„Trápí mě představa, že jako šachista nebudu užitečný, že nebudu společnosti k prospěchu“ – obával jste na začátku své kariéry. Naplnily se vaše obavy?

Nenaplnily. Rozumím tomu, že jsou užitečnější povolání, naše společnost se neobejde bez učitelů, učitelek, lékařů, lékařek, ale bez šachistů a šachistek by se obejít mohla. Ale mé povolání má své místo ve světě. Tím, že hraji šachy, také vytvářím hodnoty, i když srozumitelné jen užšímu okruhu lidí; i dnes si šachisté a šachistky přehrávají sto let staré partie, které jim přinášejí například estetické potěšení.

V současnosti je spíš problém, jak smysluplně trávit volný čas, a šachy z toho ve srovnání s jinými aktivitami vycházejí celkem dobře. Mohou člověka naučit, že má přemýšlet nad tím, co dělá, že má uvažovat dopředu, také o úmyslech druhých, že je dobré učit se z vlastních chyb a pracovat na sobě. Mnozí lidé si dokázali vzít z šachů něco dobrého do života a pak se prosadili v jiné oblasti. A mnozí to také nedokázali… Já jsem to dokázal jen v určité míře.

Ještě přece není čas na rekapitulaci. Nedávno jste znovu vyhrál mistrovství republiky, před pár dny jste v Americe v rapid partii porazil Garriho Kasparova a ve světovém žebříčku se coby nejúspěšnější Čech držíte na dohled nejlepším.

Není. Dříve byli šachisté na vrcholu mezi jednadvaceti a čtyřiceti pěti roky, dnes se hranice možná snížila, takže nejlepší období trvá zhruba do čtyřiceti let. Zároveň se ve světové špičce drží silná generace čtyřicátníků, která v dětství porozuměla šachům bez počítače, což je jejich výhoda.

Proč?

Od lidí se lépe naučíte, jak přemýšlet. Je to jako počítání s kalkulačkou, pomůže vám s řadou výpočtů, ale bez ní pak máte problémy. Informace zprostředkované počítači jsou sice přesnější, ale počítače také dělají chyby, nejsou dokonalé. Nemají geniální algoritmus, „jenom“ silné procesory.

Velmistři jsou dobří, protože když vidí nějakou partii, dokážou velmi rychle pochopit, co se na šachovnici děje. Zároveň ale ohromně roste objem dat, která si člověk musí zapamatovat, a z toho memorování nejsem úplně nadšen. Šachová databáze se každý týden naplní čtyřmi tisíci partiemi. Což neznamená nastudovat to všechno, ale třeba dvacet z nich je něčím zajímavých, a když soupeř bude některou znát a já ne, překvapí mě a získá výhodu.

Počítač je dnes nezastupitelný, ale je potřeba ho umět používat dobře a rozumně. Já se naučil šachy z knížek, s počítačem jsem začal pracovat až ve dvanácti letech, ale protože jsem byl malé dítě z nešachové rodiny, pracoval jsem s ním hloupě a také jsem neměl žádnou disciplínu, takže jsem mnoho času promarnil.

Od počítačů se můžeme naučit, jaký je v dané pozici nejsilnější tah, co jsem mohl v předchozí partii udělat lépe. Ale nemůžeme se od nich naučit, jak propočítat milión pozic za vteřinu.

Fixlují šachisté s počítači?

Ano, ale těch případů nebylo odhaleno mnoho a věřím, že jich ani mnoho není. Někdo si snad strčil do boty zařízení, které mu během partie vyťukávalo morseovkou nápovědu od kamaráda, co sledoval partii doma u počítače, jiný měl něco v uchu… Drtivá většina šachistů by se ale k podvodu nikdy nesnížila, je to považováno za špinavější věc než brát doping ve fyzickém sportu. Ten sice zvyšuje pravděpodobnost úspěchu, ale ne takhle: s autem prostě jako běžec závodit nemůžete…

Garri Kasparov

Garri Kasparov

FOTO: Michal Doležal, ČTK

Proto mě také neláká hrát proti počítači, protože zatímco dřív byly slabší než velmistři, dnes hrají mnohem lépe. Aby se ten hendikep srovnal, dostane někdy člověk třeba pěšce navíc, ale to je trochu ponižující. I proto se už tyhle spektakulární zápasy skoro nepořádají.

Proč jste nejlepší český šachista zrovna vy?

