Odkud se vzalo naše přesvědčení, že je nutné neustále růst?

Víra v ekonomický růst je v západní civilizaci velmi hluboce zakořeněná. Je vlastně dědictvím osvícenství, jeho víry v pokrok a jeho snu o cestě k dokonalému světu. Na rozdíl třeba od kultur jihoamerických indiánů s jejich cyklickým pohledem na svět Evropané uvěřili, že je možné se mít stále lépe a lépe – pokud zapřáhnou rozum, zavedou dělbu práce a začnou efektivněji ždímat přírodu. V této tradici se pohybujeme dodnes. I když už nevěříme, že s technologickým pokrokem nastane i pokrok morální, víra v technologie a v ekonomický růst nás neopustila. Růst ztotožňujeme s blahobytem, s bohatstvím, se štěstím.

Když ale přestaneme snít a otevřeme oči, zjistíme, že ekonomický růst je každoroční nárůst finanční hodnoty produktů a služeb, které se v té které ekonomice vyprodukují a zpeněží. Takže jde o celkový růst výroby a spotřeby, růst HDP. Nic víc a nic méně.

V otevřeném dopise, který jste podepsala, se tvrdí, že růstu HDP je čím dál těžší docílit a že se může do deseti let úplně zastavit…

Nikdo přesně neví, proč se to děje. Může to souviset se zdražující se ropou. Ekonomové jako Richard Douthwaite již před časem prorokovali postupné ukončení růstu kvůli končící éře dostupných energeticky intenzivních fosilních paliv. Může to ale být i obecnějším zahlcením společností, založených na dluhu. V oběhu je stále více peněz, které vznikly jako úvěr a hledají, jak se co nejrychleji zhodnotit, protože se musí splatit i s úrokem, respektive poskytnout příslušné dividendy. Často se pak využijí na spekulace či putují mimo evropský region do zemí, kde snadněji projde znečišťování přírody či vykořisťování místních pracovníků. Dluhy má i řada spotřebitelů. Ať už proto, že si vzali hypotéku, nebo že jsou jako v Anglii zadlužení již od vysoké školy vinou obrovských poplatků za studium. Ti moc konzumovat nemůžou, musejí splácet…

Společnost si především musí uvědomit, že ekonomický růst má své stíny. Takový růst znamená, že toho vyprodukujeme každý rok víc. A pokud něco vyrobíme, musíme to vyrobit z něčeho, co pochází z přírody. Buď z té naší, nebo třeba z čínské či indické. Už teď je naše produkce mnohonásobně větší než před padesáti lety. Je to neudržitelná situace. S nárůstem produkce a spotřeby nejsme šťastnější, spíš unavenější a bezradnější. A dopad na přírodu je katastrofální. Co je to za pokrok? První fáze je tedy přiznat si, že naše závislost na růstu je jako každá jiná závislost – dlouhodobě neudržitelná.

A jaká by byla druhá fáze?

Kdyby ekonomika přestala růst dnes, mohlo by dojít k recesi a silné nezaměstnanosti. Náš dopis navrhuje dvě skupiny veřejných politik, které by měly přechod na po-růstovou ekonomiku usnadnit. Jedna skupina jsou opatření v oblasti sociální a podpory zaměstnanosti, například: progresivní zdanění, které by mělo zmírnit nerovnosti, postupné zkrácení pracovní doby, zavedení základního, respektive občanského příjmu – a zároveň příjmu maximálního. Druhá skupina jsou opatření, která by měla šetřit přírodu – třeba uhlíková daň, jejíž výnosy by byly přerozdělené jako určitá dividenda pro každého občana.

Uhlíková daň není zas až tak revoluční. Řada zemí ji už zavedla, nebo se k tomuto kroku chystá.

To je pravda, i když pokud vím, nikde se její výnosy nepřevádějí přímo občanům. Každopádně síla toho dopisu není v navrhovaných opatřeních, ta jsou spíše jen naznačena. Upozorňuje především na to, že je naše mysl „kolonizována“ ideou růstu. A říká, že se tato idea přežila a je třeba ji nahradit životnějšími a životu příznivějšími vizemi. Navrhuje proto jednak přestat používat HDP jako indikátor pokroku a také zřídit nové instituce na evropské a národní úrovni, které by se přechodem k po-růstové budoucnosti začaly vážně zabývat. Věřím, že pokud se nad tímto tématem dá dohromady více hlav, začne být jasnější, že tlak na růst je dán do velké míry systémově. Mimo jiné i strukturou bankovního systému a tím, jak vznikají peníze.

Jak jsem již naznačila, peníze v zemích, jako je Česká republika, vznikají coby dluh: banky je tvoří tím, že je půjčují, a peníze se musí vracet i s úrokem, což systémově tlačí na další a další investice, často do zbytečných či přírodě škodlivých projektů. Anebo to tlačí na spekulaci, takzvanou kasinovou ekonomiku, která systém destabilizuje a peníze odděluje od reálného světa. Z toho vyplývá, že by se nové evropské instituce měly podívat hlavně na systémovou reformu bankovnictví a na způsob, jakým peníze přicházejí do oběhu.

