Ještě než jsem začal vnímat text, bouchl mě do očí váš styl – rytmizace, časté opakování refrénů, přitom jakási nedbalost, netrpělivost při psaní. Kde se ten váš styl vzal, z čeho se vygeneroval?

Z toho, že jsem: zaprvé četl Hrabala, zadruhé četl Palahniuka a zatřetí se ocitl v indickém Bangalore, kde vás to vyděsí, kde se bojíte, dusíte, jste ohlušeni, kde je smog a zelené slunce. Když se dostanete z prvního šoku, začnete se zajímat, co je to za místo, jak funguje, jestli vůbec funguje, až zjistíte, že je to chaos, a to už je jen krok k teorii chaosu, která ovšem zahrnuje i rytmus, opakování a refrén, tak jako v textu, i s vedlejším výsledkem nedbalosti, jak jste to nazval v otázce, nedbalosti, která reprezentuje smog, znečištění, kravál a přelidnění.

Bangalore popisujete jako peklo, kde se na vás všichni usmívají, Austrálii, kde jste léta žil, taky dvakrát nechválíte a na Islandu, který jste objel stopem, jste málem nechal život. Cítíte se po návratu do Česka konečně doma?

Ani jeden jediný den z těch deseti let, co jsem zpátky z Austrálie, jsem se tady necítil být doma. Jde pravděpodobně o to, že jakmile jednou ztratíte domov a stěhujete se z místa na místo po světě, odvyknete si domov mít, možná i ztratíte schopnost si ho vytvořit. Jak moc se to liší individuálně, nevím, ale znám pár lidí ve svém okolí, kteří jsou na tom stejně jako já.

Co vás přimělo ke psaní?

Potřeba vyznat se v lidech, sám v sobě, ve světě, který se globalizuje, v lidské omezenosti, v předsudcích.

Jak vnímáte globalizaci? Jako úpadek civilizovaných vztahů, začátek konce zdravého rozumu, přechod do jiné epochy, nebo jak?

Žijeme a pracujeme s příslušníky cizích ras, jíme exotická jídla, cestujeme. A co všecko nám ukazují na internetu a co všecko si můžeme koupit v supermarketech! Svět se takhle změnil ani ne za padesát let. A přitom jsme to pořád my, malí Pepíci a Alenky, milióny let evoluce adaptovaní jenom na to, co je za humny. V tom je ten kontrast. A je potřeba vykročit do světa a podívat se na to zblízka. Tím ovšem nemyslím dovolenou s pobytem v hotelu a s turistickým průvodcem, nemluvím ani o cestovatelích, kteří všecko viděli, ale nic nepoznali, myslím dlouhodobý život v cizí zemi. No, a když vykročím do světa, tak se mi může stát, že budu mít hlad a žízeň, že nebudu mít kde spát, že se ztratím, že budu bez internetu, postele, GPS, domova, přátel, rodiny, že budu hořce plakat, že jsem nezůstal u maminky. A pak si stvořím nový domov v cizí zemi a obrátí se to. Jenže já si to neuvědomím a vrátím se tam, kde si ještě pořád myslím, že jsem doma, a to, že jsem byl doma v té cizině, zjistím až tady. A zas naříkám…

Tak to je pro mě globalizace – konfrontuje nás s novými a moderními i starými a dávno zapomenutými jevy a věcmi. Naše humna jsou dnes celá Země a brzo se jimi stane i přilehlý vesmír.

Váš profesní obor je výpočetní molekulární genetika. Rád bych se dostal k otázce rasismu, který v textu vysvětlujete jako přirozenou vlastnost lidského rodu.

Rasismus se klasifikuje i jako jeden z projevů lidské konformity. A problém je, že konformita je velmi užitečná, umožňuje přežití. Konformní znamená být průměrný, stejný, nevyčnívat, a kde jinde se přežije bezpečněji než v tlupě, a ještě lépe uprostřed tlupy, kam je nejmíň vidět. Čím víc konformních, stejně se chovajících jedinců, tím větší tlupa. Černoch mezi bělochy nebo běloch mezi černochy by byl jak pěst na oko a to je špatně, je vidět, přitahuje pozornost i k těm dobře schovaným.

Aby bylo jasno: tady nejde o extrémní rasismus provázený násilím, ten je jen záminkou pro sadismus a jiné patologické psychické poruchy.

Umírněný, neagresivní, pasivní rasismus, ať naučený, získaný výchovou, životem v určitém prostředí, motivovaný potřebou cítit se snadno a lacině nadřazeně, když nic jiného nemám a neumím, tak jsem přece aspoň bílý jako ostatní, je nás víc a v tom je síla – takový rasismus je jen projevem stupidity konformity, strachu z neobvyklosti, jejího apriorního odmítání namísto jejího pochopení. A stačí žít několik let v mezinárodní společnosti, jaká existuje například v Austrálii, aby to člověk pochopil. Zrovna rasismus je jeden z fenoménů, s kterým nás globalizace konfrontuje.

Samozřejmě v mé knížce je to zveličené, hrdina pochybuje i o svých genech, jestli ten rasismus nemá v nich, a pak sám sobě nadává, jaký byl pitomec, že si něco takového myslel. To, že se dotkl Indky, by měl být obraz prolomení a uvědomění si vlastní konformity, jejímž je rasismus projevem.

O lidské konformitě existuje nádherná kniha Vzpoura deprivantů od profesora Koukolíka, v níž autor vysvětluje příčiny, funkci a projevy lidské konformity a stupidity, ovšem ne stupidity jako hlouposti, ale jako socio-psychologického termínu.

