Už jenom ze samotné definice globalizace jako procesu integrace a sílícího vědomí světa jako jednoho celku je evidentní, že v ekonomické oblasti se globalizační pohyb dostává do rozporu s vlastním principem kapitalistické ekonomiky, založeném na svobodném individuálním podnikání na bázi nabídky a poptávky řízeném neviditelnou ruku trhu. Neviditelná ruka trhu opírající se o neomezenou svobodu podnikajících subjektů je opakem integrace a potřeby reflektovat svět jako jeden celek.

Volný trh je založen právě na vyloučení možnosti toho, aby ho kterýkoliv aktér volné soutěže ovlivňoval, či dokonce trh za nějakým účelem integroval. Oproti tomu globalizace je jedna velká výzva k celkové zpětné vazbě, k sebereflexi a následné regulaci. Bytostným rysem globalizace je směřování k seberegulaci z pozice poznání celkového pohybu. Jinými slovy je to výzva k plánování a řízení globálních parametrů (omezení znečišťování ovzduší na prvním místě). Toto směřování opačným směrem, než jak velí kapitalistická logika, je jen indikací toho, že se něco zásadního děje s kapitalismem jako takovým. Něco, co je skryto za procesem globalizace.

Zcela zásadní roli v procesu globalizace hraje technika, která prorůstá tělem ekonomiky, společnosti a našimi životy stále se zrychlujícím tempem. Proces technizace proměňuje charakter ekonomiky, což souvisí s uvedenou změnou kapitalismu. Globální ekonomický systém narazil na limity, které si stále více žádají uplatnění konceptu udržitelného vývoje jako jediné racionální a technicky průchodné varianty lidské existence na naší planetě. Technika na jedné straně a koncept udržitelného vývoje na straně druhé se ukazují jako dvě tváře téhož procesu. Zřetelně se zde také rodí nová planetární subjektivita neboli vědomí oněch limitů a nutnosti na ně nějak reagovat v rámci nových postupů a jde jen o to, který dějinný subjekt si koncept techniky spojené s konceptem udržitelného vývoje osvojí a začne ho prosazovat v praxi.

Technokratismus jako nová ekonomika

Podstatou dnešní etapy globalizace je vznik vnitřně propojeného systému globální ekonomiky, složeného z největších globálních korporací produkujících rozhodující sortiment zboží a řídícího se vlastními pravidly rozhodování o výrobě, investicích a alokaci zdrojů, v podstatě nezávislého na hospodářské a finanční politice národních států. V tomto systému se vyrábějí rozhodující produkty spotřebního koše, auta, televize, ledničky, počítače, mobily, myčky ad. Tento systém se řídí jinými pravidly než klasický kapitalismus. Motorem je zde technologický pokrok na bázi vědy a techniky, nikoli už jen honba za ziskem. To, co dnes zejména propojuje globalizující se svět, je technika. Hlavním způsobem komunikace globálního světa je pak technověda.

Globální svět, ovládaný „planetární technikou“, je lhostejný k osudu jednotlivých států, ale nikoli dopředu nepřátelský. S kýmkoliv, kdo je technicky progresivní, se ihned spojí a dá mu šanci. Globální ekonomika, to už není jen svět kapitálu, je to svět techniky, znalostí a inovací. Kapitalismus v klasické podobě dnes již není dominantním politicko-ekonomickým řádem, ale přežívá na okraji ekonomiky a společnosti. Ekonomika se ve své rozhodující části na globální úrovni řídí jinými principy a zákony než kapitalismus. Globální charakter finančního kapitálu je ale v rozporu s národním rozměrem států, které nemají možnost vstoupit do globálních ekonomických procesů a jakkoli je ovlivnit, protože ty fungují nad rámec jejich národních pravomocí.

