Slova si však zaslouží veškerou vážnost. Zvládá-li dnes umělá inteligence řešit lépe než člověk i některé nové úkoly, které se ještě před pár lety zdály spadat do domény výlučně lidské, naše řeč pro ni stále zůstává veličinou ve své podstatě neuchopitelnou. Dnešním chatbotům se sice daří úspěšně generovat jednoduché odpovědi na předvídatelné a stále se opakující zákaznické otázky v call centrech, v jakékoli konverzaci se širším záběrem a rozmanitějším obsahem však zdomácnět nedokážou.

Slova jsou také jedním z rysů, které člověka odlišují od jiných živých druhů. Přestože ani zvířata nejsou němé tváře, jak se občas pyšně tvrdívá, řeč zvířecí má ve srovnání s lidskou omezený akční rádius a funkci, která spočívá především ve sdělování emocí a tmelení soudržnosti skupiny. Jak uvádí ve své knize Příroda a kultura Stanislav Komárek, sdělné rysy zvířecích jazyků mohou být poměrně artikulované a precizní. Můžeme se zde setkat s varováním „Pozor, dravec ve vzduchu!“, těžko však bude zvíře líčit, jak strašlivého dravce nad sebou vidělo kroužit předevčírem a že příště bude dobře dát si větší pozor.

Biologie je i odrazovým můstkem některých hypotéz o původu lidské řeči. Steven Pinker, lingvista a psycholog, je toho názoru, že člověk mluví stejně instinktivně, jako pavouk spřádá pavučiny či bobr staví hráze, že řeč je člověku vrozená a rozvíjí se bez nutnosti vědomého úsilí či potřeby jakéhokoli formálního učení. Jazyk prý není kulturním artefaktem či výrazem lidského génia o nic víc než třeba vzpřímený postoj druhu Homo sapiens. Biolingvisté rovněž předpokládají existenci univerzálních struktur jazyka kvalitativně shodných u všech jedinců, jež se podle nich dědí geneticky a teprve posléze se konkretizují do druhotných jazykových podob prostřednictvím kulturní interakce. Jak tvrdí Noam Chomsky: „Z úhlu pohledu výzkumníků z Marsu by byly všechny lidské řeči stejné.“

Důkazy, které biolingvisté předkládají, jsou sporé i sporné, podobně je tomu ostatně i u řady dalších hypotéz na stejné téma. Přestože po původu lidské řeči se po staletí ptá neobvykle široká škála humanitních i přírodovědných disciplín, z nichž každá přináší cenná dílčí zjištění, zdá se, že na rozhodující poznatky o jazyce teprve čekáme, stejně jako na formulaci komplexnějšího metodologického přístupu k jeho zkoumání. O jedinečnosti lidských slov však není pochyb.

David Bowen: Přenos vodní hladiny (2011), k vidění na výstavě Big Bang Data v pražské galerii DOX do 14. srpna.

David Bowen: Přenos vodní hladiny (2011), k vidění na výstavě Big Bang Data v pražské galerii DOX do 14. srpna.

FOTO: Gunnar Knechtel Photography, 2014

Stroje jsou člověku v poznávání jazyka nesmírně nápomocné již řadu desítek let. Platí-li, že jazyk je souborem nekonečného množství vyjádření konečným množstvím prostředků, pak závratnou rychlostí rostoucí výpočetní výkon a strojová paměť, kvantitativně nesrovnatelná s lidskou (byť kvalitativně tak odlišná), otevírají další, novou cestu ke zpracování dříve nemyslitelného množství těchto vyjádření. Stroje umožňují popis jazykových prostředků matematickými a softwarovými metodami a bez nich bychom běžně nedisponovali řadou užitečných výdobytků – od spell checkeru až po jazykové korpusy, tedy rozsáhlé soubory autentických textů mluvené i psané řeči, které zobrazují slova a slovní spojení v jejich přirozeném kontextu, a umožňují tak analýzu na materiálu stále širším a širším.

Může však stroj našemu jazyku, rysu jedinečně lidskému, skutečně rozumět? Snad každý tlumočník či překladatel se již musel setkat s lehce znepokojivou otázkou, kdy že se tak dá přibližně očekávat, že ho v jeho práci nahradí počítač. V angličtině si slovo translator začaly přivlastňovat automatické překladače již před mnoha lety, kdy byly výsledky strojového překladu surrealné a zcela nepoužitelné. Pro překladatele se souběžně začalo používat nevýhodně delší a podivně příznakové označení human translator, skoro jako kdyby bylo méně obvyklé či nějak zvláštní, že překládá člověk a ne stroj. Současně se lidé překotně vybavují nejrůznějšími programy a aplikacemi, které v lepších případech a za obezřetného, informovaného po užití mohou překlad trochu usnadnit, jistě však ne nahradit. Dnes již běžně rozšířený názor, že stroj sice dělá gramatické chyby, ale hrubý význam v kostce zprostředkovat umí, je ovšem pouhou marketingovou sugescí.