Můžete to, prosím, rozvést?

V Austrálii jsem měl přítelkyni Kolumbijku; v roce 2001 jsem přijel do Čech na Vánoce k rodičům do města, kde jsem se narodil, a šel jsem za svými kamarády ze základky, s nimiž jsme se společně rvali se sígrama z vedlejší třídy, jezdili na zábavy a podobně. Řekl jsem jim, že žiju s Kolumbijkou, a oni ohrnuli nosy a že prý je to indiánka. Namítal jsem: I kdyby byla, tak co…, ale není, její dědeček je Němec a babička Španělka, jenže oni se nedali a že teda dobře, ale stejně je přičmoudlá, a to je důležité! Co jsem jim na to měl říct? Copak ti mí čeští kamarádi mohou za to, že melou nesmysly? Namítal jsem dál: Hele, vždyť ona mluví čtyřmi světovými jazyky! A jeden z mých kamarádů řekl – seděli jsme v jeho domě v kuchyni u stolu a pili kořalku, možná kdyby byl střízlivý, tak by to neřekl –, že je to jedno, že je to jako ty zasraný Vietnamci v Čechách, že by je všecky měli vypráskat. Na to už jsem neměl odpověď, ale dopil jsem s nimi kořalku, copak za to mohli, když z Čech kromě nějaké dovolené nevytáhli paty? Ale už jsem se těšil zpátky do Austrálie, domů! Odešel jsem a od té doby jsem je neviděl.

Mí nejlepší kamarádi v Austrálii byli: Kolumbijec a jeho přítelkyně Kolumbijka, oba přičmoudlí, ona opravdu s indiánskými předky, krásná ženská, pak další Kolumbijci, Indka a Němec, dva Francouzi, Číňan a Číňanka, Lawrence Lau z Hongkongu, Mexičan a jeho žena Indonésanka – a všichni to byli úžasní lidé už jen proto, že dokázali opustit svou vlast a vydat se do světa za lepším životem, což není žádná legrace.

Josef Pánek

Josef Pánek

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Pak člověk přijede sem a vidí, jak se Češi chovají k Vietnamcům, u kterých denně nakupují, ale a priori jim tykají a nadávají, vůbec jednají s nimi svrchu. Šokuje mě to tím spíš, že Vietnamci pracují a Češi jsou houfně na podpoře. A to je globalizace – staví nás před Vietnamce, ale už ne před potřebu se k nim alespoň formálně slušně a důstojně chovat.

Váš literární vypravěč potká v Bangalore indickou dívku, která mu říká, že ví, že ji jako Evropan vnímá tak, že je černá a smrdí, takže vlastně jeho rasismus předjímá. On se pak sám sebe poctivě ptá, zda by neselhal při intimním kontaktu. Můžeme snad prozradit, že neselže, načež ji zoufale hledá po celém městě. Je ta historka prožitá, nebo je to podobenství?

No to jsem moc rád, že jste to nazval podobenstvím! Chtěl jsem, aby ten příběh byl podobenstvím o lidské konformitě. Nejde o to, že je černá a on bílý, takových smíšených párů jsou dneska hromady, ale o cestu k překonání vlastní konformity, to jest předsudků, strachu z toho, co vám řekli přátelé, známí, kamarádi, co vás učili ve škole. Jsme poplatní době a kultuře, ve které žijeme, ať chceme, nebo ne, ovlivňuje nás to, a dokonce si to vůbec nemusíme uvědomovat.

Můj knižní hrdina je přesvědčený, že každý je v hloubi duše rasista. Jestli to tak opravdu je, je jedno, jde o to, že on si to myslí, že se bojí sám sebe, jestli se jí dokáže dotknout. Přitahuje ho, ale jinak než sexuálně, je krásná a chytrá, ale taky je černá a jemu přece řekli, že černí smrdí. Nejde o sex, ale o člověka, který chce vzdorovat vlastní konformitě, protože ví, že konformní je; chce se tomu vzepřít, ne se poddat. Chápe to jako souboj se sebou samým. On se spíš jakoby k tomu sexu s ní donutí jen proto, aby nebyl konformní. Vidí, že má krásné barevné sárí, cítí, že nesmrdí, má ji před očima, na dosah nosu, jsou to jeho vlastní oči a nos, ale jen proto, že mu řekli, že je špinavá a smrdí, svým smyslům neuvěří a uteče od ní. Zachová se jak hulvát, jako ti Češi ve vietnamském kšeftíku. Tak silná je lidská konformita. On ji však chce porazit, tak udělá opak toho, co mu radí, a běží tu holku hledat – a najde ji! Nakonec konformitu překoná a za odměnu zjistí, že ta dívka voní a je krásná a o všecku tu krásu by přišel, být trochu omezenější.

Taky si z vašeho textu pamatuju, že mu to štěstí nikdo nepřál.

Těch konformních je vždycky víc, a to hlavně v Indii, a tak se mu ten indický svět, který vůbec nezná, pomstí – všichni je viděli, ale nikdo to nepřizná, a zatímco Češi mu říkali: Je špinavá a smrdí, Indové mu odmítají poradit, kde by ji mohl najít, i když je jim jasné, že se do ní zabouchl. Jen aby si nezadali před okolím, sousedy, kolegy v hotelu, v konferenčním centru.

Nemůžu se pro jistotu ještě jednou nezeptat, jestli jste opravdu absolvoval tu cestu stopem kolem Islandu.

Ano. Jeden z kamarádů, s kterými jsem tam byl, zrovna stojí vedle mě a čeká, až tohle dodatluju, že půjdeme na pivo. Což se stalo a jdu.