Příběh vznikající až procesem vyprávění – to je jeden z rysů tvorby hlavní postavy vašeho románu, spisovatelky Barbory Kárné. Platí to i o vaší tvorbě?

Píšu takhle dobrodružně hlavně povídky, u románů mám aspoň trochu plán. Což ale neznamená, že když mě postavy přivedou k nějaké nečekané a lákavé odbočce, nesejdu z cesty pravé. Proto taky tolik mých delších textů skončilo ve slepých uličkách. Třeba právě u Barbory jsem obvykle netušil, co provede v dalším odstavci. I proto se tento román formálně skládá spíš z přiznaných i nepřiznaných povídek nebo víceméně samostatných scén ze života hlavních postav. Byl to takový jazz – improvizujete, ale nezapomínáte na hlavní melodickou linku.

Do literatury jste vstoupil v sedmdesátých letech, o kterých vaše fiktivní Barbora říká: „Sedmdesátky stály za hovno – a ještě horší je, že to byly nejlepší roky našeho života.“ Vzpomínáte na ně taky tak? V knize líčíte třeba bujaré dekadentní orgie pod rouškou přednášky o milostné poezii…

No… ve skutečnosti bývaly ty mejdany občas dokonce divočejší, v knížce jsem je vylíčil spíš cudně – a to ještě jen jako takovou výchovnou moralitku. Můj problém v tomhle románu byl opačný, musel jsem kvůli věrohodnosti spíš ubírat. I některé autentické příběhy, které patřily v první verzi knihy ke klíčovým, jsem musel vypustit. Jeden vám řeknu:

Počátkem osmdesátých let jsem začal pracovat v rozhlase, kam mě přijal vedoucí literární redakce a básník Jindřich Uher. Byl to samozřejmě komunista, každý rok se mě ptal, jestli už vstoupím do strany, a když jsem se zbaběle vymlouval, že na to nejsem dost zralý, dal mi jen roční smlouvu, abych si to rozmyslel. Ale byla to jen taková formalizovaná hra, oba jsme znali své postoje.

Jednou jsem připravoval pořad k Halasovu výročí, přehrával jsem si staré archívní materiály, které nikdo nevytřídil. Uher za mnou přišel, chvíli poslouchal a pak nadšeně vydechl: „Proboha, to je ale krása! Co to je?“ Dnes si myslím, že to věděl, tehdy jsem ho ale rád poučil, že jde o Skácelovu řeč nad Halasovou rakví. Uhra přešlo nadšení, nadával, dal si zakázaného Skácela pustit ještě jednou – v tom patře, kde Skácel roky pracoval. Nikdy nezapomenu, jak tam ten malý básník – vzrůstem, ale i významem – stál a hrozně se styděl. Přede mnou, před sebou, před světem, protože to byl jinak docela slušný člověk a Skácela obdivoval. Ale pokud bychom ten záznam pustili do vysílání, mohli jsme letět oba.

Nakonec si coby nekuřák ode mě vzal cigaretu, dlouho se díval oknem na jezuitský kostel… a poté mi řekl, ať ten Skácelův hlas použiju. „Ale bez jména,“ řekl mi. „Napiš do průvoďáku, že na pohřbu promluvil i Halasův kolega, kterého jistě nemusíme představovat.“ Pak jsem se styděl i já, že jsem na to přistoupil – současně jsem se ale i zaradoval.

Víte, právě tohle mě na té příhodě přitahuje, ten mix pocitů, včetně toho, že od Uhra to byl možná nejodvážnější čin v životě. Ode mě to žádná odvaha nebyla, já byl mladý a myslím zrovna i trochu přiožralý.

Pořad šel na ředitelskou schvalovací poradu, deset spolehlivých tam sedělo a kývalo hlavami, někteří Skácela jistě i poznali. Ale jen jeden se hned přihlásil a bonzoval řediteli: „Ale to je přece Janek Skácel, já ten jeho chraplák dobře poznám.“ O Uhra i o mě se pokoušely mdloby, ale nahluchlý ředitel Merunka pokýval hlavou a uzavřel to: „A moc pěkně to ten soudruh Skála řekl, to je z celého toho pořadu nejlepší.“

Tak se Jan Skácel dostal zpět do rozhlasového vysílání, zaměněn za ideologického básníka Ivana Skálu, právě toho sekerníka, který nejvíc prosazoval Skácelův úplný a doživotní zákaz – prý také proto, že by Skácel byl ve slovníku literatury těsně před ním…

V té historce je podle mě všechno: jakási ubohá odvaha, ubohé udavačství, ubohé zákazy, celý ty ubohý roky – včetně té absurdní a pravdivé pointy. Dnes už mi to vůbec nepřipadá jako veselá historka z natáčení a fakt mě mrzí, že ji nedokážu napsat. Tahle knížka mi vůbec ukázala spíš to, co nezvládnu, než to, co dokážu.

Bylo by nestoudné poprosit vás, abyste tu poslední větu rozvedl? Jaké limity vám psaní Ženy v závorce odhalilo?

Víte, když značnou část profesního života strávíte rozhlasovými adaptacemi toho nejlepšího z české i světové literatury, nemůžete si o té vlastní myslet nic moc sebevědomého. I proto jsem značnou část svých knížek, přinejmenším třetinu, nikdy nevydal, občas dokonce stáhl z nakladatelství. A u některých vydaných mě mrzí, že jsem to neudělal. I Ženu v závorce chtěl Martin Reiner vydat už předloni. Vzal jsem si ještě rok na přepracování – a právě ten už malý pokrok, jehož jsem docela intenzivní prací dosáhl, mi ukázal mé limity povznést příběh na obecnější úroveň.

