O tom, že je zákon o sociálním bydlení potřeba, pochybuje málokdo. Někteří politici se ho bojí, ale podle lednového výzkumu agentury MEDIAN ho podporuje 70 % Čechů a většina voličů všech politických stran. Detaily zákona vnímají rozdílně, ale shodují se, že jednou z jeho prioritních cílových skupin mají být rodiny a samoživitelky s dětmi. Zde se názor populace protíná s expertním, protože i odborníci se kloní k tomu, že u rodin s dětmi je přístup „housing first“ nutností.

Souvislost nekvalitního bydlení například s problémy dětí ve škole ukazují výzkumy z USA i Francie, jež sledují respondenty v dlouhodobějším horizontu. Riziková jsou podle nich zejména přeplněná prostředí s velkým hlukem, stresem a absencí soukromí a nestabilita vedoucí ke změnám škol.

Jako u každého sociálního problému je to samozřejmě složitější – u stěhování záleží na frekvenci, bydlení může mít často spíše nepřímý vliv (třeba ovlivňovat zdraví, které má dopad na školní docházku) a některé analýzy přisuzují větší roli takzvanému efektu sousedství – například ubytovny s sebou nesou život v prostředí nižších aspirací, horšího životního stylu a vyššího výskytu závislostí a také omezené sociální vazby s okolím.

Výzkum Medianu pro Nadaci Sirius naznačuje, že vztah mezi bydlením a problémy dětí ve škole existuje také v Česku. I v rámci chudých rodin jsou potížemi při vzdělávání významně více zasaženy děti, které bydlí v extrémně malých prostorech, v nestabilních formách bydlení (ubytovny, azylové domy) a často se stěhují. A to i když kontrolujeme vzdělání rodičů, věk dítěte a úplnost rodiny.

Zajímavé je, že u většiny problémů dětí vliv bydlení slábne či mizí, když do modelu přidáme faktory, které se týkají zdraví členů domácnosti, konfliktů v rodině a užívání návykových látek. To je v souladu se zjištěními kolegů z USA, že nekvalitní bydlení se projevuje právě vyšším stresem i horším zdravím a že bychom neměli podceňovat ani vliv špatného „sousedství“.

Tím se dostáváme k prvnímu dílčímu nedostatku navrhovaného zákona. Ten sice správně reaguje na to, že v Česku žije okolo osmi tisíc dětí na ubytovnách či bez domova, část chudých samoživitelek rotuje po azylových domech a řada rodin s dětmi má problémy s placením nájmu. Právě tyto skupiny má zákon za prioritní. Kritici mu ale vyčítají, že nezaručuje, že sociální byty nebudou vznikat vedle sebe, a že se tak nezrecyklují ona špatná sousedství, jen v lepších bytech.

Daniel Prokop

Daniel Prokop letos dostal za své články ze salonní série Úvod do praktické sociologie Novinářskou cenu.

FOTO: Petr Horník, Právo

Současný návrh zákona definuje dva druhy příjemců sociálního bydlení. Zaprvé jsou to obyvatelé ubytoven, azylových domů a další lidé bez standardního domova. Zadruhé domácnosti, které dávají na bydlení více než 40 % svých příjmů a poté jim zbude maximálně 1,6násobek životního minima. To představuje například rodinu s dvěma dětmi do šesti let, která má čistý příjem 25 tisíc korun a za nájem dá 10 tisíc. Taková rodina trpí nedostatkem, který ji negativně ovlivňuje. Bohužel kvůli výši příjmů v Česku tyto definice splňuje asi desetina populace. Kritici stávající podoby zákona tak namítají, že vytvoří přetlak žadatelů o byt, což bude mít za následek dlouhé čekací lhůty. Pro posouzení tohoto argumentu chybí informace, kolik lidí z oné desetiny, která na něj má nárok, by vůbec mělo o sociální byt zájem. Autoři zákona také namítají, že větší omezení cílové skupiny by vedlo ke stigmatizaci všech žadatelů coby „nepřizpůsobivé chudiny“.