Překladač Google přišel v posledním roce s novou metodou překladů, která už nějaký čas funguje i pro češtinu. Metoda statistického překladu, která se používala od spuštění překladače v roce 2006, spočívala, zjednodušeně řečeno, v porovnávání textů s jejich překlady dostupnými na internetu a následném rozklíčování sobě si odpovídajících a dostatečně často se opakujících rysů. Nyní je nahrazena metodou sofistikovanější, založenou na tzv. neuronových sítích.

Jedná se o počítačové struktury pro zpracování dat, které se skládají z vrstev velkého množství samostatných jednotek se vstupy a výstupy. Ty jsou mezi sebou propojeny, simulují komunikaci. Neuronová síť se sama „učí“ za použití vstupních dat a zpětné vazby: jednotka, která neposkytuje správný a použitelný výstup, se buď „vytrénuje“, nebo ochabne a zůstává nevyužita. Nejedná se tedy již jen o zpracování obrovského množství dat, ale o zapojení umělé inteligence, která si dokáže klást otázky, vyhodnocovat správnost svých odpovědí a trénovat tak dlouho, než se začne pravidelně trefovat. Nejsme schopni v daný okamžik popsat, čemu přesně se neuronové sítě, sloužící nejen k překladu, ale také k rozpoznávání obrazu či analýze mluvené řeči, „učí“. Víme však, že nově umožňují překládání po celých větách a že kvalita takového překladu je na první pohled znatelně vyšší než u statistické metody.

Vyrovnat se plně s úskalími češtiny, jejím volným slovosledem, časováním či skloňováním, zůstává i nadále úkolem zítřka, nicméně není pochyb, že na tomto poli nás ještě čekají lecjaká fantaskní překvapení.

Význam lidských slov – kategorii pro překlad zcela zásadní – však stroj sám nerozluští. Pracuje totiž pouze s jejich vnějším pláštíkem, bez schopnosti uchopit reálnou intencionalitu, která slovní vyjádření zakládá. Budu-li se chtít konečně dozvědět, co přesně dělá key account manager, jaké činy tato slova označují, překladač do češtiny mi v lepším případě nepomůže, v horším mě svede na scestí. Anglický výraz key account manager je do češtiny přejat v původní nezměněné podobě (tento postup nazýváme jazykovou výpůjčkou, přestože k vracení bohužel obvykle nedochází) a překladač mi nabídne řešení „klíčový správce účtu“; zcela na mně pak bude, zda si domyslím, že se se svou neznalostí musím popasovat v jiné než jazykové rovině, nebo zda podlehnu pokušení vysvětlit si tuto funkci podle výsledného překladu jako vrchního účetního či vedoucího zámečníků.

Oslovení miláčku může být zrovna tak výrazem náklonnosti a lásky jako třeba pohrdání, či dokonce odsudku: o skutečném významu je možné rozhodnout až po pochopení komunikační situace a se znalostí reálného kontextu. Význam slov není možné plně vyčerpat ani sebelepší slovníkovou definicí, protože je určen také tím, kdo, kdy, kde, jak, proč a pro koho slova použije. Vidět realitu, již slovo symbolizuje, a chápat čin, jemuž slouží, jsou tedy operace, které za nás stroj neudělá – bez nich však při překladu zůstává ze slov pouhá marnost.

Jak napsal Vladimir Nabokov v polovině minulého století: „Nežijeme pouze ve světě myšlenek, ale i ve světě věcí: slova bez prožitku jsou bezvýznamná.“ Slova překladačů jsou tedy oproti lidským pouze kopie kopií, které nikdy nespatřily originál. Pokud jsme dříve ke strojovým překladům přistupovali s jistou rezervou pojištěnou zřejmými hrubými chybami ve výstupech, dnes se vystavujeme o to většímu riziku nedorozumění, čím je výsledná verze čistší.

Erik Kessels: 24 hodin ve fotografiích (2011), k vidění na výstavě Big Bang Data v pražské galerii DOX do 14. srpna.

Erik Kessels: 24 hodin ve fotografiích (2011)

FOTO: Gunnar Knechtel Photography, 2014

Počítač „trénuje“, pokouší se při překladech inspirovat strukturou lidského mozku a jeho nezměrnými možnostmi. Nedá se však vyloučit, že se i člověk v používání jedinečně lidské řeči inspiruje stále více počítačem, nechává se jím ochočit, a že tedy přibližování lidí a strojů probíhá obousměrně.

S intenzivní elektronickou komunikací se k nám připlížila řada jazykových změn. Twitter si například žádá příspěvky redukovat na mrzkých 140 úhozů: ve snaze mu vyhovět tedy lidská slova mrzačíme do maximální možné stručnosti, osekáváme gramatiku i syntax a doufáme, že si z výsledných pahýlů čtenář zrekonstruuje smysluplný celek sám. Facebook nám nechává větší volnost, nicméně každý jeho uživatel ví, že příspěvek delší než pár řádek je odsouzen zapadnout do sondy dadaistického diagonálního čtení, provozovaného očima omráčenýma bílým světlem větších či menších obrazovek.

