Já ho v rámci jiného projektu – Živé kino – viděl ještě před festivalem spolu s dalšími zhruba dvanácti diváky v pracovní verzi u režiséra doma. Nebyl to finální střih a chyběla hudba, ale tenhle sloupek není recenzní, tak to snad nevadí. Chtěl bych totiž napsat aspoň pár řádek o skoro dvouhodinové neformální debatě, která se po onom večerním promítání rozběhla.

Není asi překvapení, že v ní nechyběl člověk, který zpochybňoval, zda se dnes vůbec má točit o komunistech a jestli zvát zestárlého Jakeše na jihlavskou projekci a dovolit diskusi mezi ním a převážně mladými diváky, která by mohla tuhle prý intelektuálně bezbrannou generaci ideologicky ohrozit (Jakeš nakonec na Vysočinu nepřijel). Profesí byl ten pán novinář a byl ze všech nejhlasitější, ale když se ostatní osmělili, ukázalo se, že je spíš v menšině a převažuje názor, že je dobré svou minulost včetně její lidské stránky poznat, abychom její chyby nemuseli opakovat, nebo je aspoň dokázali pojmenovat.

Upřímně jsem ten střet přivítal; i na nedávném sporu o slova historičky Muriel Blaive se ukázalo, čím může být podobná konfrontace užitečná: každý z nás si může pod palbou různě kvalitních argumentů z různých stran upřesňovat vlastní postoj. Je to rozhodně lepší, než kdyby se o historii mlčelo.

Na celé debatě u Křemenů doma byla podle mě mnohem problematičtější jakási touha po tom, aby Jakeš provedl sebereflexi svých předrevolučních činů. Tu touhu sdíleli prakticky všichni přítomní včetně autora dokumentu, který ji později formuloval i do médií.

Zbyněk Vlasák

Zbyněk Vlasák

FOTO: Milan Malíček, Právo

Popravdě, znám jenom málo chlapů po čtyřicítce, kteří jsou schopni nějaké skutečné sebereflexe. A naprosto to chápu. Od určité chvíle všichni hlavně obhajujeme své životní příběhy, už jenom proto, abychom sami se sebou a svými hříchy nějak vydrželi. Ale právě z toho důvodu považuju to, že chceme po pětadevadesátiletém Jakešovi, aby teď revidoval své minulé názory a skutky, za pokrytecké. Zkoumejme a třeba i hodnoťme jeho činy, ale vyžadovat po něm veřejné pokání je podle mě trochu moc. Taky jsem to na té debatě řekl. Ale bylo už pozdě a nemělo to skoro žádný efekt. Navíc onen hlasitý antikomunistický novinář zrovna někam odběhl.