Naďa Johanisová

Naďa Johanisová

FOTO: archív Nadi Johanisové

Řešením by mohly být třeba stoprocentní bankovní rezervy, aby banky už nemohly dál půjčovat peníze, které si u nich uložíme na běžný účet. Anebo podpora vzniku bank, jež by nebyly privátně vlastněné, a tudíž by nebyly nuceny k maximalizaci zisku pro své akcionáře. Můžou to být i banky družstevní, obecní…

Stávající banky by ale těžko s něčím takovým souhlasily.

Ano, a v současné globalizované ekonomice se navíc mohou odstěhovat ze zemí, jejichž vlády by se je snažily více regulovat, tam, kde jsou standardy nižší. To je další problém, který dopis příliš neřeší: stejně jako víra v nekonečný růst je v naší společnosti zakořeněná i víra ve volný obchod. Jenže když se mohou velké firmy volně přesunovat po světě, stávají se vlády jejich rukojmími. Dokud věříme na volný trh a dokud se kapitál i výroba můžou volně přelévat po světě, je velmi těžké chystat nějaké veřejné politiky, které se velkým firmám nelíbí. Takže v takovéto atmosféře bude těžké prosadit i to, co dopis navrhuje, jako je krácení pracovní doby bez odpovídajícího krácení mezd.

Dopis neřeší ani další problém: tlak na růst daný strukturou běžné akciovky. Akciová společnost je povinna maximalizovat zisk pro své akcionáře, a čím víc aktiv, čím větší obraty a trhy, tím větší má zisky. Čili je tam systémový tlak na růst, děj se co děj.

Přesto si myslím, že jak dopis, tak bruselská konference o po-růstových budoucnostech, která jej inspirovala, jsou velmi důležitým sdělením o tom, že zjednodušující ekonomistická ideologie, která nekriticky glorifikuje nárůst produkce a spotřeby, je cestou do pekel. Nesvědčí přírodě ani lidem.

Jaké reakce na vaši iniciativu přicházejí od politiků?

Dopis vyšel ve čtrnácti evropských zemích, včetně ČR, kde ho jako první publikoval Deník Referendum, a reakce teprve přicházejí. Vím, že v Belgii a v Dánsku se o něm diskutovalo v televizi i v rozhlase a veřejně na něj reagovali ekonomové. Velkou pozornost vzbudil rovněž v Itálii. Iniciátoři dopisu nyní nabízejí veřejnou petici, kterou může podepsat kdokoliv. Dopis i petice míří nejen k politikům a úředníkům ve vládních strukturách, ale i k akademické sféře, a především cílí na veřejnost.

Co je to vlastně ten ekonomický růst? Kde se tady vzal, co nám dává a co nám bere? Jak se vymanit z psychologické závislosti na mantře, že chceme stále více? To jsou otázky, které by díky dopisu a dalším aktivitám jeho iniciátorů mohly získat větší legitimitu.

V úvodu našeho rozhovoru jste mluvila o víře v technologie. Ale nemůžou nás opravdu nové technologie spasit? Mluví se například o „buněčném zemědělství“, tedy mase vytvářeném v laboratořích ze zvířecích buněk, bez nutnosti chovat a zabíjet zvířata. Rozšíření takové technologie by alespoň částečně odvrátilo environmentální kolaps, ukončilo utrpení bezpočtu živočichů a my bychom mohli dál bezstarostně konzumovat a růst… Nebo ne?

Jak už jsem říkala, naše kultura je vedle obdivu k růstu postižená i takzvaným technooptimismem. Je to iracionální postoj, možná běžnější u mužů než u žen, který věří, že technologie vyřeší problémy, jež růst a průmyslová civilizace jako celek přinášejí. Slabinou technologických řešení však je, že nevnímají širší souvislosti.

Dejme tomu, že se buněčné zemědělství masově rozšíří. Bude to znamenat, že už si lidstvo nebude umět chovat zvířata pro vlastní potřebu? A co další role hospodářských zvířat, třeba produkce hnoje pro zúrodňování půdy? A vůbec – nebudou nám hospodářská zvířata náhodou chybět?

Spíše než taková high-tech a nutně riziková řešení mám radši ta, která navazují na místní tradice. V případě zemědělství je to třeba biozemědělství, v němž je o zvířata i o půdu dobře postaráno. Když navíc biozemědělec dodává produkty lidem ve svém okolí, je to řešení, které nejenže omezuje dopad na životní prostředí, ale posiluje i místní sociální vazby. Tady někde je třeba hledat to skutečné bohatství. Ne v chimérách technologického pokroku či růstu HDP.