Pamatuji si, že to vždycky byl neřešitelný problém. Když jsem se v osmdesátých letech začal rozhlížet po světě, Brazílie každý rok přicházela zhruba o 20 tisíc čtverečních kilometrů amazonského pralesa. Před čtvrtstoletím jsem začal pracovat v oboru a pořád se 20 tisíc čtverečních kilometrů ročně měnilo na plantáže, pastviny, přehradní nádrže a doly. Před necelými patnácti lety se mi dostalo té cti, abych mohl směrovat programovou práci jedné z českých ekologických organizací, Hnutí DUHA, a dál mizelo plus minus 20 tisíc čtverečních kilometrů ročně. Věděl jsem, že menší armáda kolegů ze světa se snaží Brazilcům pomoci. Nicméně patrně nikdo si nevěděl rady, jak dosáhnout zvratu.

Není to jen statistika z exotické země, měla by zajímat i nás. S největší světovou džunglí v nenávratnu mizí hlavní pokladnice života na planetě, domov nepředstavitelně rozmanitých zvířat a rostlin, důležitý zdroj vody, léčiv a genetického materiálu. A hlavně, zelená sauna na rovníku kvůli své enormní rozloze vyrábí mraky a usměrňuje globální klima. Brazílie však během tří dekád přišla o lesy, do nichž by se Česko vešlo desetkrát. Rok po roku, kilometr po kilometru.

Jenomže pak, někdy kolem poloviny minulého desetiletí, se cosi stalo. Během pár let se tempo, kterým starodávné lesy mizí, podařilo srazit zhruba na čtvrtinu. Což sice není na nulu – ale je to velký a nečekaný pokrok. Jak se to mohlo přihodit?

Amazonský zázrak má několik příčin. Předně, nový lesní zákoník začal velkou část zeleně chránit. Ubývání lesů je pro Brazílii národní tragédie. Účinná legislativa byla dílem energické vlády, která se rozhodla reformami posunout zemi kupředu: přišla také například s inovativním sociálním programem Bolsa Família, který vytáhl z bídy milióny domácností. Brazilci dnes už rovněž mají více národních parků než jejich vynálezci Američané.

A v neposlední řadě, firmy nakupující brazilskou krmnou sóju si na svých dodavatelích vynutily moratorium na vytváření plantáží na úkor přírodního lesa. Evropské supermarkety byly více a více nervózní ze zákazníků, kteří chtěli vědět, jestli nemají v nákupním košíku také kus divoké krajiny.

Příběh z druhého konce planety má důležitou pointu: když se chce, tak to jde. Ke své škodě rychle proměňujeme svět kolem sebe. Každoročně milióny lidí umírají na smog, ze světových polí odtékají miliardy tun ornice a do atmosféry přidáváme kvanta skleníkových plynů; mizí zbytky fascinující divoké přírody a populace ryb v mořích kvůli nadměrnému lovu kolabují. Přesto se některé hrozivé trendy daří pomalu, ale viditelně obracet. Doma i ve světě.

Prakticky jsme skoncovali nejen s poškozováním životně důležité ozonové vrstvy, ale také s kyselými dešti. Ještě počátkem devadesátých let síra v sudetských pohořích hubila lesy po desetitisících hektarů. Během minulého čtvrtstoletí se však tuzemské exhalace oxidu siřičitého propadly o 93 procent. Globální poptávka po uhlí už několik let soustavně padá, rychleji než kdykoli v minulosti. Čínská spotřeba ještě v roce 2010 vyskočila o třináct procent. Ale už čtyři roky nato se trend úplně otočil. Míra spalování pravěkých přesliček a kapradin začala klesat. Asijské státy stavějí více solárních, větrných a jaderných elektráren než celý zbytek světa dohromady. Do Evropy se vracejí dávno vyhubená divoká zvířata. A postupně se učíme, jak lépe pečovat o půdu. Loni každý den jedna česká farma přešla na ekologické zemědělství. Včetně víkendů.

Jiří Kučera: V lese (2017), k vidění na výstavě Atlanti v lese v Městské galerii Vlastimila Rady v Železném Brodě do 1. dubna

Jiří Kučera: V lese (2017), k vidění na výstavě Atlanti v lese v Městské galerii Vlastimila Rady v Železném Brodě do 1. dubna

FOTO: Jiří Kučera

V poslední době se stalo módou mluvit o antropocénu – epoše, kdy lidstvo utváří svět. Přiznám se, že mi to začíná vadit. Nejenže geologové, kteří termín vytvořili, jej mysleli jinak. Především má v sobě tahle řeč nadměrnou dávku fatalismu. Umíme otáčet kormidlem. Nové technologie jako levné solární panely, sofistikovaná recyklace nebo baterie do elektromobilů nabízejí příležitosti, jaké jsme ještě nedávno neměli. Receptem je kombinace rozhodnosti s drobnou prací. Zákonodárců. Diplomatů. Inženýrů. A koneckonců každého z nás. Ať už si v obchodě koupíme biopotraviny, nebo uděláme kousek místa pro přírodu na své zahradě.

Anketu připravil Štěpán Kučera.