Těžko říct. Myslím, že nemám žádné velké slabiny. Řekl bych, že mám rychlý taktický postřeh, celkem dobře znám koncovky, což je také memorování, ale pro mě čímsi přístupnější, a když vidím nějakou šachovou pozici, umím si o ní udělat rychle úsudek. V posledních letech se dlouhodobě pohybuji mezi 20. a 30. místem světového žebříčku. Neúspěchy mě docela motivují, protože když se mi delší dobu nedaří, má to výhodu, že nemusím dávat tolik rozhovorů a mám více času na šachy – to si neberte osobně. Ale když mám pocit, že mě třeba poškodil rozhodčí, což se v šachu stává minimálně, ale stalo se mi to, dost mi to znechutí i další partie. Také se špatně vyrovnávám s tím, když sehraji nějakou hodně hloupou partii.

Jak jste si vlastně užil vítězství na Kasparovem, který se teď v St. Louis k šachům vrátil dvanáct let od konce kariéry?

Ještě před pár měsíci jsem vůbec nečekal, že bych si s ním někdy mohl zahrát. Jsem velmi rád, že jsem dostal podobnou možnost. Partie byla náročná, stál jsem v ní špatně. Ale díky soupeřově nepozornosti a vlastní úporné obraně se mi se štěstím podařilo vyhrát.

Projeví se šachistova osobnost ve způsobu, jakým hraje?

Šachy sice nejsou kopií života, ale hry nějak odrážejí lidský charakter, a kdybychom se podívali na nějakou velkou statistiku, asi bychom jisté tendence vysledovali. Já mám například sklon k netrpělivosti a někdy se to promítne i do mých partií – ale ne vždy a ne extrémně. Na druhou stranu Bobby Fischer byl geniální šachista, v šachu dokázal objektivně vyhodnotit pozici, najít harmonii figur, což se mu v životě silně nedařilo.

Říkáte, že jste impulzivní, a proto třeba neřídíte auto. Nemáte ani řidičák?

Řidičský průkaz nemám. Mě od toho odradili i rodiče. Někdy ve stresu totiž reaguji zvláštně, zejména pod časovým tlakem, když je potřeba se rychle rozhodnout. V šachu může chyba znamenat prohru partie, ale na silnici oběti na životech, a toho se bojím. Také nemám dobrý odhad vzdáleností a často zmatkuji. Ale jistě, neřídit auto je omezující a začínám to pociťovat, takže je možné, že se o ty zkoušky ještě pokusím – mnoho lidí řídí určitě nebezpečněji, než bych řídil já, ale vůbec si to nepřipouštějí.

Jste opatrnější než většina lidí?

Asi ano, ale je také pravda, že se mi nehod stává více než jiným, třikrát častěji něco upustím, něco mi upadne a podobně. Ale jsem i neurotičtější, i když už jsem na některých turnajích slyšel, jak lidi obdivují, jak jsem klidný. Říkal jsem jim: No vy to vidíte zvenku… Nedávno jsem se třeba přiotrávil oxidem uhelnatým z karmy, a taky příspěvky z jedné internetové diskuse.

Čeho se týkala?

Šachu, a jak se ukázalo, částečně i mě. Někdo tam napsal něco nenávistného o lidech s autistickými sklony, ohradil jsem se, že to není hezký příspěvek. Je lepší to nečíst.

Klasickým šachovým stereotypem je, že šachista je starší bílý muž. Platí to ještě?

Na této představě něco je, i když čím dál tím méně, protože šachy dnes výrazně získávají na popularitě mezi mladými v Číně, Indii, Arménii, Ázerbájdžánu, takže etnikum i věk z toho můžeme vynechat. Ale muži-šachisté stále dost převládají, což může rodiče kruhem vést k tomu, že své dcery na šachy nedají. A dívky se v tom prostředí také nemusí cítit úplně dobře: je přece jenom soutěživé, klade důraz na abstraktní schopnosti určitého typu a komunikaci a empatii moc nepodporuje.

Bavilo by vás být trenér?

Nemohl bych trénovat jen tak někoho, a to neříkám, protože bych se chtěl povyšovat. Herní síla není zdaleka jedinou kvalifikací trenéra, musí mít také pedagogický talent a umět vykládat srozumitelně a systematicky, s čímž mám někdy problémy. Když na přednáškách ukazuji své partie, často mi vytýkají, že postupuji příliš rychle. Asi bych mohl trénovat talentovanou mládež, která by se mnou byla schopna udržet krok.

Zajímá vás politika?

Spíš pasivně. Sleduji dění ve světě a snažím se mu porozumět, i když je to někdy těžké. Sympatizuji s protikorupčními nebo ekologickými hnutími, a to hlavně v případech, kdy se občané angažují místně, a třeba i lituji, že se sám více neangažuji. Rád bych častěji chodil k volbám – povede se mi to ve čtyřiceti až padesáti procentech případů, protože často bývám o víkendech pryč, takže když se volby konají, jsem v cizině a hraji. Kdybych se měl politicky zařadit, asi bych řekl mírně napravo od středu, ale nevnímám všechny otázky ideologicky, spíš se snažím porozumět problému a někdy dám za pravdu pravici, jindy levici.