Kapitalista-podnikatel se proměňuje ve finančního kapitalistu-akcionáře. Finanční kapitál zaujímá navenek vedoucí pozici v ekonomice. Kapitalista-podnikatel se proměnou v akcionáře, jehož hlavní aktivitou se stává podnikání (spekulace) na burze, přesunul do sféry finančního kapitálu a nemá už mnoho společného s kapitálem výrobním a s klasickým podnikáním. Jeho pouto k podnikání (výrobě) je redukováno na starost o pouhou finanční ziskovost firmy, jejíž akcie vlastní. Dnes někteří ekonomové hovoří o finančním kapitalismu fungujícím vedle klasického kapitalismu.

Generální ředitel firmy Google Sundar Pichai

Generální ředitel firmy Google Sundar Pichai

FOTO: Jeff Chiu, ČTK/AP

Finanční kapitál je v principu globální a je i globálním tmelem ekonomiky. Podnik namísto dosavadního kapitalisty-podnikatele řídí a spravuje manažerská, technická a administrativní vrstva, která se tak stává klíčovou strukturou ekonomiky. Oddělení vlastnictví od řízení a správy podniku je největší změnou, která se v éře kapitalismu odehrála.

Tento proces popsal americký ekonom John K. Galbraith v knize The New Industrial State (1967), přičemž novou řídící vrstvu pojmenoval technostructure.

Skutečnost, že vlastník-kapitalista rezignuje na to nejpodstatnější a nejvlastnější, co v podnikání může být, a sice řízení a správu vlastního podniku, a žije jako nějaký rentiér z dividend, je doslova revoluční. To neznamená, že se kapitalismus mění a vyvíjí, že jde o nějaké další jeho stadium, o jakýsi postkapitalismus; to je konec kapitalismu! Kapitalista jako kategorie přestává existovat, a kde není kapitalista, těžko může být kapitalismus. Ekonomika, kterou řídí technostruktura, již není kapitalistickou ekonomikou, ale novou, jinou ekonomikou. My pro ni razíme název technokratismus podle nového skutečného vládce ekonomiky – technostruktury.

Systém soukromého vlastnictví se stal v rozhodující části ekonomiky, kde převažuje akciový způsob vlastnictví a akcie jsou volně obchodovány na burze, čirou formou. Korporace a podniky řídí a ovládá technostruktura, přičemž reálný vliv skutečných vlastníků-akcionářů na chod podniků, na výrobu, investice a vývoj je zanedbatelný. Aktivita vlastníků se vyčerpává pouze spekulativními obchody s akciemi na burze, samotný chod podniků neznají, objektivně znát nemohou a většinou je ani příliš nezajímá. Ve skutečnosti parazitují na organismu podniků, korporací a firem – odsávají z nich kapitál v podobě vysokých dividend, které si nikterak nezaslouží.

Trh versus oligopol

V rozhodující globální části ekonomiky, v technokratismu, je systém volného trhu, kde výrobci v rámci konkurenčního boje bojují na základě nabídky a poptávky o úspěch a kde vládne neviditelná ruka trhu, nahrazen plánovitým systémem, v jehož rámci je tržní síla výrobců natolik velká, že jsou s to víceméně kontrolovat ceny i objemy prodaného zboží. Firmy se zde proměňují ve velké korporace. Klasický trh se mění v oligopol. Oligopol není ani klasický trh volné konkurence, ale není to ani monopol, jak to často traduje klasická politická ekonomie. Je to tržní struktura, která umožňuje do určité míry kontrolovat nebo alespoň předvídat ceny a objemy prodané produkce, a přitom zachovat potřebnou míru konkurence.

Hospodářskou činnost řídí nejen cenové signály trhu, ale i vůle k trvalému vylepšování technických vlastností výrobků a výrobních prostředků a technologií používaných k jejich výrobě. Velké korporace v této části ekonomiky postupují v součinnosti (oligopol) v rámci trvale udržitelného zlepšování svých produktů jako základny pro stabilní ekonomické prostředí, což jim umožňuje dlouhodobě plánovat technicky, znalostně, materiálně, personálně a marketingově velice složitou výrobu. Velké korporace si na současné úrovni a hlavně složitosti technického vývoje nemohou objektivně dovolit nejistoty plynoucí z trhu založeného na prostém mechanismu nabídky a poptávky.

