Odkazovalo se při tom často na původní Škroupovu a Tylovu verzi ze hry Fidlovačka. Zejména na to, že jde o krásnou biedermeierovskou písničku, nádhernou melodii, v níž se prostě opěvuje idylická krajina Čechů, což nová verze potlačuje důrazem na božskou velebnost – jak víme, Bok je především skladatel duchovní hudby a jeho verze české hymny to nezapře.

Premiéra hry Fidlovačka, s důležitým podtitulem aneb Žádný hněv a žádná rvačka, se odehrála v prosinci 1834. Tedy jen pár let poté, co Franz Schubert napsal své vrcholné romantické písně. Škroupovo Kde domov můj je nepochybně jeho stylem ovlivněno: snadno zapamatovatelný nápěv, romantický národní motiv, lyrický výraz (stranou nechme fakt, že jeden z motivů je téměř doslovně převzatý z Mozartovy Koncertantní symfonie pro hoboj, klarinet, lesní roh, fagot a orchestr) a nepochybně ona idyličnost, která vyjadřuje tehdy převládající společenský styl, pro nějž se vžil výraz biedermeier a který dal později název uměleckému stylu pozdního rokoka, či přesněji postrokoka.

Čím se biedermeier vyznačuje, najdeme v každé encyklopedii. Pro naše účely však bude výhodnější, odkážeme-li na známé literární dílo: Babičku Boženy Němcové. Ta sice poprvé vyšla až v roce 1855, tehdy pětatřicetiletá spisovatelka v něm ale víceméně vykresluje krásný obrázek rakouského biedermeieru – kromě idyly přírodní a rodinné zde panuje i idyla společenská, rozumné vědomí, že věci jsou na svém místě, že mají fungovat právě tak, jak jsou nastaveny, včetně obrazu vrchnosti a poddaných, kteří existují v jakési předzjednané harmonii. Rozumějí jeden druhému a vzájemně se obohacují životními zkušenostmi. Kniha připomíná album maloměstských obrázků radosti a štěstí, které chyběly Němcové nejen v osobním, ale i ve veřejném životě (sama pak oscilovala mezi touhou po klidu a touhou po změně).

Libuše Šafránková a Jarmila Kurandová na natáčení Moskalykovy adaptace Babičky z roku 1971

Libuše Šafránková a Jarmila Kurandová na natáčení Moskalykovy adaptace Babičky z roku 1971

FOTO: ČTK

Jakkoliv je Babička jistě mnohovrstevnatějším dílem, v tomto základním obraze se autorčina utopie kryje s Tylovou hrou a náladou Škroupovy písně, a společně tak definují pojem biedermeieru: maloměstského životního stylu, jakéhosi vnitřního i vnějšího uspokojení, domácí pohody a klidu, užívání prostých slastí života, k nimž kromě dobrého jídla a pití patří i nějaké to umění. Nikoli však revoluční myšlení, jemuž se oddávají burcující charaktery doby toužící po hlubší proměně sebe, společnosti a člověka vůbec.

Němcová stojí na straně obrozeneckého českého klidu, který tak přesně charakterizuje zejména šťastný konec Tylovy hry, v němž se skoro explicitně vyzývá k bratrské jednotě Čechů, jíž je třeba pomoci i mohutným rozmnožováním rodu mimo německý živel.

Cesta za horizonty

Proti tomuto českému biedermeieru, jenž je převládajícím výrazem národního obrození a táhne se jako jistý národní mem dějinami dál až do současnosti, vystupuje jako první romantická postava básníkova: Karel Hynek Mácha. Jeho Máj, ale i jiná díla jako Pouť krkonošská jsou přímou a ostrou polemikou s biedermeierovskou idylou českých vlastenců.

