Proč zrovna alzheimera?

Zaprvé mě šokuje způsob, jakým zacházíme se starými lidmi. Jak jsem měl možnost poznat domovy důchodců a podobná zařízení pro seniory, jsou to velmi nepříjemná, izolovaná místa, navíc nesmyslně drahá. Žijí v nich lidé, kteří celý život přispívali k blahu společnosti, pracovali, platili daně, a teď je necháváme někde ve skrytu… pojít. Zadruhé mi šlo o to, že je mnoho párů, které spolu žijí, ale celý život si lžou. Lidé předstírají, že jsou někdo jiný, hrají na sebe navzájem divadlo. To nám jde.

Vy jste někdy předstíral něco důležitého?

Několikrát v životě jsem předstíral lásku, protože jsem si nebyl jistý, zda jsem už připravený vztah ukončit. Tak jsem to odkládal. Řeknu jí to zítra ráno. Nebo příští týden.

Proč se váš hrdina od své ženy prostě neodstěhoval, proč musí předstírat demenci?

Nenašel odvahu. Desiré je jeden z těch, kteří se bojí vzít život do vlastních rukou. Nesmíme zapomenout, že je to taky generační záležitost. Nechat se rozvést bylo pro naše rodiče a prarodiče tabu, my s rozchody zacházíme přece jen svobodněji, jsme k sobě míň falešní. Ale předchozí generace obvykle vyrůstaly s tím, že se s partnerem musí zůstat za každou cenu.

Desiré se taky bojí reakce svých dětí, přestože k nim nemá nijak blízko. V tom právě vidím klíč k celé knize, ve scéně, kdy hovoří se svou dcerou – ačkoliv hovoří asi není to pravé slovo, protože mluví jenom ona a on předstírá, že je mimo – a zjistí, že i ona na něj celou dobu něco hrála, že ani její manželství nefunguje, že mu to jen neřekla, protože ho nechtěla ranit. Všichni lhali všem. Nikdo nechtěl nikoho konfrontovat s vlastním neštěstím.

Takže vztahy nás mladších jsou možná kratší, ale upřímnější?

Myslím si, že ano… Rozhodnutí mého hrdiny předstírat demenci je samozřejmě nesmysl. Utekl z manželství, dobře, ale teď sedí zavřený v ústavu a ví, že už to nikdy lepší nebude.

Chvílemi jsem se při čtení smála nahlas, i když mi chvíli trvalo, než mi došlo, že můžu.

Já se směju rád. Vlastně všechno, co se vymyká tradiční formě, mi připadá nějakým způsobem vtipné, včetně právě demence. Přijde mi, že humor skvěle otevírá oči. I humor, který bolí – ten je zvlášť potřeba. Některým věcem se totiž dnes jakoby nesmíme smát, z respektu nebo já nevím z čeho… Ale já věřím, že legrace a uctivost mají mít v obtížných situacích stejnou váhu.

Humor nabízí jinou perspektivu a myslím, že toho málo využíváme. Podle mě má sílu měnit svět k lepšímu. A kdybych si například já osobně měl vybrat, zda zlepšovat svět skrze pláč, nebo smích, jsem pro smích. Jenom se někomu vysmát by bylo samozřejmě ploché, humor má ale spoustu dalších podob.

Třeba sarkasmus považuju za specificky evropskou uměleckou formu, no opravdu, a z toho plyne taky náš problém s okolním světem. Vemte si ty proslavené dánské karikatury. Některé kultury je nechápaly jako vtip, ale jako výsměch, a to je pak těžké. Přitom si autoři nedělali legraci z Mohameda nebo z islámu, ale z toho, jak je to náboženství prodáváno, organizováno, jak slepě ho lidé následují.

Zrovna vy Češi tomu rozdílu rozumíte skvěle, dokážete si z druhého udělat i krutou srandu tak, že je jasné, že ho máte zároveň rádi. Taky proto v Opozdilci několikrát mrknu na Bohumila Hrabala, svého oblíbeného českého humoristického autora, třeba při scéně krmení ptáků v zahradě té eldéenky. Hrabal to před smrtí dělal taky.

Je v Belgii legální eutanazie?

Ano, byli jsme jedna z prvních zemí, která ji umožnila. A legální je v Belgii i u dětí. Ale třeba s eutanazií pro pacienty s demencí je problém. Je k ní třeba samostatného vědomého souhlasu a ten takto nemocní lidé samozřejmě dát nemůžou. Proto se teď řeší, jestli je možné si to odsouhlasit dopředu…

Co když jsou ale dementní pacienti šťastní, jen o tom nevíme, protože do jejich světa nemáme přístup?

Je pochopitelně nutné zabezpečit, aby se eutanazie nedala v žádném případě zneužít. Nemoc musí být nevyléčitelná, bez šance na uzdravení. Eutanazie nesmí fungovat jako forma sebevraždy. K té se naproti tomu může svobodně rozhodnout skoro každý. Můžeme si zvolit, že už tenhle život nechceme. A nemusíme čekat na dobrozdání shora. Dokonce už ve Švýcarsku existuje organizace s názvem Exit, která vám se sebevraždou pomůže, pokud chcete mít jistotu, že se povede.

Probíhá u vás veřejná debata o stárnutí?

Před zhruba dvaceti lety v Belgii existovala politická strana, která se jmenovala Stárnout důstojně, mimochodem jedno z jejích velkých témat byla eutanazie. Ale poté se diskuse o stáří z veřejného prostoru postupně vytratila. Což je dost zvláštní vzhledem k tomu, že stárne celá naše společnost a my dnes stále nemáme tušení, jak tu rozšiřující se množinu seniorů ekonomicky zabezpečíme. To bude skutečné drama, a nejen u nás, všude v Evropě.

Navíc jsou ošetřovatelé a ošetřovatelky v domovech důchodců chronicky nedoplacení. Kdykoli přijde nějaká krize, zkrouhnou se peníze pro pečovatelský sektor, a k tomu i ty na vzdělání a kulturu. Jenže zrovna tam by se mělo v dobách krizí přidávat! Byly časy, kdy jsme přesouvali podniky do východní Evropy, protože tam byla levnější pracovní síla. Teď se mluví o přesouvání starců, protože tam jsou levnější pečovatelky, no představte si to…

Jak se se stárnutím vyrovnáváte vy?

Kouřím jak fabrika, moc piju, jím málo zeleniny, takže to se mnou nemůže dopadnout špatně.