Vždycky jsem chtěl ukázat rodině rozvojový svět, a když je dostupný za tři hodiny po dálnici, nejde odolat. Vypravili jsme se do Bavorska.

Mnichov je na afro-tureckou kolonii překvapivě klidné místo. Má víc obyvatel než Praha, ale je tu všechno nějak pomalejší. Z jednoho konce města na druhý se můžete dostat procházkou v zeleni, všude je spousta parků. Procházejí jimi cyklostezky, oddělené od chodníků, aby se ťapači a pumpičkáři nepletli.

Muslimáci, migranti a další hnědoevropané tu opravdu jsou. Není jich moc, ale podezřívavé oko českého turisty je sem tam zaznamená, někdy dokonce v šátku. Bez jakéhokoliv studu vozí po ulicích kočárky, dávají si zmrzlinu, jezdí v autech. Chovají se skoro jako lidi a lidi se k nim chovají taky jako k lidem. Jednoho jsme potkali i u pokladny v obchodě a při markování se na nás neusmál.
Nesnáším tenhle obrácený rasismus!

Štefan Švec

Štefan Švec

FOTO: Milan Malíček, Právo

Je zvláštní, jak je v téhle zničené, zbídačelé zemi všechno funkční. Když mají tramvaje změněný letní rozvrh, najdete v nich letáčky, ze kterých to pochopí i přespolní. Když se v muzeu moc přiblížíte k obrazu, zamrká na vás usměvavý kustod a poprosí vás, abyste zbytečně nespustili alarm, protože kurátoři jsou na ty své malůvky hákliví. Pokud chcete, bude vám vyprávět o dvou úrovních zabezpečení a o tom, kolik lidí tu každý den omylem rozhouká sirénu. Nechápu, jak tomu může rozumět, je to černoch.

Po pár dnech v Mnichově vám přestane být divné, že odsud etničtí Němci hromadně neutíkají do krásného bílého Česka. Kupodivu se tu i sem tam s nějakým tím přistěhovalcem pořád žije klidněji, usměvavěji a civilizovaněji než u nás. Dokonce až tak, že když v parku potkáte cyklistku, která jede blbě na stezce pro pěší a tváří se při tom jak hýždě, mimoděk vás může napadnout: „Nejspíš Češka!“