A podobně jako svrbění na dosažitelných místech nemá žádný význam, i já pochopil, že bez bolesti neexistuje štěstí, což mi připomnělo dětskou anekdotu, kdy se kdosi mlátí kladivem do palce u nohy a kolemjdoucí se ptá, proč to dělá, načež ten s kladivem odpoví, že pro ten slastný pocit mezi údery.

Pak jsem to zalepil lepicí páskou, a jelikož se prsty hýbaly, usoudil jsem, že o nic nejde.

Druhý den řekla žena rázně: „Ukaž!“ Strhnul jsem pásku a hned věděl, že je průšvih. Tmavé prsty, nafouklá ruka.

„Jedem!“ nařídila.

Následně jsem zažil to, co jsem dosud znal jen z westernů – přítel postřeleného se z něj snaží nožem vydloubnout kulku bez umrtvení. Doktor na pohotovosti se na mě naštval a mimo konstatování, že mohu přijít o ruku, neboť plát motorové pily bývá mazán olejem, a že jsem měl přijít hned, začal se mi bez umrtvení šťourat v ruce skalpelem. Dle mého úsudku to záměrně protahoval, aby mi dal za vyučenou. Po tomto zásahu jsem se musel rozesmát, když mě sestřička při odebírání krve z druhé ruky upozornila, že mě to píchne. Pak už následovaly jen bonusy – dostal jsem tetanovku bez toho, že bych se někde musel objednávat, a mimo ruku mi zrentgenovali taky plíce a smutně konstatovali, že i když jsem dlouholetý kuřák, mám je zdravé.

Toho jsem využil hned následující den po operaci, kdy jsem v nemocnici objevil automat na kávu a místo vyhrazené pro kuřáky. Už dlouho mi cigareta tak nechutnala. Tím bych chtěl apelovat na kuřáky, aby si nechali vyšetřit plíce, že jim to potom bude šmakovat ještě víc.

Abych se dostal z nemocnice, zapíral jsem, co se dalo – i bolest. Vytušil jsem, že pokud bych začal brát něco proti bolesti, hned by mě začali opečovávat a různě odrazovat od návratu domů. Proto jsem požádal jen o prášek na spaní a měl pokoj i bez prášku proti bolesti.

Když jsem dorazil domů, napadla mě slova bez jakéhokoliv vztahu k ruce: Jen ptáci mu hvízdali v nose. Měl jsem na mysli yettiho, o kterého se při globálním oteplování nikdo nestará, ale o tom až příště.

Slova jsem ihned použil v obraze, ale nevyšlo to. Přehnal jsem u figury nos, aby se mi tam ptáci vlezli, a začalo to vypadat moc komicky – a komického se docela bojím.

Ovšem kanál namalovaný nohou se mi povedl hned napoprvé. Musel jsem vyřešit jen jednu věc – jak neztratit rovnováhu. Ostatní už šlo jako po másle, i když teď si uvědomuji, že jsem nikdy nezažil něco, co by se posunovalo po másle, ale i o tom až příště.

Před kanál na dvoře jsem umístil plátno a rozhodl jsem se, že se chytnu kůlu docela náhodou umístěného poblíž. Potom jsem lehce namaloval pravým palcem u nohy kanál, dokonce i se stejným počtem otvorů, a začal přemítat nad tím, proč nejsou postižení lidé konceptualisty, ale touží namalovat tuctový výjev tak, aby nikdo nezjistil, že jsou postižení. Kdyby tušili, jak konceptualisté prahnou po překážkách, neváhali by.

Marian Palla

Marian Palla

FOTO: David Konečný, ČTK

A stejně tak jako hrdina nebývá postřelen první kulkou, nýbrž tou poslední, aby měl divák více času na dojetí, i během řezání dřeva bývá nejchoulostivější poslední polínko. Po bedlivé analýze jsem zjistil, že by se odpadlým prstům do pilin dalo zabránit docela jednoduše – skončit u předposledního polínka. Neplatí to však pro většinu lidských činností? Jako vždycky jsem si vzpomněl napřed na sex a teprve pak na umývání nádobí nebo rytí pole. U sexu by používání pravidla předposledního polínka vedlo nutně k vyhynutí lidstva, při zanechání jednoho neumytého talíře či nezryté brázdy by se snad nic nestalo.

P. S.: Tomu postřelenému před šťouráním nožem v ráně nalili do hrdla alespoň whisky, já dostal čaj.