Článek
Proč horolezci skoro nikdy nelezou na vrchol jedné hory dvakrát?
V úvahu by ještě připadalo vyrazit na vrchol nějakou jinou trasou, ale šlapat dvakrát tou stejnou? Na co tak riskovat a vydávat peníze? Byl by to nejspíš zase jiný zážitek než napoprvé, ale každý se šetří na novou expedici, novou horu. Já bych se možná nechal zviklat jedině, kdybych tam měl lézt s někým, koho mám fakt rád.
Často se mluví o tom, že se z výstupů na slavné hory stává byznys, kdy se opomíjí otázka bezpečnosti nebo fyzické zdatnosti jednotlivých lezců. Vnímáte to podobně?
Záleží na tom, o jakém místě se bavíme. Takový Mount Everest představuje extrém; tam je dneska úplně přecpáno. Jedná se o nejvyšší horu světa a ta láká nejen horolezce, ale i různé dobrodruhy, egoisty nebo zbohatlíky. Ostatně horolezci jsou tam už v menšině. Nemá ale moc smysl si na takový vývoj stěžovat – hory patří všem, a ani mě popravdě nenapadá způsob, jak příval lidí regulovat.
Průšvih nastává, když se nějaký nezodpovědný lezec o sebe nedokáže postarat. Pamatuju si třeba, že když jsme v rámci tréninku na Everest lezli na Mont Blanc, potkali jsme Čecha, co se vypravil na vrchol jen v džínách a teniskách. Neměl brýle ani žádné jiné pořádné vybavení. Dostihla ho sněžná slepota – zánět rohovky vznikající z nedostatečné ochrany očí před UV zářením. S výpravou jsme se o něj tenkrát postarali, ale kdyby v podobných dobrodružstvích pokračoval, nemuselo by to jednou dopadnout dobře. V novinách by se pak napsalo něco jako V Alpách zahynul další český horolezec!, ale už by se nedodalo, že s opravdovým horolezectvím neměl dotyčný vůbec nic společného.
Co lidi k takovým nezodpovědným akcím vede?
Těžko říct. Sám nedokážu pojmenovat, co mě k lezení motivuje. Takhle zvnějšku to ale vypadá, že si chtějí něco dokazovat nebo že se prostě jen nudí. Někteří z nich mají drahé auťáky a přemýšlejí, za co utratit další milióny. Nechci to odsuzovat, ale moje krevní skupina to teda není.
Pamatuju si, že když jsem se chystal na výstup na himálajskou horu Lhoce, vyráželi ze stejného základního tábora i ti, co měli namířeno na Everest. Bylo jich asi tisíc, ale cítil jsem se mezi nimi nejosaměleji ve svém životě. Neměli jsme si co říct, měli jiné starosti, jiné hod noty. To byl hrozně divný, nepříjemný pocit. Byl jsem rád, když jsem odtamtud vypadnul. Teda abychom si rozuměli, ne snad, že by horolezci nebyli egoisti. Dáváme lezení hodně peněz a času, často na úkor rodiny. Jen mě podobná setkání naučila, abych si pečlivěji vybíral, komu se vyhnout a s kým se do výpravy naopak pustit.
Co jsou tedy hlavní faktory, když si vybíráte parťáky?
Abych dotyčné znal ještě před expedicí a abychom měli stejný smysl pro humor. Když jsme neuspěli na K2, kde byli lidi, s nimiž jsem si neměl co říct, zařekl jsem se, že propříště už polezu vždycky v menší skupině. Začala tak éra expedic ve dvou třech lidech, kdy si jedeme svoje vtípky. Ty jsou často celkem drsné, ale člověka to aspoň udržuje ve střehu.
Trailer k filmu Cesta vzhůru
Jednou jsem dvěma spolulezcům, kteří měli skoro dva metry a se kterými jsem lezl poprvé, v žertu navrhl, abychom nosili věci podle postav, a že bych si teda se svou malou figurou toho vzal co nejmíň… Nic na to neříkali, myslel jsem si, že to byl prostě chabý vtípek, který jim nestál za komentář. Po expedici, která dopadla neúspěšně, jsem se ale na jejich blogu dočetl, že jsem se chtěl jen vézt, nic moc nedělat a nespolupracovat. Přitom myslím, že jsme se jen vzájemně nepochopili v tom, co nám přijde k smíchu.
Co se vám honí hlavou během lezení?
Často nemyslím na nic – myšlenky jen tak proplouvají hlavou, aniž bych se je snažil nějak zachytit. Dívám se kolem a nechávám se uchvacovat. Někdy mi zas naskočí v mozku něco docela pitomého a otravného, co se mě celou dobu nepustí. Třeba se do vás zakousne písnička, které se nejde zbavit a zpíváte si ji pořád dokola. To jsou ale ještě ty lepší případy. Před pár lety, když jsem lezl na himálajskou osmitisícovku Manáslu, jsem se dozvěděl, že můj kamarád zrovna zahynul na Annapurně. Byl to kluk, se kterým jsem absolvoval čtyři expedice – a hrozně mě to zasáhlo. Manáslu byla navíc první osmitisícovka, kterou tenhle kamarád zdolal. Šel jsem na vrchol a zase dolů sám, nebyl se mnou nikdo jiný – a celou dobu jsem myslel jen na něj. To bylo šílený.
Jaké to je stanout na vrcholu, o který jste dlouho usiloval?
Když vylezu nahoru, tak se mi nejdřív uleví, že už nemusím stoupat dál. Roky horolezectví mě ale naučily, že cílem není vrchol, ale návrat. Mrtvá těla rozesetá po Himálaji patří často právě těm, co se upnuli jen na cestu nahoru.
Jak přistupujete k vlastní smrtelnosti?
Mě v tomhle nejvíc ovlivnila událost z doby, kdy jsem začínal. Moje tehdejší holka zahynula v osmnácti letech v lavině. Dva roky jsem se z toho jen těžko hrabal. Seděl jsem v koutě, brečel. Pak jsem si uvědomil, že se mi už moc horších věcí stát nemůže. To je určitým divným způsobem uklidňující myšlenka. Dneska se bojím hlavně toho, že ztratím někoho, na kom mi záleží. Sám vím, že jsem tady jen na chvíli, a jsem s tím celkem srovnaný. Pomáhají určitě i zážitky, kdy stojíte na vrcholu hory a jste blíž nebi. Nejsem věřící a nezačal jsem s tím ani v horách, jen jsem pocítil něco jako sílu přírody. Taková věc vás nutně musí proměnit.
Obáváte se stáří, kdy vám začnou odcházet fyzické síly?
Záleží na tom, v jakém stavu bude hlava. Odcházení fyzických sil je sice skoro nevyhnutelné, ale taky se může dít na různých úrovních. To je všechno třeba vzít v potaz. Nedokážu si to ale zatím moc představit, a tak to ani nedělám. Třeba to bude fajn. Budu jezdit po Česku, krmit holuby a chodit podél řeky…
Co byste dělal, kdybyste nebyl horolezcem?
Původně jsem chtěl být zahradním architektem, ale nedostal jsem se z politických důvodů na zemědělku, a tak jsem dělal strojní průmyslovku. Táta mi domluvil teplé místečko na technologii v Chiraně. Bylo mi něco přes dvacet a se mnou tam seděla jedna ženská a pět chlapů. Přišli mi jako staříci, přitom jim bylo tak čtyřicet padesát, tedy tolik, kolik je dneska mně. Rozhlížel jsem se kolem a říkal si: Tak tady mám strávit zbytek života? Druhý den jsem dal výpověď – a skončil jako horolezec.