Kapitalismus předpokládá motivaci pro činnost vycházející z hledání zisku. To se dnes na všech úrovních výrobního procesu proměňuje.

Management (technostruktura) u velkých korporací namísto zisku upřednostňuje stabilitu a trvale udržitelný technologický vývoj, na zisku lpí jen úzká vrstva akcionářů. Zaměstnanci na všech dalších úrovních, s výjimkou mechanické manuální práce, se v práci realizují, vidí ji jako projekci svých vlastních tvůrčích představ a cílů. Pekuniární vztah zaměstnanců k práci už není jedinou motivací, důležitou se stává seberealizace v procesu tvůrčího hledání řešení pro cíl zadaný firmou. Firma je schopná definovat obecně cíl, ale jeho kreativní vyřešení je úkolem pracovníků a firma je v tomto životně závislá na jejich tvůrčích schopnostech.

Z toho vyplývá vzájemný respekt firmy a zaměstnance: firma zaměstnanci dává práci, tedy možnost seberealizace (a adekvátní mzdu odpovídající jeho pracovnímu zařazení v daném ekonomicko-kulturním prostředí), zaměstnanec firmě odevzdává relativně tvůrčí řešení úkolu, které je v daném čase a místě originální, zaměstnanec je v jistém smyslu „nenahraditelný“, jeho hodnota není dána jeho platem, ale jeho kreativním přínosem pro firmu.

Ekonom John K. Galbraith a Jacqueline Kennedyová

Ekonom John K. Galbraith a Jacqueline Kennedyová

FOTO: Wikimedia Commons

Zaměstnanec je vázán na prvním místě vztahy loajality, identifikace a adaptace a teprve na druhém místě vztahem pekuniárním. Čistě pekuniární vztah k práci je tak ponechán jen profesím vykonávajícím mechanickou, ubíjející a manuální práci, přičemž pracovníci těchto profesí jsou na spodním žebříčku společenské hierarchie, pohlíží se na ně jako na lidi potenciálně ohrožené, v nouzi, jsou to zpravidla první beneficienti sociálních programů a pomocí.

Zbytkový kapitalismus v podobě volného trhu existuje sice i nadále, ale jen v oblasti výrobků produkčně i technologicky nenáročných, jejichž výroba je snadno dostupná komukoliv, kdo disponuje standardně velkým kapitálem na její rozjezd.

I do této sféry však vstupují velcí hráči, kteří hlavně v koncové části ekonomického řetězce (zpracování prvotních surovin, distribuce) vytvářejí oligopolní struktury a kteří postupně přeměňují poslední diaspory kapitalismu volné konkurence na plánovací systém.

Člověk, který je součástí nového systému technokratické ekonomiky, už není klasický homo economicus (egoistický a racionální), ale homo technicus (kooperativní a tvůrčí). Být součástí tohoto systému znamená být jiným (v jistém ohledu vyspělejším), než jaký byl člověk v éře kapitalismu.

I když technokratický ekonomický systém zahrnuje přes polovinu objemu ekonomické produkce, početně jde o daleko menší množství lidí. Většina obyvatelstva nadále zůstává uvnitř kapitalistického systému, který má lokální charakter. A v tom je podstata problému. Technokratismus je globální systém ekonomiky, zatímco stále ještě existující (zbytkový) kapitalismus funguje na lokální úrovni. Většina lidí se pohybuje v systému, který je na ústupu a který je nahrazován systémem výkonnějším a progresivnějším. To generuje nové třídní rozdělení světa na ty, kteří už jsou součástí nového (globálního) technokratického světa, a ty, kteří zůstávají ve starém (lokálním) kapitalistickém systému. Odtud plynou i různé pohledy na celospolečenské problémy a jejich řešení. Svým způsobem lidé z obou světů vidí tyto problémy z téměř opačných pozic a hodnotových paradigmat.

