Kundera lamentoval nad tím, že ovládnutí větší části středoevropského regionu Sovětským svazem, nebo přesněji Ruskem, se rovná „únosu“ zemí, které jsou ve své esenci západní. Byly podle něj geopoliticky odvlečeny na Východ, jehož kultura i tradice jsou odlišné, protože Rusko, stojící v jeho středu, nikdy neprošlo duchovními proměnami, které definovaly Západ, zejména nebylo poznamenáno západním racionalismem.

Ponecháme-li stranou politickou dimenzi Kunderova eseje, tedy že šlo o apel na Západ, aby „na nás“ nezapomněl, dotkl se autor ve své nostalgii po střední Evropě intimně čehosi, co důvěrně zná každý, kdo čte romány, poslouchá hudbu nebo je konfrontován s malíři středoevropského regionu z doby konce 19. a začátku 20. století. Středoevropský zeitgeist, který z těchto děl vyzařuje, je možná dnes ještě rozpoznatelnější než v čase, kdy vznikala.

Nezáleží přitom příliš na tom, zda je autor z rakouské, české, maďarské nebo haličské části rakousko-uherského mocnářství či zda se cítí být spíš Čechem, Slovákem, Němcem, Maďarem, nebo Židem. Dokonce i slavný román Stefana Zweiga Netrpělivost srdce stejně jako díla autorů, jako byli Gregor von Rezzori, Bruno Schulz či Sándor Márai, která se z různých důvodů vynořila až se zpožděním několika desetiletí, jsou jakýmsi zvláštním způsobem neomylně zařaditelné do onoho duchovního milieu.

Kundera měl pravdu v tom, že středoevropská umělecká tvorba měla vlastní identitu, ale v základech byla západní. Jinými slovy: byla specifickou odnoží západní kultury, k níž dodnes patří. Někteří středoevropští umělci a intelektuálové dokonce tvořili přímo avantgardu myšlení a umělecké tvorby západního světa.

Nicméně navzdory Kunderovu ujišťování, že střední Evropa patřila k Západu, romány Hermanna Brocha, Franze Kafky, Josepha Rotha či Roberta Musila často reagují na určité společenské a politické patologie, u nichž vyvstávají otázky, zda jsou jen rakousko-uherskou výchylkou od norem Západu, ale jinak zůstávají západními, anebo zda přeci jen nebylo ve středoevropské kultuře a politice i cosi „nezápadního“.

Krištof Kintera: We All Want to Be Cleaned (2017),, k vidění na autorově výstavě Nervous Trees v pražské Galerii Rudolfinum do 26. listopadu.

Krištof Kintera: We All Want to Be Cleaned (2017), k vidění na autorově výstavě Nervous Trees v pražské Galerii Rudolfinum do 26. listopadu.

FOTO: Krištof Kintera

Politický systém Rakouska-Uherska ve svém vývoji přinejmenším pokulhával za západními mocnostmi. Mísily se v něm rysy západního byrokratického racionalismu a rodících se liberálních demokracií s těmi, které bychom mohli nazvat „byzantskými“. Kafkovy romány Zámek nebo Proces by asi těžko mohly vzniknout v Londýně nebo v Paříži té doby, to spíše svým duchem připomínají leccos, co jsme později tak důvěrně poznali v podobě Sověty řízeného „tábora míru“.

Jinak řečeno, politicky byly země Rakouska-Uherska spíše evropskou, a tedy západní, periférií, kde se svářely pokusy o opatrnou modernizaci s archaismem a zpátečnictvím. Tato politická slabost regionu dala vyrůst představám o střední Evropě, jež potřebuje (německý) pořádek a stabilitu, které začali v polovině 19. století razit němečtí teoretici. Germánská Mitteleuropa, jak ji ještě během první světové války popsal kupříkladu Friedrich Naumann, měla být jakýmsi prodloužením sjednoceného Německa do střední Evropy.

To byl ovšem mnohem více koncept geopolitický než kulturní, po němž tesknil Kundera a spolu s ním mnoho dalších středoevropských intelektuálů. Snění o německé střední Evropě, v podobě vzájemně se prolínajících konfederací, započalo už v roce 1848 v podobě teorií Prusů Karla Ludwiga von Brucka nebo Lorenze von Steina. Zastáncem takové střední Evropy byl ale i rakouský ministerský předseda té doby Felix Schwarzenberg.

Některé z pozdějších teorií se promítly i do nacistického dobývání střední Evropy, byly však už v zárodku znehodnoceny rasovou politikou Hitlerova režimu. Už nešlo jen o jakési spojení střední Evropy na základě přinejmenším jisté rovnoprávnosti různých území a národů, ale o brutální německou nadvládu, zahrnující plány na eliminaci „nižších“ ras.