Příjmově založenou definici lze ale kritizovat i z jiných stran. Vypadávají z ní rodiny, které ji těsně nesplní, ale na trhu s byty jsou nějak diskriminované či z jiných důvodů nemohou najít kvalitní bydlení. Netýká se to jen Romů. Jedním z problémů například u matek samoživitelek je neschopnost hradit vstupní kauci za nájem. Samoživitelka s dvěma malými dětmi a čistým příjmem 19 tisíc včetně všech podpor a alimentů, která platí za bydlení 8 tisíc, definici nesplňuje. Zbývá jí „moc“ peněz. Její bydlení je dost možná nekvalitní – a na kauci ke slušnému bytu bude šetřit hodně dlouho. Ale i kdyby na ni měla, pronajímatelé se jí a rizika nesplácení bojí.

Podle části kritiků by tak bylo správné nárok na sociální bydlení podmínit rovněž nedostatečností bydlení aktuálního – jeho velikostí, stavem, základní vybaveností, stabilitou. To jsou ostatně věci, které například s potížemi dětí ve škole či se zdravím souvisejí mnohem silněji než to, zda domácnost dává na nájem 35 či 45 % příjmu. Naopak příjmová definice by se mohla uvolnit, aby do ní spadla také naše nekvalitně bydlící samoživitelka.

Takový systém by cíleněji mířil na řešení problémů v oblasti bydlení místo na řešení chudoby jako takové. Asi by ale přinesl těžkosti s rozpoznáváním kvality bydlení.

Snaha o lepší zacílení zákona neznamená, že by se chudším lidem nemělo s bydlením pomáhat. To lze ale dělat i jinými cestami. Například by bylo dobré zvážit extrémní podporu vlastnického bydlení. Daně z nemovitosti jsou u nás skoro nejmenší z celé OECD a slevou na dani z úroku na hypotéku můžete stále získat až 12 tisíc korun ročně. Stát takto každý rok vydá přes miliardu korun, která jde z velké části střední či vyšší třídě. Vysoká podpora vlastnického bydlení navíc může vést k omezení počtu nájemních bytů na trhu, kvůli čemuž stoupají nájmy. Náklady proto nakonec nesou chudší nájemníci.

Máme i další pochybné „miliardové“ slevy. Třeba slevu na nepracující manželku, již plně vyčerpají jen ti s nadprůměrným příjmem a jež vytlačuje ženy z trhu práce.
Možná by bylo lepší tyto peníze „investovat“ do snížení velkého zatížení nízkopříjmových zaměstnanců odvody či je mířit přímo do podpory dětí. Pokud bychom tím narovnali trh s bydlením a pomohli zaměstnávání žen, pomůžeme chudým rodinám s dětmi hned dvakrát.

V zákonu o sociálním bydlení jsou i další věci k diskusi. Pro získání nároku na byt musí vaše nouze trvat šest měsíců – což je u rodin s dětmi dost, navíc pak budou na byt ještě čekat. Nepodařilo se dosáhnout povinného zapojení obcí. Třináct miliard, které míří ročně na dávky související s bydlením, jde ze státního rozpočtu. Stát financuje také řešení řady problémů spojených s neexistující politikou sociálního bydlení. Převedení vyšší zodpovědnosti za tyto náklady na obce by je možná motivovalo poskytovat sociální bydlení, které má sice vyšší vstupní náklady, ale provozně je výrazně levnější než dotování předražených ubytoven.

Sociální systém by se měl také naučit více využívat tzv. mimořádnou okamžitou pomoc. Může být totiž efektivnější pomoct rozvedené matce s dětmi se zaplacením kauce, aby nevypadla z nájemního bydlení, než následně financovat azylové domy a složitý návrat zpět do nájemního bydlení.

Hlavně bychom ale neměli vše slepě blokovat rétorikou zásluhovosti, abychom pak nestopli i efektivní řešení. Děti z rozpadlých rodin a další prioritní skupiny zákona za svou neuspokojivou bytovou situaci zpravidla nemohou. A dotování ubytoven, do kterých stále směřuje asi třetina současných doplatků na bydlení, nic neřeší.