Ve sféře kapitalismu na lokální úrovni vládne neviditelná ruka trhu, nelítostný boj všech proti všem na principu hry s nulovým ziskem, u zaměstnanců dominuje pekuniární motivace k práci, která je obtížným břemenem – hlavním benefitem a cílem je co nejvyšší mzda a volný čas. Kapitalisté-zaměstnavatelé jsou motivováni výhradně honbou za ziskem. V této sféře se prosazuje konzumerismus a chamtivost. Lidé kapitalismu se cítí ohroženi nástupem globalizace, a proto požadují ochranný deštník národního státu. Trump zvítězil v prezidentských volbách právě tím, že sliboval návrat pracovních míst (výrobu iPhonů vrátit zpátky z Číny, výrobu automobilů z Mexika). Že je to nesmysl a že žádná vláda (pokud nebude totalitní diktaturou) nemůže soukromé firmy donutit, aby přesunuly výrobu dle jejího přání, voliče v podstatě nezajímá. Právě to ale otevírá poptávku po nedemokratických metodách.

Populisté všeho druhu nabízejí ochranný deštník národního státu nejen před ekonomickou nejistotou, kterou přináší globální ekonomika, ale před všemi „novotami“, jako jsou genderová problematika, ochrana menšin, registrované partnerství, politická korektnost, multikulturní koncept, tedy před vším, co rozvrací „přirozený“ svět, narušuje stávající kulturní paradigma i tradiční společenské a rodinné uspořádání. A zejména pak ochranu před masovou migrací.

Ta se jeví jako tak zásadní politické téma, že je s to změnit, či dokonce destruovat demokratický systém. Velká část populace by byla ochotná obětovat liberální demokracii jistotě hráze proti přílivu uprchlíků a ekonomických migrantů.

Lidé technokratismu jsou naopak kosmopolitní, otevření výzvám moderního světa, jejich osobní kariéra je založená na komunikaci, spolupráci a na přijímání globálních procesů jako šance na osobní růst a uspokojující kariéru. Nejsou to jen lidé spjatí s provozem technokratické ekonomiky, ale organicky k nim patří i osoby z akademické, vědecké a výzkumné sféry, která má pro technokratický systém zcela zásadní význam, a rovněž lidé z neziskového sektoru, z kultury (z kulturního průmyslu, což je sféra, která absorbuje pracovní sílu vytěsněnou technologickým pokrokem).

Světy kapitalismu a technokratismu existují vedle sebe, prolínají se v rámci jednotlivých států, avšak nejsou kompatibilní. Jen obtížně hledají společné hodnoty a body zájmu. A vlivem migrační krize v době volného pohybu osob v globálním rozměru se stupňuje konflikt o koncept multikulturního soužití, který se stal katalyzátorem zásadního rozdělení společnosti na globální a lokální občany – a který svádí k tomu zjednodušovat celou záležitost na multikulturní otázku nebo otázku migrantů, a tedy na boj globálního s lokálním. To by však byl omyl.

Situace je mnohem složitější a konflikt rozdělující společnost má hlubší kořeny, spočívající především v existenci dvou ekonomickospolečenských formací – kapitalismu a technokratismu – vedle sebe. Konfliktní soužití těchto dvou světů zakládá nový klíčový politický zápas (podobný, jako byl konflikt mezi prací a kapitálem), který se pravděpodobně stane základním antagonismem 21. století.

Jan Štern (1953) je ekonom, dramaturg a publicista; podrobněji o tématu pojednává jeho kniha Technokratismus (Sdružení pro vydávání revue Prostor 2018).