Řada myšlenek sociálních i dalších věd se dodnes vyjadřuje metaforou. Představu společnosti jako stroje s ozubenými koly jsme opustili, ale přirovnání měst k živoucím organismům zůstává. Fyzika má elektrony rotující kolem jádra jako planety kolem Slunce, biologie sobecké geny „starající se“ o vlastní replikaci.

Analogie a metafory nás učí chápat složitý svět. Ale mají také svá rizika. Jejich vliv může setrvat, i když zastarají. Zmiňovaný planetární model atomu je překonaný, ale kvůli síle metafory v představách širší veřejnosti těžko nahraditelný. Historici vědy zároveň upozorňují, že podobné zakotvení metafory může podmiňovat i budoucí směry bádání.

Rizikem analogií a metafor, o němž ve své kritice Newtonova „hodináře“ psal už David Hume, je, že hrubou podobností odvádějí pozornost od detailů i skutečných vztahů – že jim mohou i nemusejí odpovídat.

Vliv metafor si navíc často neuvědomujeme. Psychologové ze Stanfordu poskytli skupině lidí stejné statistické informace o zločinnosti. U části je uvedli metaforou, že kriminalita je „zvíře“, které napadlo jejich město. U zbytku, že jde o „virus“. Respondenti, před kterými bylo zmíněno slovo „zvíře“, výrazně častěji preferovali coby řešení policejní zásahy, ti s „virem“ řešení systémová a podchycení zdrojů kriminality ve městě. Skoro všichni přitom uvedli, že vycházejí čistě ze statistických údajů. Vliv úvodní metafory na vlastní postoje si uvědomilo jen 15 lidí ze 485.

Kvůli složitosti problémů globálního světa a této skryté přesvědčovací funkci jsou metafory a analogie stále oblíbenější i v politických argumentacích. A často se prosazují, ačkoli vykazují všechna pochybení, na něž upozorňoval už Hume.

Trumpův syn použil proti přijímání uprchlíků ze Sýrie tento argument, oblíbený i v Česku: „Kdybych měl misku skittles a řekl vám, že jen tři z nich vás zabijí, nabrali byste si hrst?“

První problematickou vlastností podobných falešných analogií bývá lhaní v rozsahu. Do misky se může vejít 100 až 300 bonbónů skittles. Analogie tedy předpokládá zhruba 1–3% pravděpodobnost, že uprchlík bude terorista. Američané od roku 1975 přijali 3,3 miliónu uprchlíků, z toho jen 20 bylo usvědčeno z plánování teroru (často šlo o Kubánce). Metafora tedy riziko přeceňuje asi 5000krát.

Lze namítnout, že v Evropě bylo v posledních letech riziko vyšší a skittles byste si nenabrali, ani pokud by byly otrávené tři z celého náklaďáku. Problém je, že byste si kvůli tomu možná nabrali z bonparů, aniž byste tušili, že těch je otrávených mnohem více. Islamistický teror páchají na Západě v drtivé většině lidé, kteří se narodili, vyrostli a radikalizovali přímo v západních zemích. Pokud veřejnost pod vlivem falešné metafory upřednostní eliminaci menšího rizika, může ji to ohrozit.

Druhou pochybnou vlastností falešných analogií bývá porušování logiky srovnání. V naší metafoře je uprchlík bonbónem a posluchač, jenž si jich hrst nabírá, společností, která uprchlíky akceptuje. Pak by ovšem tři teroristé museli mít sílu zabít celé Spojené státy. Což je nesmysl.

Ona metafora by mohla lépe znít takto: Představte si, že byste jeli pomoct tetičce na zahradu a někdo by vám řekl, že v trávě může být sklo, o něž si lze pořezat nohu. Jeli byste?

Analogie je to výrazně méně působivá. Člověk váhá: pořezat nohu si nechci, ale tetičce bych rád pomohl, asi bych jel, jen bych si dal větší pozor. Podobné je to u přijímání rodin z válečných oblastí. Opatrnost, kontrola a přijímání pouze těch s právem na azyl jsou namístě, radikální opatření jsou obhajitelná jen těžko.

Proč je tato analogie méně působivá než ta trumpovská? Právě proto, že nelže v rozměru ani v logice srovnání. Nepřináší tak skoro žádnou novou informaci. Nepomáhá nám rozhodnout se tím, že některé aspekty problému vyhrotí a jiné potlačí. Ale to není všechno. Také nedělá ze strádajících lidských bytostí bonbóny, které lze spláchnout do záchodu.

S MEDIANem jsme na popud sociálních psychologů nechali v jednom tuzemském výzkumu respondenty hodnotit, nakolik lidští jsou podle nich příslušníci různých etnik a národností. Škála byla 0 až 100 a nad ní obrázek známé evoluční sekvence od opice po vzpřímeného člověka. Češi a nám blízké národy dostali známky 95 až 100. Muslimové, uprchlíci z Blízkého východu a Afriky okolo 50.

Zajímavější ale je, že míra dehumanizace těchto out-groups výrazně souvisela s ochotou přijímat uprchlíky. Lidé jednoznačně odmítající přijímání dávali průměrnou známku okolo 35, lidé otevření částečnému přijímání okolo 70. Vztah může jít oběma směry. Vůči uprchlíkům se možná uzavíráme právě proto, že je nechápeme jako lidi. Ale dehumanizováním si také můžeme omlouvat svůj morálně jinak hůře obhajitelný postoj.

Dehumanizující metafory o otrávených bonbónech slouží právě ke zbavení se palčivých dilemat, v nichž poměřujeme bezpečnost a ochotu pomáhat. V českém kontextu fungují zvlášť dobře, když slovo uprchlík na rozdíl od anglického refugee odkazuje k prchání z vězení a vyvolává dojem neoprávněnosti. Uzavřenost Čechů, která se často přisuzuje zakořeněné xenofobii, může být prostě jen důsledkem toho, jak se o věcech bavíme.

Daniel Prokop

Daniel Prokop

FOTO: Petr Horník, Právo

Někteří čeští publicisté si na analogii postavili kariéru. Hlavním typem argumentu je například u Václava Klause ml.: když po teroristických útocích kdosi varoval před odsouzením všech muslimů, ptal se Klaus, zda Churchill taky po náletech na Londýn „mektal“, že „kvůli pár agresivním pilotům nemůžeme odsoudit celý německý národ“.

Jsou tu všechny oblíbené fauly: Klaus srovnává nesouměřitelné útoky (při bombardování Londýna zemřelo 43 tisíc lidí). Porušuje logiku – protože analogií nacistického Německa přímo reprezentovaného piloty není islám, ale Islámský stát zastoupený teroristy. Navíc nám podsouvá, že odmítnutí odsuzovat národy či vyznání jde ruku v ruce s neschopností akce. Filosofoval ale někdy Churchill, že útoky vycházejí z povahy německého národa?

Podobně či ještě více vyhrocené analogie se vyskytují v 9 ze 14 prvních letošních textů autora. Není asi náhoda, že ty, v nichž falešné analogie nepotřeboval, jsou argumentačně kvalitnější.

Analogie přinášejí vnitřní potěšení v okamžiku, kdy pochopíme, co je jimi míněno. Toto pochopení občas mylně pokládáme za porozumění realitě. Všechny metafory a analogie v politickém vyjádření či textu by v nás naopak měly budit maximální obezřetnost. Třeba i ten „mor“ v titulku tohoto článku. Metafory a analogie nejsou mor, usnadňují pochopení světa, ale mohou se stát vážnou nemocí, když je přijímáme nekriticky a necháme se jimi manipulovat.