Zakladatel genetiky Gregor Mendel byl augustiniánský mnich, a ani Charles Darwin ve svém díle nepopíral existenci Boha. Proč tedy dnes sdílíme představu o nesmiřitelnosti vědy a víry?

V druhé půlce 19. století, kdy Gregor Mendel provozoval své pokusy s hrachem, patřilo do řádu věcí, že augustiniánští mniši dělají vědu. Mendel byl rovněž významným členem spolku ovocnářů, věnoval se včelařství, meteorologii… Otázky po rozporu vědy a víry si tehdy nikdo nekladl, a že si je klademe my, souvisí v našem prostředí mimo jiné s dědictvím komunismu. Sovětský agronom Trofim Lysenko označil genetiku za buržoazní pavědu a komunisté Mendelovi nikdy nezapomněli, že byl mnichem, a později dokonce opatem. Proto je také Mendel daleko slavnější za našimi hranicemi – v západním světě ho stavějí na roveň Darwina.

V Darwinově díle najdeme texty agnostické, ale i takové, kde výslovně píše, že je tváří v tvář složitosti přírody teistou. Jeho současní vědečtí následovníci Richard Dawkins, Daniel Dennett a další, to je něco jiného. Oni a konzervativní kreacionisté si nemají navzájem co vyčítat – oba tábory splňují znaky náboženské sekty, protože se oba považují za výlučné majitele konečné pravdy, mají své posvátné knihy a navzájem se posílají do pekla. Mezi těmito póly jsou ostatní vědci – věřící i nevěřící –, kteří dělají svou práci pod projektily létajícími z jedné i druhé strany.

V jedné přednášce jste se zabýval eugenikou, holocaustem a zneužitím myšlenek darwinismu. Mohlo u zrodu těchto věcí stát určité „zbožštění vědy“?

O zbožštění vědy se mluví už od konce 19. století. Ale chci zdůraznit, že Charles Darwin za to nemůže. Myšlenky eugeniky propagoval spíš jeho bratranec Francis Galton, ale ani on nemohl domyslet, co se v budoucnu stane. Tehdejší eugenické nadšení má svou logiku – pochopili jsme, co evoluční proces dělal milióny let slepě systémem pokus omyl, a najednou jsme to mohli konečně řídit. Galton viděl vyšlechtěné chrty nebo závodní koně a chtěl totéž udělat s lidmi. Představoval si hlavně pozitivní eugeniku, tedy „vhodně volená manželství“, což moc nefungovalo. Je mimochodem zajímavé, že každý, kdo se postavil na stranu eugeniky, byl přesvědčený, že zrovna jeho geny by se měly zachovat a šířit. Ale právě tihle lidé – bohatí, úspěšní – se vždycky množili míň než chudí. Myšlenka doby byla, že práce lékařů jde proti evoluci člověka, protože vracíme do rozmnožovacího procesu fenotypy, které by přírodní výběr jinak nemilosrdně likvidoval – proto se mělo rychle něco udělat, abychom zabránili genetickému pádu lidstva.

Dnes si to nemyslíme, takový Stephen Hawking a mnozí další jsou vykřičníkem, že i člověk s těžkým postižením dokáže významně posunout lidstvo v poznání, ještě k tomu fantasticky popularizovat vědu a jaksi mimochodem vydělat víc peněz než většina nás tělesně zdravých. Pro náš druh zkrátka platí přece jen trochu jiná pravidla hry než třeba pro octomilky.

Začátkem 20. století se ovšem prosadila negativní eugenika – ve vztahu k mentálně nemocným a slabým měla tři stupně: oddělení od většinové společnosti, sterilizace… a nakonec Hitler, ve své době obdivovaný jako jediný politik, který si troufá zavést závěry aplikované biologie do praxe, navrhl konečné řešení: likvidaci.

„Šlechtění lidí“ ovšem probíhalo už v 19. století v německých koloniích, dávno před Hitlerem…

Konec 19. století byl obecně rasistický a zase za to nemůže Darwin, ale spíš filosof Herbert Spencer, který přišel s ideou, že boj o přežití, jenž se odehrává v přírodě, se má odehrávat i v lidské společnosti: jestli je „příroda krvavá tesáky a drápy“, pak je normální také rasismus, kolonialismus a kapitalismus volné soutěže. Na stejném principu paradoxně stojí i třídní boj Karla Marxe – ten mimochodem chtěl svůj Kapitál dedikovat Darwinovi, který to však odmítl.

Zvláště v tehdejší Jihozápadní Africe, dnešní Namibii, kde byl guvernérem otec Hermanna Göringa, se uplatňovala myšlenka, že černá rasa je podřadná a brání rozvoji Afriky bílými árijci – německý rasismus té doby byl podle skotského historika Nialla Fergusona ještě mnohem horší než britský. Probíhaly také první pokusy na lidech, jak je známe později z Osvětimi. Řekl bych, že velké prozření Evropy nastalo až v roce 1945 po osvobození koncentračních táborů.

Proč se přírodní vědci, na rozdíl od filosofů a spisovatelů, nedokázali postavit Hitlerovým genocidním myšlenkám?