V komunikaci přes sítě a textové zprávy se stírá rozdíl mezi mluvenou a psanou řečí, přičemž výsledná podmnožina zahrnuje klasické nevýhody obou těchto zcela odlišných komunikačních planet. Z formy mluvené zůstává rychlost bezprostředního, nepromyšleného vyjádření, syntaktická škvára a méně pečlivá volba slov, z té psané pak absence nonverbálních významotvorných prvků jako třeba tón, zabarvení hlasu, rytmus, pauzy a ticho i veškerá řeč těla, která je pro porozumění určující. Nejsou snad emoji a stickery, jimiž nahrazujeme nepřebernou škálu slov označujících lidské pocity, vítězstvím novodobých hieroglyfů?

Příjemce našich sdělení tedy stále více odkazujeme na domýšlení kontextu či přímo luštění: tyto činnosti provádí sám, přičemž při výběru protézy, která by na významové pahýlky pasovala nejlépe, se řídí pouze vlastními myšlenkovými kritérii a návyky. Uzavírání do nepropustné sociálních bubliny vlastních názorů a autoreferenčních interpretací je tak v době postfaktické podpořeno i jazykově a tmelí se každodenními komunikačními zkraty, které nebývá čas ani vůle zpětně identifikovat.

Můžeme se přít o to, zdali je schopnost řeči u lidí instinktivní, či ne, jedno je však jisté: o jazyk se hodí pečovat stejně uctivě jako o vše ostatní, co činí člověka člověkem. Fascinující lidská slova se liší od strojových svou souvztažností k realitě: dokážou být divotvorně pravdivá či zoufale dutá, umíme jimi činy zručně vykreslit i účelově zkreslit. Oproti „slovům“ zvířecím, která jsou vždy těsně spjata s konkrétními činy a jejich přítomnou dimenzí, zase mají narační potenciál: slovy si vyprávíme příběhy. Děláme jimi umění, píšeme literární díla. Slovy je prosycena veškerá naše přítomnost, doprovází nás stejně při hovoru či četbě jako v tichém rozjímání a myšlení, žijí v nás ale i ve spánku a sebevědomě lemují příběhy našich snů. Nasloucháme jim od prvních chvil po narození, ne-li dříve, a nesou v sobě hlubokou významovou stopu minulosti, jež se postupně usazuje v soukromém prostoru naší paměti.

Slova jsou kondenzáty obrazů lidské mysli a bez paměti bychom je ani nedokázali použít: schopnost uchovat, byť jen na zlomek vteřiny, obraz toho, co právě prožíváme, je nezbytným předpokladem náčrtu slovního vyjádření téhož. Obrysem slov prožité zachycujeme, a klademe tak základy sdělitelnosti zážitku do budoucna, i přes mnoho staletí. Slova tedy propojují časové roviny lidského bytí a mají schopnost takřka teleportační, přestože jsou zároveň zakotvena navýsost tělesně.

Ingo Günther: Procesor světa (1989–2012), k vidění na výstavě Big Bang Data v pražské galerii DOX do 14. srpna.

Ingo Günther: Procesor světa (1989–2012)

FOTO: Gunnar Knechtel Photography, 2014

Člověka odpradávna provází bájná obava, že by se jeho vlastní výtvory mohly vymknout kontrole a předčít ho v moci a síle. Legenda o Golemovi, který se z hliněného služebníka stává pánem světa, vyznívá v době rozkvětu umělé inteligence nebývale působivě.

Internetem teď proběhla zpráva o údajném incidentu, kdy výzkumníci Facebooku zaznamenali, že jimi naprogramované systémy mezi sebou začaly komunikovat vlastním, člověku již nesrozumitelným jazykem, a rozhodli se je raději vypnout. Přestože byla tato zpráva vzápětí z jiných zdrojů dementována jako účelová snaha připravit půdu pro prosazení regulace výzkumu umělé inteligence s cílem zbrzdit úspěch komerčního konkurenta, pravděpodobné je, že jsme zmíněnému sémantickému obratu technicky velmi blízko. Naše debata o jazyce a strojích tak může nabýt zcela nové dimenze. Doposud se jazyky počítačů učil člověk proto, aby je mohl naprogramovat k vlastnímu užitku. Budeme snad brzy zaměstnáni snahou rozklíčovat jazyk, který stroje samy vygenerovaly, abychom se s nimi měli vůbec šanci dorozumět a vyjednat podmínky vzájemného soužití?

Zprávy o podobných příhodách mohou být více či méně podložené, jistě však poukazují na mohutnou sílu, kterou dokáže uvolnit očekávání naplnění dávno vyřčeného proroctví, a také na stěžejní úlohu, kterou dnes jazyk sehrává.

Střežme šém lidské řeči pečlivě: pokud by se její specifické rysy podřizovaly až do důsledků rychlostnímu diktátu, extrémní hermetičnosti a sémantickému zploštění, které potřebuje stroj, ten by nám rozuměl jistě snáze. Při takovém běhu Golemovi v ústrety bychom však zaplatili porozuměním mezilidským a zůstala by nám už jen hrabalovská otázka, jak dlouho to ještě bude trvat, než si pojedem sami sobě v protisměru a naše budoucnost se stane minulostí…