Nejde jen o vytváření pohody a klidu – smrti, řekl by Mácha – uvnitř národního prostoru, který básník bytostně nenáviděl, jak naznačuje třeba jeho velmi ironický prolog k Máji: Čechové jsou národ dobrý! / Nešťastný, jenž v nouzi lká, / nechť se k Čechovi obrátí, / ten mu rychlou pomoc dá; / byť i Čecha nepřítelem, / nešetří Čech jeho vin. / Čechové jsou národ dobrý, / a Ty Čechů věrný syn! Podstatná je zde rovněž otázka horizontu, který Mácha prožíval jak v psaní, díky svému rozhledu a četbě zahraniční literatury (Byron, Scott, polští autoři), tak na dlouhých poutích a během toulek v okolí Prahy. Napětí mezi přírodou a kulturou, věčným časem přírodním a omezenou dobou společenskou, která se soudu přírodní věčnosti brání uzavíráním se do sebe, vedlo Máchu k ještě přímočařejší kritice, vrcholící ve výzvě k otevírání horizontů poznání a života mimo českou kotlinu.

Tento pohyb stojí v přesné opozici k biedermeierovskému uzavření se ve zdech rodinné a národní idyly. Zatímco Mácha, a později Masaryk, cítí, že národní sebeuvědomění musí probíhat na horizontech velkého světa, tylovský směr si vystačí s horizontem národního jazyka a životního místa. „Co nám do smutku anglického lorda?“ shrne Tyl lakonicky spor s Máchou narážkou na Byrona.

Na pražském Vyšehradě

Na pražském Vyšehradě

FOTO: Petra Mášová, ČTK

Od té doby se zdá, že jsou české dějiny zaklety do tohoto biedermeierovského paradigmatu. Tu a tam se snažíme s Máchou protestovat, vyrazit na horizont světa, ten se ale neustále vzdaluje, a tak když nenalézáme kotvu v podobě kýženého a pevného husserlovského horizontu horizontů, vracíme se znovu do naší krásné kotliny, do klidu a bezpečí.

Totéž se děje i právě teď, v roce 2018, kdy se česká společnost dostala do podivné pseudoobrozenecké křeče, v níž znovu opěvuje biedermeierovské jistoty před nepříjemnou a bolavou máchovskou pravdou bytí – ano, to tam, tam v dáli, jest budoucnost Čechů, řekl by Mácha; česká otázka je vždy otázkou evropskou, ne-li světovou, přeložil by Masaryk.

Maloburžoa má zavřené oči

Co to pro nás přesně znamená, být biedermeierovskou společností? V čem se to nejvíce projevuje? Pomyslný návrat biedermeieru dnes sledujeme mimo jiné v restauračních tendencích krajní pravice, či „hluboké pravice“ (alt-right), abychom byli přesnější, jež jsou namířeny nejčastěji proti právům homosexuálů. Patří sem ale také snahy oživovat staré dobré vzorce chování související s postavením žen ve společnosti; ty mají být znovu především matkami a ozdobami muže. Ve 21. století se takové proudy jeví na první pohled směšně, jsou-li však podporovány konzervativními církevními představiteli na nejvyšší úrovni, kteří se netají tím, že považují za ideální korporativistické uspořádání státu, v němž se o tělo stará politika a o duši církev, přestává všechna legrace.

Připomeňme, jak na první pohled směšně vypadala snaha vznikajícího nacistického hnutí vytvořit nový ideál ženy na základě starého – ano, biedermeierovského – obrazu. Německá Mädel má být krásná a pracovitá a stát věrně po boku muže, který jde do politiky obětovat národu to nejlepší ze sebe.

Přesně toto oživování biedermeieru popisuje německý historik Hermann Glaser: „Hluboko sahající náběhy k emancipaci ženy vytvořené osvícenstvím šosáctví zcela obrátilo. A pustilo se do znovuoživení rokoka.“ Výsledkem byl návrat k ženě přitažlivé a relativně svobodné, ve skutečnosti však hlavně „použitelné“, ženě „k použití“ – sexuálnímu, rodinnému, společenskému, národnímu.