Pro to nemám vysvětlení. Tuhle otázku si kladu už od sametové revoluce, kdy jsem v Brně studoval pátý ročník biologie a celou revoluci u nás na univerzitě táhla filosofická fakulta. Možná jsou filosofové citlivější na pojmy jako pravda, svoboda nebo spravedlnost, kdežto biologové jsou trochu jako kluci, zabraní do své vědy, a aby v ní mohli pokračovat, podepíšou někdy smlouvu i s ďáblem.

Konrad Lorenz, zakladatel etologie a pozdější nositel Nobelovy ceny, byl za války vysokým členem NSDAP. A i mezi členy SS bylo velmi mnoho lékařů – mít lidi jako materiál k vědeckým experimentům bylo velkým pokušením.

Marek Orko Vácha

Marek Orko Vácha

FOTO: Milan Malíček, Právo

Děsivé na tom je, že válečných zločinů se dopouštěli lidé jako my. Dnes si říkáme, že bychom takové věci nebyli schopní udělat, ale to si v roce 1932 většina Němců pravděpodobně myslela taky. Poučení z Osvětimi platné i pro dnešní dobu by tedy mohlo znít, že je velmi riskantní házet „hlubinné granáty“ do nevědomí národa – vyvolávání nenávisti může vypustit džiny z lahví. Stalo se to jednou, může se to stát zas. A žádný národ není zcela imunní.

Jung tvrdí, že člověk je nevyléčitelně náboženský. V co podle vás věří ateisté 20. a 21. století?

Místo debat o Boží existenci či neexistenci bychom se mohli ptát: „Co je pro vás opravdu nejcennější, pro co žijete?“ Teolog Nicholas Lash říká, že kostely či synagogy jsou školy, kde se lidé učí neuctívat člověka, žádnou věc ani žádnou ideu. Dodává k tomu, že ve starověku to byli bohové, co lidé uctívali, a nemyslí to nijak metaforicky. Takže kdyby do dnešní doby přišel starověký člověk, o mnohých z nás by řekl, že našimi bohy jsou peníze, sex nebo jídlo. Často se zdá, že nám nejde o nic jiného než o vlny akčních potenciálů v mozku, o to, aby dopamin bušil na membrány buněk ještě víc a ještě silněji; smyslem života se stalo co nejkomfortnější čekání na smrt.

Čím si vysvětlujete napětí a nervozitu dnešní společnosti? Vytváříme si nepřátele z nedostatku skutečného ohrožení?

Náš živočišný druh umí bojovat s kdečím – v minulosti jsme byli vždycky spíš loveni než lovci, úspěšně jsme se bránili jeskynním lvům, medvědům nebo levhartům. Jediný nepřítel, s nímž si neumíme poradit, je náš vlastní blahobyt. Převedeno do běžného slovníku: v posledních letech žasnu, jakou máme až neuvěřitelnou schopnost si zkazit život. Kolem mě se rozpadají rodiny, které mají materiálně všechno, co potřebují, ale najednou přijde rozvrat, často kvůli milence či milenci. Já si ještě pamatuju osmdesátá léta, kdy lidé podepisovali spolupráci s StB, aby mohli mít Škodu Favorit. Dnes má auto skoro každý, ale pořád nejsme spokojení a zůstává v nás podivuhodná frustrace a agresivita.

Říkáte, že věda svět rozebírá na součástky, kdežto náboženství vše skládá dohromady a dává našim životům smysl. V knize Tančící skály líčíte pozemskou marnost, jak ji popisuje biblická kniha Kazatel. Jak jste v hledání smyslu života pokročil vy sám?

Kniha Kazatel, kterou jste zmínil, je pro mě obrovskou výzvou, že stojí za to neúnavně pátrat po smyslu věcí. Základní myšlenkou křesťanství nejsou zákaz kondomů ani církevní restituce, je to víra, že svět má smysl, že život každého z nás je velmi důležitý. Všechny ateistické ideologie vám nakonec řeknou, že na vás nezáleží, že záleží na budování světlých zítřků… Kdežto křesťanství říká: Prosím, berte svůj život vážně.

Když je každý život důležitý, proč tedy Bůh dopouští zemětřesení či tsunami?

I tady ve fakultní nemocnici vidím, že když zemře člověk, pozůstalí často hledají chybu u lékaře a nejsou schopni přijmout smrt jako danost. Když vypukne epidemie eboly nebo viru HIV, najednou si uvědomíme, že stále žijeme ve vesmíru, který je problematický a v němž je smysl takového utrpení nejasný. Obávám se, že žádné stoprocentní vysvětlení neexistuje, a kdo si myslí, že ho zná, tak je pravděpodobně členem nějaké sekty, jak jsem o nich mluvil na začátku.

Umberto Eco ve své poslední knize vyslovil hypotézu, jestli to není „Náhoda, která se přijímáním a odmítáním projevuje jako jediná forma inteligence – což by bylo totéž jako říct, že Náhoda se stala Bohem“. Nebyla by to odpověď na pochybnosti o smyslu utrpení a zároveň připuštění myšlenky, že lidský život opravdu žádný vyšší smysl nemá?

Ale jistě že ne. Náhoda vytvořila z prachu a plynů Zemi, náhodnými a zcela nerozumnými procesy přirozeného výběru vznikl rozum, neinteligentním vířením atomů vznikla inteligence, náhodou ty kusy hmoty začaly malovat po stěnách jeskyní, náhodou ta hmota začala milovat – to mi moc nedává smysl. Věřím, že Umberto Eco dnes již o Bohu ví víc než všichni teologové.