Žánr road movie máme obvykle spojený s létem. Proč jste v případě Všechno bude zvolil zimu?

Podstatné pro chápání toho filmu je, z jakého prostředí oba dětští hrdinové vycházejí, co se stalo předtím, než děj na plátně vůbec začne. A potom otázka, co s nimi bude po závěrečných titulcích. A ta zima k tomu patří. Když venku mrzne, je auto symbolem teplého místa, které ty děti doma pravděpodobně nemají. Navíc pro tak malé kluky – dvanáctiletého Heduš a čtrnáctiletého Máru – je vyjet někam autem v zimě opravdu nebezpečné a nás to nutí se ptát, před čím utíkají. Radost z útěku zůstává stejná jako v klasických letních road movies, ale divákovi je intuitivně jasné, že ta bezstarostnost jen zakrývá nějaký problém.

Takže je to svým způsobem sociální film?

Mě nebaví popisnost sociálního realismu. Kinematografie je jí dnes přesycená. Všechno bude lze vnímat jako sociální film, ale stavíme ho jinak, nechtěli jsme to sociální pozadí nějak uměle konstruovat, třeba pomocí flashbacků. Veškeré nadbytečné popisnosti jsme se naopak pokusili zbavit. S tím souvisí i to, že jsme vybrali takové hlavní představitele, kteří co nejvíc odpovídali postavám, a hodně jsme s nimi zkoušeli, aby tam fungovala tekutost mezi světem skutečným a tím ve scénáři, která pak mohla obohatit samotný film.

Ale sociální linka je pro mě klíčová, to určitě. Proto je tak důležitý okamžik, kdy Mára konečně odhodí masky, které nosí před dospělými, kdy se zlomí a my pochopíme, jak je křehký a jak frustrující vede život. Podobně ten konec, kdy se postavy vydávají bezstarostně vstříc budoucnosti, ale my se nemůžeme ubránit myšlenkám, co s nimi bude za pět deset let.

Když si toho tolik berete z herců při zkoušení, nebojíte se, že nad filmem jako režisér ztratíte kontrolu?

To pro mě byla největší výzva. Protože já chci mít věci hodně pod kontrolou. Moje nápady jsou většinou konceptuální. Jako u Rodinného filmu, když jsem na vrcholu děje najednou soustředil na dvacet minut veškerou divákovu pozornost jen na psa přežívajícího v divočině a skrz to přemýšlel o postavách. Jenže takto konceptuální přístup v sobě má jistou past, kdy začnete nad postavami přemýšlet jen jako nad vektory, které nějak zapadají do celkového konstruktu filmu.

Na scénáři Všechno bude od Petra Pýchy mě zaujala hlavně neuvěřitelná živost dialogů. Jenže dětští neherci vám text neřeknou na povel přesně, a v našem případě by nepomohlo ani to, kdybychom je nechali věty přeříkat vlastními slovy, dialogy by tu živost ztratily. Proto jsme se ze začátku při zkouškách snažili s textem nepracovat, spíš se blíž poznávat. A natáčení jsme z části postavili na řízené improvizaci. Musel jsem vystoupit ze své komfortní zóny a vzdát se potřeby absolutní kontroly.

Olmo Omerzu

Olmo Omerzu

FOTO: Zuzana Lazarová

Tedy vzdát se jí do jisté míry. Byl jsem velmi pečlivě připravený. Věděl jsem přesně, co řeknu, když nám nějaká scéna nepůjde a dojde třeba na pátou klapku. Co klukům povím, abych je zase rozchodil, povzbudil, navedl k textu. Některé scény jsem měl připravené, ale oni o nich nevěděli.

Nicméně pořád balancujete nad propastí. Improvizace vás může snadno odvést od psychologie postav, narušit vývoj událostí, jak jsou zachyceny ve scénáři. Máme natočených několik krásných scén, které jsem musel vyhodit, protože by na sebe příliš upozorňovaly. Sice jsem perfekcionista, ale vyhazovat scény ve střižně se nerozpakuju. Pokud to filmu jako celku pomůže, obětuju cokoliv.

I tak je asi perfekcionismus pro režiséra nevděčná vlastnost. Film je kolektivní záležitost.

Režie je hodně o kompromisech. Nikdy nemáte dost peněz, nikdy nemáte dost natáčecích dní. A musíte se naučit, na které kompromisy přistoupit a na které ne. A kompromis, na který přistoupíte, dovést ke kreativnímu řešení. Vím, jak chci, aby film vypadal, ale nesmím ho uzavřít, musím zůstat otevřený změnám i během natáčení. Pokud se objeví živý impuls, musím být schopen se mu přizpůsobit.

Je pro vás důležitý věk, ve kterém ty dětské postavy jsou? Nesvádí to k nějakému režisérskému klišé v podobě „hledání ztracené nevinnosti“?