Glaser užívá pojem Spießbürgertum, šosáctví, který je jakousi specifickou variantou Kleinbürgertum, maloměšťáctví. V Česku se obojí vejde do druhého zmiňovaného pojmu, který má u nás na rozdíl od německého výrazu převládající pejorativní význam.

Termín biedermeier se mi ale tady jeví užitečnější, protože přesněji vyjadřuje specifičnost maloměstského formování české společnosti. Podstatné je i to, že biedermeier jako životní styl, existenciální nastavení, vznikal v přímé reakci na podvratnou sílu osvícenství a krach snu o spravedlivé společnosti, které lze dosáhnout revolucí.

Něco analogického prožíváme dnes, kdy se ze strachu z globalizačních změn a přílišné liberální otevřenosti řada lidí stahuje zpátky k minulé představě národního státu a klidného života mezi svými. Ano, to, co prožíváme, se dá skutečně nazvat reanimací biedermeieru.

Petr Fischer (1969) je šéfredaktorem ČRo Vltava

Petr Fischer (1969) je šéfredaktorem ČRo Vltava

FOTO: archív Petra Fischera

Ta se v současnosti nejviditelněji projevuje odporem k jinakosti. Jak ve svých Mytologiích už v roce 1957 píše Roland Barthes: „Maloburžoa je člověk neschopný představit si Jinakost. Pokud se v dohledu objeví někdo jiný, maloburžoa zavře oči, ignoruje a popírá ho, anebo jej přemění v sebe sama. V maloburžoazním univerzu se všechny akty konfrontace stávají akty zrcadlení, vše, co je jiné, je redukováno na stejné.“ Barthes k tomu dodává v poznámkách ještě Marxův citát, v němž „maloměšťák nemůže překročit v hlavě to, co neumí překročit v životě“, a stručné Gorkého shrnutí: „Maloburžoa je člověk, který upřednostnil sám sebe.“

Reanimace biedermeieru, která teprve začala a bude jistě ještě pár let sílit, je nebezpečná právě pro přehlížení Jiného. To bohužel ve svých textech přehlédl i historik Jiří Rak, který biedermeier v českých dějinách interpretuje naopak jako tendenci uklidňující, jako obranu před ideologickým šílenstvím velkých Myšlenek.

„Řekněme rovnou, že neideologický biedermeier na rozdíl od koncepcí usilujících o změnu světa nevyvolává války a usedlý měšťák (nebojme se toho slova) netouží po dobyvačných taženích,“ psal Rak v Reflexu před deseti lety a pokračoval: „Uplynulé století snad ukázalo jasně, kam vedou velké ideje – a lidstvo si snad opět zaslouží tu příslovečnou bábovku po dobrém obědě.“

Bábovku si dnes ale nemůžeme vychutnat tak snadno, jak by si to přál ctihodný historik brojící proti revolucím ve jménu „mírného pokroku v mezích zákona“. Reanimace biedermeieru totiž není neideologická. Jde o „konzervativní revoluci“, jejímž smyslem je překreslit mapu myšlení a vnímání ve jménu poklidného maloburžoazního života v rámci uzavřeného národního rámce. A život v bublině omezené etnické a místní představivosti má na horizontu dost hrozné konce.

„Maloburžoazie není liberální,“ říká Barthes. „Maloburžoazie produkuje fašismus, zatímco buržoazie ho využívá.“

Tak tedy, dejme si klidně tu bábovku i kafe – ale pak vyrazme s Máchou na pouť za novými horizonty tam, kde se už dnes píšou i české dějiny. S existencialistickým poutníkem Máchou, s kritickým globálním postojem a citlivou racionalitou své češství ve světě neztratíme. Víme přece, že Mácha byl už za studentských let velmi dobrým zpěvákem a že i on si občas na kytaru zahrál a zazpíval, byť časem s nespornou ironií, Škroupovo Kde domov můj.

Text je upravenou verzí příspěvku Petra Fischera na konferenci PEN klubu Dějinné paralely 1938–2018.