Vzpomněla jsem si na ni, když jsem se nedávno procházela kolem oněch Ixelleských rybníků kousek od rušného náměstí Flagey, kde se koncentrují běžci (i běženci), nad hranolky přelitými majonézou filosofují študáci, okolo zevlují hipsteři, na dlouhatánských dřevěných lavičkách vysedávají matky s dětmi nebo minutovým nicneděláním relaxují vyšťavení lobbisté.

Dva rybníky se za sebou táhnou jako líné kapky a připomínají hodně mokrou minulost města vystavěného na bažinách a kdysi protkaného kanály, které byly v 19. století zasypány a svedeny pod zem, aby se mohlo začít pořádně budovat a bruselizovat. Dnes hladině obou rybníků vládnou urostlé, s tmavými skvrnami kolem očí bojovně vypadající egyptské husy. Často agresivně terorizují menší druhy i kolemjdoucí, kteří jim troufale zapomněli hodit kus svého obědového žvance.

Právě v Ixelles jsem Agnès Vardu loni potkala. V tamním muzeu uspořádali slavné rodačce velkorysou výstavu. Brambory, rybníky a můstek, který je odděluje, v ní hrály coby memento jejího dětství hlavní roli. Copatá holčička Arlette – takové jméno jí maminka Francouzka a tatínek řeckého původu při narození dali – totiž často a ráda jídávala brambory připravené po maminčině způsobu. Dnes je tak vaří svým vnoučatům a vzpomíná, jak kdysi chodívala k vodě pozorovat bledé mraky honící se na hladině a ještě bledší dámy z upper crust promenující se kolem.

„A mosty? Ty překračuji neustále. Skáču v čase, tématech, kategoriích,“ vysvětlila mi. „Jednou fotím, pak natáčím film, jindy dělám videoart. Dát dohromady výstavu je ale riskantnější než točit. Když vyrazíte jako divák do kina, zaplatíte vstupné a nehnete se z místa. Pak je konec a vy jdete domů. Na výstavě se může návštěvník svobodně pohybovat, sledovat promítání opakovaně. Jako autorka tu riskuji víc. Ale ve svém věku už to umím unést.“

Soukromě jí přezdívám bramborová bába. Její láska k erteplím váží solidních 600 kilo. Tolik jich nechala do Ixelleského muzea přivézt; obsadila je do vizuálního experimentu Patatutopia, v němž po několik týdnů zachycovala jejich pulzující životodárnou sílu.

Kromě brambor sbírá Agnès Varda staré pohlednice a rodinné fotky. A miluje street art, už od doby, kdy na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let natáčela pomalované a potagované městské fasády v Los Angeles. Díky svým americkým pobytům umí taky velice slušně anglicky, přesto tuhle dovednost před cizáky maskuje. Škodolibě se ušklíbala i nad mou upocenou francouzštinou, aby mi vzápětí pobaveně odpověděla in fluent English.

Pohled do expozice na ixelleské výstavě Agnès Vardy

Pohled do expozice na ixelleské výstavě Agnès Vardy

FOTO: archív Agnès Vardy

Kromě bramborové výstavy tehdy mluvila i o svém novém dokumentárním filmu o rozměrech lidské identity Visages, villages, který bude mít premiéru na již zahájeném festivalu v Cannes.

„V Los Angeles mě začalo fascinovat pouliční umění. I proto, že je zadarmo. Pozorovala jsem umělce, jak svobodně tvořili na ulici a pro ulici. Visages, villages připravuji s francouzským fotografem JRem. Je to o starší dámě a mladíkovi, kteří společně pracují na velkém uměleckém projektu. Budeme na venkově pořizovat portréty lidí a poté je přeneseme na zdi jejich domů.“

Agnès Varda dlouhodobě pracuje s experimentálním, dokumentárním i hraným filmem a nebojí se mezi nimi stírat rozdíly. Ve svých dílech pak řeší především genderová a vůbec sociální témata.

Do povědomí veřejnosti zásadně zatnula svůj umělecký drápek feministickým filmem Cléo od pěti do sedmi (1962), zachycujícím dvě hodiny v životě o své zdraví se obávající pařížské šansoniérky a její setkání s mladým vojákem odcházejícím bojovat do Alžíru. Dalším jejím klíčovým dílem je filmová esej Štěstí (1965), ironicky laděný příběh nevěry, ovlivněný knihami Druhé pohlaví Simone de Beauvoirové a Ženská mystika Betty Friedanové. Obdržela za něj cenu poroty na Berlinale. Abychom ten výčet ocenění ještě rozšířili: za dokument Agnèsiny pláže (2008) si odnesla francouzského Césara. Promluvila v něm poprvé o smrti svého životního partnera, francouzského herce a režiséra Jacquese Demyho, na AIDS. Před dvěma lety pak obdržela v Cannes ocenění za celoživotní dílo.

Agnès Varda činorodostí odolává spárům letokruhů, i když trochu rezignovaně zmiňuje, že své stáří pociťuje stále silněji a bývá občas unavená. Na konci května oslaví osmdesáté deváté narozeniny. Ale nenechte se mýlit. Ta hůl, o niž se na veřejnosti opírá, má zmást nepřátele. A novináře.