Dá se pochopit, pokud si pod dojmem této masové vraždy zapomeneme položit otázku, co na lásce mezi dvěma ženami přimělo Redlicha, aby ji popsal jako „patologickou“. Šlo přece o dobrovolný vztah mezi dospělými lidmi. Redlich onu vychovatelku nepropustil proto, že by pracovala špatně – propustil ji proto, že byla lesba.

Zároveň nemůžeme jednoduše říct, že by tato homofobie byla produktem společnosti třicátých let. Redlich pocházel z Olomouce – a v Československu v té době sílily hlasy volající po dekriminalizaci homosexuality, existovala homosexuální subkultura s bary, časopisem, literaturou a aktivisty.

Táborová homofobie

Historici jako Insa Eschebachová, ředitelka památníku v Ravensbrücku, zdůrazňují, že homofobie mezi těmi, kdo byli sami oběťmi, byla specifickým produktem společnosti koncentračních táborů. Při čtení vzpomínek přeživších často narážíme na neuvěřitelně surová vyjádření o vězních, kteří udržovali stejnopohlavní styky. Homofobie tu přitom nebyla produktem nacistického předsudku; vězni považovali stejnopohlavní touhu za ztělesnění toho, co bylo v násilném světě táborů špatně.

Tyto výroky přeživších o znechucení z homosexuálních vztahů mají velký dopad na samotnou historiografii holocaustu. Pokud jsou homosexuální oběti vůbec zmiňovány, jsou uváděny jako perverzní jiní – a tato tendence se v historiografii holocaustu drží dodnes.

Abychom pochopili homofobii namířenou proti obětem holocaustu, musíme nahlédnout širší kontext perzekuce homosexuálních mužů a žen nacistickým režimem. Nacisté pronásledovali homosexuální muže na základě nechvalně proslulého paragrafu 175 německého trestního zákona. Němečtí homosexuálové byli v období nacismu vystaveni fyzickým útokům, zatýkání, kastracím, v některých případech i uvěznění či deportaci do koncentračního tábora, kde pak patřili mezi vězně s nejvyšší úmrtností. Méně známo je, že v Rakousku a v protektorátu tehdy stále platil starý, ještě rakouskouherský zákon, podle kterého byla trestná i ženská homosexualita. Třebaže nestor českého queer dějepisectví Jan Seidl zkoumá situaci homosexuálních mužů v protektorátu, výzkum o ženách pronásledovaných za okupace jakožto lesby zcela chybí.

Dějiny žen mají vůbec v českém dějepisectví obtížné postavení, což odráží obecnější složitý vztah české společnosti k feminismu. České lesbické ženy zatčené kvůli tomu, koho milovaly, jsou marginalizovány dvojnásob – jednak jako ženy, jednak jako lesby.

V Německu naproti tomu nebyly v trestním zákoně lesbické vztahy popsány jako samostatný trestný čin, byly trestány buďto jako „asociální chování“, nebo „vzbuzování veřejného pohoršení“. Historičky Claudia Schoppmannová a Laurie Marhoeferová popisují, jak byly do Ravensbrücku takto deportovány stovky žen, zatčených jen na základě udání svého okolí.

Jen ctnostné oběti

Ve svém výzkumu se zabývám stopami především těch židovských obětí holocaustu, které udržovaly stejnopohlavní styky. Některé z nich se identifikovaly jako homosexuálové už před válkou – nejznámějším příkladem je asi vychovatel Fredy Hirsch. Jiní si však svou homosexuální orientaci uvědomili teprve v táboře. Margot H., dospívající židovská dívka z Vestfálska, se v Terezíně zamilovala do vídeňské spoluvězenkyně. Dodnes se Margot domnívá, že Osvětim a Bergen-Belsen jí pomohla přežít právě tato láska.

Mnozí lidé samozřejmě začali se stejnopohlavními styky proto, že byli uvězněni v jednopohlavních táborech, a pokud chtěli být sexuálně aktivní, byla homosexualita vedle masturbace jedinou možností. Tyto styky měly často povahu směny; někdy ale výše postavení vězni ostatní ke styku nutili. Samozřejmě je skličující uvědomit si, že mnohé vztahy v koncentračních táborech měly násilnou povahu; rádi bychom si společenství obětí holocaustu představovali jako prostředí, v němž panovala vzájemná pomoc a solidarita. Různé podoby sexuálního násilí ale provázely v koncentračních táborech jak homosexuální, tak heterosexuální styky.

Zatímco výzkum mužského sexuálního násilí vůči židovským ženám se dnes podobně jako bádání o nacistické perzekuci homosexuálů už poměrně rychle rozvíjí, o homosexuálních obětech šoa se stále mlčí. Přistupujeme k nim přinejlepším jako k zrcadlům brutální homofobie; nejčastěji ale z historické paměti prostě zmizeli.

To byl také osud Redlichovy anonymní vychovatelky. Nedávno zemřelá pražská rodačka Ruth Bondyová, editorka izraelského vydání Redlichova deníku, z něhož vycházel i anglický překlad, vypustila jak výše citovanou pasáž, tak i další místa, která nejdou dohromady s obrazem ctnostné oběti. V českém vydání je najdeme jen díky tomu, že editor Miroslav Kryl pracoval s původním deníkem. Touha konstruovat neposkvrněnou minulost obětí je pochopitelná, ale zatemňuje ambivalentní stránky dějin holocaustu.

