Po nedávných volbách začal v Turecku platit prezidentský systém. Co to znamená v praxi?

Ve světě sledujeme nárůst nového autoritářského populismu – a Turecko je v tomto ohledu jednou z předních zemí. Nová turecká ústava nerespektuje rozdělení složek státní moci na výkonnou, zákonodárnou a soudní a dává prezidentu Erdoğanovi obrovské pravomoci. V příštích letech tak očekávám ještě větší odklon od demokratických hodnot.

Jak se v současném Turecku žije a pracuje vám i vašim kolegům z deníku Cumhuriyet?

Lidé z vedení deníku byli téměř na rok zadrženi a posléze odsouzeni až k osmi letům vězení za údajnou podporu různých teroristických organizací – od příznivců Fethullaha Gülena, které Erdoğan viní z pokusu o převrat v roce 2016, přes extrémní levici až po kurdské separatisty. Rozsudek ještě není konečný, pořád čekáme, jak rozhodne odvolací soud. Já sám čelil obviněním z urážky prezidenta, ale byl jsem zproštěn viny – ve srovnání s celkovou mírou útlaku v Tureckou to byl vlastně drobný incident. Každý odpůrce Erdoğanovy vlády čelí tlaku a právní nejistotě. Nikdy nevíte, jaké slovo nebo čin vás dostanou do vězení. Když získal deník Cumhuriyet předloni cenu Right Livelihood Award, začalo se o naší práci víc vědět v zahraničí, ale nemůžu říct, že by nám to doma v Turecku pomohlo. Tak to dopadá, když mizí vláda práva…

V posledních volbách získal Erdoğan 52,6 % hlasů, novou ústavu schválilo v referendu 51,4 % občanů. Znamená to tedy, že Erdoğanova podpora není tak obrovská, jak to někdy v mediální zkratce vypadá, a že je turecká společnost rozdělená podobně jako v řadě západních zemí?

Ano, ačkoli má Erdoğan značnou moc, nemá zdaleka podporu všech částí společnosti, a jak říkáte, bezmála polovina země ho nevolí – sekularisté, mladí městští liberálové nebo významný podíl kurdských občanů. Problém je, že je to nesourodá směsice, kde se potkávají často protichůdné názory, takže tito lidé nedokážou vystoupit společně a utvořit proti Erdoğanovi jednotnou frontu.

Jak můžeme coby Evropané pomoci a dát najevo, že nám osud tureckých intelektuálů, spisovatelů či novinářů není lhostejný?

Evropská unie i liberálnědemokratický model jsou dnes v krizi. Myslím, že kdyby Evropa našla způsob, jak držet na uzdě vlnu populistů s autoritářskými sklony, a kdyby ukázala, že je liberální demokracie založená na sociální spravedlnosti stále životaschopná, pomohlo by to i lidem v Turecku, kteří obhajují stejné hodnoty. To se ale zatím neděje.

Jinak obecně lze říct, že je Evropská unie pro turecké politiky stále méně důležitá. Mezinárodní kontext je samozřejmě podstatný, ale Turecko musí najít vlastní cestu k demokracii založenou na své vnitřní dynamice.

Turecko je aktivní také v mezinárodní politice, ať jde o válku v Sýrii, nebo tzv. uprchlickou krizi. Uprchlíky na tureckém území může Erdoğan využívat k nátlaku na Evropu, ale nezachoval se k nim paradoxně humánněji než mnozí evropští politici? Jaká je v tomto směru nálada mezi Turky?

I když se objevují také negativní reakce, turecká společnost je k běžencům ze Sýrie docela pohostinná – v současnosti jich na našem území pobývá asi tři a půl miliónu. Většina Turků si přeje co nejrychlejší vyřešení syrského konfliktu, aby se uprchlíci mohli vrátit domů. A ano, Evropa na tuto humanitární tragédii nezareagovala nijak dobře. Doufám, že se podaří najít řešení, kdy se s lidskými bytostmi nebude zacházet jako s prostředky k handlování.

Özgür Mumcu

Özgür Mumcu

FOTO: MAČ/David Konečný

Co se týká konfliktu v Sýrii, Turecko samo ho vyřešit nemůže, protože je do celé věci zapojeno příliš mnoho národních i mezinárodních hráčů s často protichůdnou agendou, z čehož pramení i různá nečekaná spojenectví. Osobně bych si přál, aby se Turecko do války vojensky nezapojovalo, ale aby využilo svůj vliv k vypracování nové ústavy a zahájení národního dialogu v Sýrii.

Z vašeho románu Stroj na mír plyne, že nejúčinnější cestou k ukončení válek je demokracie a svoboda. Ovšem počet válek ve světě dlouhodobě klesá, a to nejenom v jeho demokratické části. Jsou tedy podle vás i další „stroje na mír“, jako třeba mezinárodní obchod nebo globalizace?

Svým způsobem je svět bezpečnější, než kdy v minulosti byl – ale otázkou je, jestli to tak zůstane navždycky. Mezinárodní obchod ani globalizace nedosáhly toho, co slibovaly. Neoliberální finanční systém přivedl svět do globální ekonomické krize a od tohoto podvodu se celá ta autoritářská vlna v západním světě odrazila. Vzestup nových technologií a konec hospodářské prosperity dál posilují populistická hnutí, což nevypadá jako dobrý výhled pro mezinárodní mír.

Navíc všechna čísla a analýzy ukazují, že náš model ekonomického růstu není dlouhodobě udržitelný, nezávisle na tom, co se nám snaží namluvit například popírači klimatických změn. A žádný „stroj“ ani „deus ex machina“ nám v tomto nepomůže. Abychom vyřešili naše problémy včetně environmentálních, potřebujeme nezbytně prohloubit mezinárodní spolupráci – a pokud se jednotlivé země budou dál izolovat a rozkládat mezinárodní solidaritu ve jménu nacionalismů, pak cena, kterou za to budeme muset všichni zaplatit, bude příliš vysoká.

Může nějak pomoci literatura? A cítíte zvýšený mezinárodní zájem o turecké autory dnes, když vaše země čelí nebezpečí diktatury?

Turečtí spisovatelé si zájem zaslouží nezávisle na politické situaci. Ale chápu, že literatura země, která právě ztrácí své demokratické zřízení, může přitahovat pozornost, zvláště u lidí, kteří se podobného scénáře obávají ve vlastních státech. Pierre Bourdieu řekl, že sociologie je bojové umění – já věřím, že i literatura je bojové umění, které nám pomáhá v zápase za svobodu.