Různé německé geopolitické teorie, v jejichž středu stála Mitteleuropa, se tak ještě před koncem druhé světové války rozplynuly. Jakousi třetí „inkarnací“ střední Evropy – po té rakousko-uherské a německé – se následně stala střední Evropa komunistická. Sovětští ideologové sice o střední Evropě neteoretizovali jako před nimi ti němečtí, ale sovětská nadvláda oživila myšlenku středoevropské spolupráce zejména v „útrobách“ regionu, konkrétně v jeho disidentských kruzích.

A nebyla to zdaleka jen utopická snaha, protože stejně jako umělecká a literární díla pozdního Rakouska-Uherska vyzařovala společného ducha, kterého snadno poznáme i dnes, měla intelektuálně leccos společného – a i dnes snadno rozpoznatelného – také díla středoevropských disidentů.

Václav Havel měl se svým výsměchem jazyku a absurdním strukturám komunistického totalitarismu své protějšky v polském Sławomiru Mrożkovi či rumunském Eugenu Ionescovi. Ozvěny témat i stylu Milana Kundery najdeme v dílech Maďara Györgyho Konráda nebo Slováků Dominika Tatarky a Ladislava Mňačka. I v publicistice a esejistice spojovala autory středoevropských zemí ovládaných Sovětským svazem – od Adama Michnika v Polsku přes Jánose Kise v Maďarsku až po Lud víka Vaculíka či Milana Šimečku – společná témata i étos.

Nahlížena ze Západu, jevila se tato umělecká a intelektuální produkce, kterou pojily kritické postoje ke komunistickému režimu, jako regionální fenomén s jakousi vlastní totožností. Dodnes je tak také reflektována v řadě akademických prací.

Krištof Kintera: Relics for the Holy Monday (2012), k vidění na autorově výstavě Nervous Trees v pražské Galerii Rudolfinum do 26. listopadu.

Krištof Kintera: Relics for the Holy Monday (2012)

FOTO: Krištof Kintera

Proč však z tohoto středoevropského ducha a přirozené regionální spolupráce přežilo tak málo ve čtvrté, tedy současné „inkarnaci“ střední Evropy? Proč se „navrácená“ střední Evropa smrskla na kooperaci v rámci Visegrádské skupiny? Proč, ačkoli dnes mohou Češi, Slováci, Maďaři a Poláci spolupracovat zcela svobodně, vyzařuje tento region pramálo z toho, co ho spojovalo před sto lety i v dobách totality?

Děje se tak jen proto, že v naší regionální mozaice chybí aktivní účast Rakouska, Slovinska, severní Itálie a částí Chorvatska, Rumunska i Srbska, spolupracovníků z dob rakousko-uherského mocnářství? Nebo proto, že je její součástí naopak i ta (větší) část Polska, která do střední Evropy tenkrát nepatřila?

Ne že by se po listopadu 1989 nekonala nejrůznější setkání, festivaly, konference a neuskutečňovala se řada kulturních výměn, ale pozornost intelektuálních elit i mladší generace není vpravdě „vzájemná“ – je namířena v naprosté většině západním směrem.

Je to sice pochopitelné, vezmeme-li v úvahu snadnou dostupnost západních kulturních a intelektuálních produktů, které i kvůli svému ekonomickému a politickému zázemí dominují. Přesto si nelze nepovšimnout, že „měkká síla“ střední Evropy, která byla nemalá v době pozdního Rakouska-Uherska a později opět v podobě intelektuální a kulturní produkce disidentských kruhů, dnes téměř zmizela. Filmy středoevropských režisérů jen málokdy uspějí na velkých festivalech, romány a teoretická díla současných středoevropských autorů se až na vzácné výjimky nestávají světovými bestsellery ani nezískávají velké ceny.

Pokud už autoři z bývalých komunistických zemí nějakou významnou cenu získají, jako tomu bylo v případě Nobelových cen za literaturu pro Hertu Müllerovou nebo Světlanu Aleksijevičovou, zjistíme, že obě autorky byly oceněny převážně za svá ztvárnění problematické komunistické minulosti, nikoliv za pohled na současnost.

Jako by z regionu vyprchal duch kritického zúčtovávání s přítomností, které známe z pozdního Rakouska-Uherska, a boje o budoucnost, který skrze svou mnohotvárnou kritiku totality nabízeli autoři v komunistické střední Evropě.

Navíc něco podobného vidíme i v politice. Střední Evropa má, zdá se, stále větší problémy s přijetím liberální demokracie, sjednocené Evropy a obecně s fungováním v globalizovaném světě. Ne že by liberální demokracie nebyla pod tlakem i v mnoha západních státech, ale zatímco v nich se dnes zápasí o to, zda zvítězí či nezvítězí nacionalističtí politici (přičemž vítězným nacionalistům stojí v cestě poměrně silný systém demokratických a ústavních pojistek), v našem regionu se v některých zemích pokoušejí vítězné nacionalistické síly měnit dokonce samotná pravidla demokratické hry a mají stále větší potíže s kooperativním fungováním v rámci evropské integrace.