Přeživší Margot H.

Přeživší Margot H.

FOTO: archív Anny Hájkové

Co víc, třebaže holocaust patří mezi ty případy genocidy, které jsou v ústních svědectvích přeživších zdokumentovány nejlépe, počet orálněhistorických sbírek, které obsahují nějaké vzpomínky na deportované Židy, kteří by se identifikovali jako homosexuální nebo udržovali stejnopohlavní styky, se blíží nule.

Například Židovské muzeum v Praze pořídilo v průběhu posledních 25 let přes tisíc rozhovorů s přeživšími holocaustu, žádný ale nebyl veden s člověkem, který by se dal zařadit do výše zmíněné skupiny.

Za jedno z nejdojemnějších svědectví o lesbických obětech holocaustu vděčíme historičce Joan Nestleové, zakladatelce The Lesbian Herstory Archives v New Yorku. Na konci sedmdesátých let se setkala s polskou přeživší, která vzpomínala na to, jakou roli pro ni sehrál lesbický román Radclyffe Hallové Studna osamění: „Měla jsem to štěstí, že jsem si tu knihu přečetla před odchodem do tábora. Byla jsem mladá holka a to, co mi pomohlo tábor přežít, bylo, že jsem si pamatovala na tu knihu. Chtěla jsem žít tak dlouho, abych mohla políbit ženu.“

Studna osamění vyšla v českém překladu v roce 1931; kolik českých žen deportovaných do terezínského ghetta si ji přibalilo mezi oněch padesát kilogramů, které jim bylo dovoleno vzít si při odchodu s sebou?

Distancovat se od „jiných“

Pozoruhodnou výjimkou z tendence umlčovat podobné hlasy je v poslední době osobnost Fredyho Hirsche, charismatického emigranta z Německa, který s Redlichem vedl oddělení péče o mládež. Hirsch je dodneška připomínán, a to mimo jiné právě proto, že pracoval s dospívající mládeží, která měla největší šance přežít – a dožít se coby pamětníci vysokého věku.

Hirschova homosexualita byla veřejným tajemstvím a takto se o ní dozvídáme rovněž z několika nových dokumentárních filmů či Hirschova německého životopisu. Ale až na biografii Lucie Ondřichové tyto práce nijak netematizují homofobní podtón, kterým byl prodchnut pohled spoluvězňů na Hirsche. Děti si dělaly legraci z jeho zženštilosti a německého přízvuku. Dospívající chlapci byli varováni, aby s ním nezůstávali o samotě, a někteří z nich dokonce vzpomínají, že se je Hirsch snažil osahávat.

Tato obvinění se nám již nikdy nepodaří ověřit, nicméně stavění homosexuálů do role pedofilů je otřepaný, avšak účinný způsob, jak je označit za devianty. Ostatně pravděpodobná ta obvinění nejsou: díky výzkumu Aleny Mikovcové víme, že během svého brněnského pobytu žil Hirsch s Janem Mautnerem, studentem medicíny a kolegou tělocvikářem, který byl o čtyři roky starší. Škoda, že nedávné práce o Hirschovi s těmito obviněními nijak nepolemizují. Když budeme takovéto příběhy nekriticky akceptovat, nepodaří se nám pochopit, jakým způsobem vězeňská společnost využívala homofobii, aby se mohla distancovat od lidí považovaných za jiné.

Pouze díky široce založenému výzkumu se mi podařilo objevit stopy několika dalších queer obětí holocaustu. Jednou z nich byla Eleanore „Lore“ Beharová ze Stuttgartu. Jenže když jsem v roce 2012 vypátrala Lořinu stopu v Chile, bylo už pozdě – zemřela půl roku předtím. Její rodina teprve teď pochopila, že teta nezůstala celý život svobodná proto, že si z holocaustu odnesla příliš velké trauma. Neprovdala se proto, že milovala ženy. A třebaže jeden její příbuzný vedl chilský projekt orální historie zaměřený na přeživší holocaustu, sama Lore nikdy zpovídaná nebyla.

Queer studies je odvětví, které se zabývá složitou historií plnou mezer, nezdarů a obtíží. V kontextu dějin holocaustu nám umožňuje i jiný druh historického vyprávění – takového, které se nebojí pojmenovat ambivalence a hierarchie. Holocaust vytvořil vězeňskou společnost, která byla hluboce strukturovaná podle genderu, byla velmi homofobní, hierarchická a násilná. Přičemž toto vylučování tvoří plnoprávnou součást dějin holocaustu, o které nesmíme mlčet. Zároveň jde o součást našeho nejvlastnějšího úkolu spočívajícího v zachování památky obětí: musíme je zlidštit.

Anna Hájková (1978) je historička, působí na katedře dějin britské University of Warwick. Víte-li o příbězích či rodinách, které by mohly být nápomocné v autorčině výzkumu, kontaktujte ji na e-mailu Anna.Hajkova@warwick.ac.uk.

Text přeložil Jan Seidl.