Ludvík Němec

Ludvík Němec

FOTO: Jan Němec

Já jsem námětově celkem klasický a romantický vypravěč, vlastně mě nebaví vyprávět nic jiného než milostné příběhy – a protože dávám postavám hodně volnosti, už mě docela frustruje, že skoro každý milostný příběh se mi nakonec změní v něco temného a skoro patologického. Do tohoto románu jsem schválně povolal jako protiváhu racionální mladou notářku – a taky se zvrhla! Ještě že v životě to mám jinak… I když ta Viktorka u splavu, na kterou často naráží i Barbora, ta tam pořád zpívá…

Románová Barbora shlíží na „socialistický realismus a jeho kapitalistické pohrobky“ poměrně neúprosně. Jak na českou porevoluční literaturu pohlížíte vy?

Ona je plná nenávisti a frustrací, které nesdílím. Sdílím s ní ale skoro snad až fyzickou nechuť ke knihám, které nemají žádný nebo jen mizerný styl. Ale stejně jako ona nejsem objektivně schopen posuzovat současnou českou produkci, nesleduju ji dost systematicky. Pohybuju se na literárním okraji i fyzicky, vždyť já vlastně ani osobně nevídám žádné spisovatele kromě svého syna a svého nakladatele, kteří mě mají jaksi povinně. Zase se radši vysmeknu příběhem:

Nedlouho po převratu, v těch nadějných letech, jež ovšem zuřivá Barbora popisuje jako přechod od policejního státu ke státu kriminálnímu, mi kdosi dal obálku s rukopisem, jehož autora jsem ke své ostudě neznal. Začal jsem to číst v Lužánkách na lavičce a od první věty jsem té knížce naprosto propadl – byl to román Jiřího Kratochvila Uprostřed nocí zpěv a já si dodneška pamatuju své nadšení a jakousi až fyzickou úlevu, ba skoro až vděčnost, že v české literatuře dokáže někdo napsat něco tak hluboce osobního a současně politického, především ale až cortázarovsky magického, co se přinejmenším vyrovná mým milovaným světovým autorům. Od té doby jsem už pak nad žádnou českou knihou nic podobného nezažil.

K těm knížkám, které jste napsal, ale nikdy nevydal, prý patřily i vyloženě satirické romány. Je satira dobrý nástroj k zachycení doby?

Představte si, že byste někdy před dvaceti lety četl satirický román o tom, že třicet let po revoluci bude českým premiérem trestně stíhaný agent StB, miliardář, držený u moci komunisty a fašisty a proruským prezidentem, který málem poblil korunovační klenoty a sere na Ústavu. A že se tak nestalo převratem ani okupací, ale z vůle českého lidu. Měl byste autora takové děsivé fantasmagorie za satirika, nebo za úplného magora? Vždyť když nám Saša Berková poslední roky svého života pořád říkala, že něco takového se tu zákonitě stane, klepali jsme si na čelo a radši se jí vyhýbali, já teda určitě. Také proto má spisovatelka Barbora částečně i Sašiny geny.

Ale abych nekálel jen do českého hnízda – vloni jsem před obnovenou premiérou musel po dvaceti letech přeposlechnout svou dramatizaci Hellerova Golda za všechny peníze, a ve srovnání se současnou americkou administrativou jsou ty politické pasáže taky už jen vlažný čajíček. Jak chcete parodovat Trumpa? Jak Ovčáčka? Já se tomuhle už nedovedu ani smát, naopak, všechny ty úžasné fórky na sociálních sítích mi přijdou nebezpečné. Základní podmínka odporu by dnes měla znít: Vůbec se těm pokřivencům nesmějme, berme je smrtelně vážně… S tímhle názorem ovšem satiru nenapíšete.

Barbora za smysl svého života považuje literaturu, i její syn je pro ni příběhem. Jaký je vlastně smysl vyprávění příběhů a psaní literatury?

Vy mě fakt nešetříte. Příběhy si prý lidé kdysi na počátku vyprávěli hlavně proto, aby zahnali strach a tmu a taky aby si trochu zamachrovali. Tomu bych věřil, to je rozumný účel. Ale s tím smyslem… není snad smyslem psaní i hledání smyslu našeho konání?

Ale možná tím jen maskuju, že nejsem příliš intelektuální, koncepční typ. Psaní prózy je bezpochyby intelektuální činnost, i řemeslo tam ještě nedávno bylo nutné, ale mě zajímá a vzrušuje hlavně ten první okamžik, kdy se z pár vět nebo cizí tváře ve vlaku vynoří situace a z ní pak – možná – příběh. V této fázi ho však obvykle opouštím, často na několik let, a nechám jej kvasit ve svém podvědomí. Takových zákvasů mám v hlavě desítky, obvykle uhynou.

A možná se moc neptám po smyslu také proto, že na začátku nepíšu o něčem – o uprchlících, o politice –, ale že píšu něco. Něco, co teprve vyprávěním vzniká, ozřejmuje se, nasvěcuje – a tím vrhá světlo i na mě, do mě. Pak v tom můžou být třeba i ti uprchlíci a politika, ale na samém počátku je jen zvědavost, skoro touha, vzrušivé puzení. Asi jako ta prazákladní pudová činnost, která má opravdový smysl taky až tehdy, když vede ke vzniku něčeho živého, co jsem jen částečně já.

Často mluvíme o knihách jako o svých dětech – ale jsou ty děti opravdu živé? A životaschopné? Bláznivá Bára o svých knihách mluví jako o potratech, druhá hlavní ženská postava prožije s plodem ve svém lůně něco ještě děsivějšího… ano, je-li kniha především metafora, pak tohle je v současnosti můj hlavní spisovatelský strach.

Ludvík Němec
Žena v závorce

Druhé město

Ludvík Němec: Žena v závorce

FOTO: archív nakladatelství Druhé město