Jako by teprve tato čtvrtá „inkarnace“ střední Evropy vyplavila v prostředí svobody na povrch mnohé z patologií, předsudků a kulturních mýtů, které předtím držela pod pokličkou vnější nadvláda. Anebo jako bychom se obloukem vraceli k archaickému provincialismu rakousko-uherského mocnářství.

Jiří Pehe

Politolog Jiří Pehe

FOTO: Milan Malíček, Právo

Dnes se zdá, že Kundera spíše propadl nereálným „posrpnovým“ iluzím o silně západní orientaci našeho regionu, když bědoval nad jeho únosem na despotický a neracionální Východ. A že se podobně mýlili i mnozí teoretici a politici, kteří viděli po roce 1989 pochod středoevropských zemí „zpět do Evropy“ jako samozřejmou věc. Místo této přímočaré, v naší kultuře prý zakódované orientace ožívají sto let staré politické vzorce chování, které nebyly ani v tehdejší střední Evropě zdaleka tak západní, jak je chtěl o mnoho desetiletí později vidět Kundera. A tyto tendence vytvářejí spolu s oživováním rituálů, jazyka i manýrů komunistické éry třaskavou směs.

Ukazuje se, že historicky je intelektuální, kulturní, ale i politická produkce ve střední Evropě mnohem více zakotvena v módu „být proti něčemu“ či přímo v otevřené nebo skryté subverzi než v pozitivní spolupráci a hledání produktivních řešení. Když polská politická pravice před časem teoreticky oživila projekt Mezimoří, s nímž kdysi přišel coby s formou jakési středoevropské federace od Skandinávie až po Jadran Józef Piłsudski, měl to být spíš obranný val či klín mezi Západem a Východem než příspěvek k integrované Evropě.

I visegrádské uskupení se prezentuje stále více tímto způsobem. Některé texty v západních médiích o něm už otevřeně mluví jako o zpátečnickém, či přinejmenším neschopném solidární spolupráce se zbytkem Evropské unie, zejména s evropským Západem. Na ostentativně demonstrované politické jednotě Visegrádu i v otázkách, kde to není příliš produktivní, je přitom zajímavé, že ačkoliv tyto čtyři země vystupují jako blok, v podloží jejich politické spolupráce je toho dnes příliš nespojuje.

Nenašli bychom zde rozeznatelnou společnou kulturní identitu jako v časech Rakouska-Uherska a svým způsobem i v době komunistického režimu. Ty čtyři země spojují summity a institucionální spolupráce na úrovni politických špiček a možná též některé méně centralisticky organizované iniciativy, ale pro průměrného Čecha, Slováka, Maďara či Poláka je to jen jakási umělá politická nadstavba, s níž není nijak ztotožněn.

Co všechny tyto země dnes pojí, je především nedostatek toho, na čem postavil svou obranu střední Evropy před sovětským impériem Kundera – tedy „západnosti“. Její absence, špikovaná „Byzancí“, způsobuje, že se v celém regionu těžce prosazuje právní stát a respekt k ústavnosti, a že naopak snadno vítězí volání po autoritářských řešeních, jakmile nastanou první problémy. Nedostatek „západnosti“ ve středoevropské identitě přitom není jen projevem postkomunismu, ale má své kořeny už v dobách Rakouska-Uherska. Konkrétně se pak projevuje mimo jiné neúměrným strachem z „cizího“, který obecněji přerůstá do strachu o vlastní identitu v propojeném světě.

Vedle oživování patologických způsobů politického chování, které dnes už na Západě leckdo odbývá jako typicky středoevropské či „visegrádské“, přitom probíhá proces odumírání střední Evropy coby kulturní entity s vlastní identitou. Ta dnes už v podstatě neexistuje, jakkoliv se ji snaží politici udržovat při životě i různými dosti umělými projekty v rámci Visegrádu.

Jsme tak opět – podobně jako v prvních letech po pádu Rakouska-Uherska – jen souborem zemí mezi evropským Západem a Východem. A s tím, jak se geopolitický spor mezi těmito dvěma civilizacemi vyostřuje, se bude muset dříve či později každá z našich čtyř zemí sama rozhodnout, kam patří. Pokud jde o Českou republiku, je jisté, že si s myšlenkou „mostu mezi Západem a Východem“ v současném uspořádání nevystačíme o nic lépe než v letech 1918 až 1938. Už proto, že o tuto roli střední Evropy dnes v kontextu evropské integrace nikdo nestojí.