Beru to jako portrét období v životě, kdy svět funguje bez jakýchkoliv bariér, bez předsudků. I během zkoušek mě pořád překvapovalo, jak jsou ty děti svobodné, všemu otevřené. Dospělý svět má tendenci škatulkovat, odsuzovat – to tady není a lze to ukázat i bez toho, že bych své postavy nějak idealizoval. I Mára jako starší je té otevřenosti ještě schopen, ačkoliv je nám jasné, že ji časem ztratí. Život ani jednoho zjevně šetřit nebude. Budou víc a víc determinováni svým okolím.

Chtěl bych, aby byl jimi divák okouzlený a v dobrém slova smyslu fascinovaný. Ale aby pocítil i tu hořkost, když vidí, jak ty kluky všechny dospělé postavy postupně podrazí. Včetně policistky, která vypadá na první pohled přívětivě, ale je to od ní jen sprostý kalkul.

Dneska se hodně mluví o tom, jak je dobře, že se mladí čeští producenti snaží zapojovat do mezinárodních koprodukcí, protože jim to umožňuje zafinancovat i artovější filmy. Jaký je ale pohled režiséra takového koprodukčního snímku?

Tento typ financování může být samozřejmě nastaven dobře a může být nastaven špatně. Já jsem měl to štěstí, že se mi druhý případ vyhnul: nemusel jsem třeba kus děje přemístit do jiné země nebo nu ceně obsadit zahraničního herce. Jsem doklad toho, že to jde dělat jinak. Jediný problém financování z více zdrojů je, že přicházíte o čas. Trvá to dlouho, je to otravné. Chtěl bych určitě točit víc, aby tam byla nějaká kontinuita. Ale film je opravdu drahá záležitost, takže bych si asi neměl stěžovat.

Stává se, že se vám nějaké téma kvůli tomu čekání omrzí?

Nemám problém, že by ke mně nepřicházely nápady, není to tak, že bych nad něčím seděl šest let. Jde mi to rychle a jsem schopen pracovat na více projektech najednou. Ale samozřejmě se vyvíjíte a vaše témata se mění a je občas složité si k nim udržet blízký vztah. Jednodušší je to u námětů, které objektivně fungují. Ale pak jsou holt témata, která musíte dělat hned. A to je u filmu problém.

Vnímáte sám sebe v kontextu české kinematografie a její tradice?

Rozhodně ano, v mateřské slovinštině jsem nic delšího nenatočil, všechny mé filmy jsou v češtině a beru je jako české. Českou kinematografii mám rád. Do filmů Věry Chytilové jsem se zamiloval ještě ve Slovinsku, když tam běžela její retrospektiva. A pak jsem měl to štěstí, že mě učila na FAMU. Podobně jsem to měl s Démanty noci Jana Němce.

Takže nová vlna?

Nejenom. Na FAMU jsem vždy cítil určité pohrdání vůči snímkům Zdeňka Svěráka. Rozhodně nám je ve škole nepouštěli, naopak tam byl despekt. A tak jsem věci jako Marečku, podejte mi pero! nebo Vrchní, prchni! viděl poprvé teprve nedávno a musím říct, že se mi moc líbily. Čeští filmaři vždycky v minulosti uměli vytvářet něco jako inteligentnější mainstream. Což dnes trochu postrádám.

Film Všechno bude soutěží na MFF Karlovy Vary o Křišťálový glóbus.

Film Všechno bude soutěží na MFF Karlovy Vary o Křišťálový glóbus.

FOTO: KVIFF

Ale zase nemám pocit, že bych na českou a československou tradici osobně nějak navazoval. Já ke své tvorbě nepotřebuju vlivy z okolí, ty věci se rodí ze mě. Samozřejmě máte na škole období, kdy jste rok fascinovaný Godardem a pak zase rok Bergmanem – v tom je FAMU dobrá, že si to tam můžete odbýt a pak už se jen snažit být sám sebou.

Proč vlastně točíte? Co na tvorbě vám dává smysl?

Trošku tu odpověď s dovolením zúžím. Na filmu mě fascinuje, jak je to složité, komplexní umění. A za svůj úkol pokládám natočit jakýsi „absolutní film“, kdy se všechny ty složky sejdou do jedné výpovědi. Zároveň jde o médium, které nejlépe komunikuje s divákem. Pokud máte co říct, není těžké s publikem zahájit dialog. A mě baví dělat to divákovi trochu složitější, najít míru, kdy mu není lhostejný příběh, ale zároveň ho dokážete zaktivizovat.

Nechci skončit tak, že si vytvořím aparát ve smyslu, že odteď budu vědět, jaké filmy chci točit. Spíš toužím ovládnout ten nástroj, řemeslo, a pak zůstat otevřený skutečnosti.

Dělá vás tvorba šťastným?

Naplňuje mě, hrozně si vážím toho, že se moje filmy podařilo zafinancovat, natočit a že si k nim aspoň někdo našel vztah.

A že se mi daří nezapadnout do nějakých škatulek – i v rámci festivalového filmu totiž existují vzorce třeba právě sociálního realismu nebo artového filmu, které se takzvaně vyplatí naplňovat. Jsem rád, že nemusím kalkulovat a pořád můžu točit.