Jaroslav Riedel je publicista a v posledních letech především pečlivý editor, který k vydání připravil množství knižních a hudebních titulů osvětlujících historii českých hudebních scén, ať už šlo o redakční přípravu sebraných textů nejrůznějších kapel, vybrané publicistiky (Jiří Černý, Jan Rejžek) či memoárů (rozšířené vydání Chadimovy Alternativy), nebo o řadu archivních nahrávek od rocku přes folk, folklór až k jazzu.

O Plastic People a podzemní hudební kvas kolem nich se Riedel zajímá dlouhodobě, k vydání ostatně v minulosti připravil kromě knihy textů skupiny i jedenáctialbovou sérii plastikovských nahrávek.

Nebyl to ovšem první pokus o reprezentativní vydání plastikovské hudby, tím byl před čtvrtstoletím box, jehož zvuková úprava výchozích nahrávek a redakční dotaženost pokulhávaly za atraktivním vzhledem. Dnes se tahle krabice prodává za stovky eur, potřebu kvalitního uspořádání odkazu Plastic People ale nenaplnila.

Riedel se o takové kvalitní uspořádání pokoušel již od konce osmdesátých let, kdy nahrál první z rozhovorů s nejdůležitějším členem skupiny, baskytaristou a tvůrcem její hudby Milanem Hlavsou (1951–2001). Něco z těchto materiálů vyšlo v Rock&Popu, seriál ale zůstal na stránkách tehdy ještě „novinového“ magazínu nedokončen. Hlavsa totiž zároveň poskytl svůj životní příběh formou rozhovoru i spisovateli Janu Pelcovi, autorovi proslulého skandálního spisu …a bude hůř. Knihu Bez ohňů je underground, která z toho vzešla, charakterizuje množství pikantních historek, ale s faktickou přesností si oba rozmlouvající moc velkou hlavu nedělali.

Pro úplnost: dalším pokusem o zachycení historie legendární podzemní skupiny je Pravdivý příběh Plastic People, který s přestávkami psal její umělecký vedoucí Ivan Martin Jirous. Těžko říci, jakou měl mít text ve finále podobu, autor jej totiž nedokončil, respektive nezredigoval do stylově jednotné, logicky uspořádané verze.

Obsáhlejší životopis Plastic People s přihlédnutím k jejich hudebním aktivitám sepsal Jaroslav Riedel do jedenácti bookletů zmíněné albové série. Aktuální kniha z těchto textů vychází, někdy doslova, většinou je však nabízí v rozšířené podobě – Riedel některé poznatky zpřesnil a prohloubil a některá témata, jako je například vydávání exilových alb skupiny, výrazně rozšířil. K dispozici měl další materiály, které v době vzniku bookletů nebyly po ruce nebo na nich někdo – často on sám – teprve pracoval.

Název publikace Plastic People a český underground může slibovat široký záběr, svazek se však omezuje jen na dění kolem „první generace undergroundu“ mezi šedesátými a osmdesátými lety. Kromě Plastiků se tedy dočteme především o Zajíčkových DG 307, všech Umělých hmotách, o Knížákově Aktualu a o písničkářích Svatopluku Karáskovi, Charliem Soukupovi a několika dalších.

Riedel je čtivý autor, na jehož práci se zdroji se lze spolehnout. Jeho přístup je přístupem pečlivého historika, v knize předkládá především fakta. Téměř se nepouští do hypotéz ani hudební kritiky. Osobnější stanovisko zaujme zřídka, například když je třeba se dotknout Hlavsovy možné spolupráce s StB.

Podivný rozpad skupiny v roce 1988, kdy se z Plastiků stala Půlnoc, které bylo navzdory vší hudební a personální kontinuitě dovoleno koncertovat, komentuje téměř diskrétně, popis dvaceti let „druhé existence“ Plastiků, kteří se pod legendárním názvem znovu sešli v roce 1997 a nyní – šestnáct let po smrti Milana Hlavsy – existují ve dvou znepřátelených formacích neschopných na Hlavsovu hudbu kvalitativně navázat, Riedel neurčitě slibuje pro možné pokračování své knihy.

Je škoda, že se nejerudovanější autor v oboru těmto citlivým tématům vyhýbá. Z počátků Plastiků loví každý detail, dějiny skupiny v osmdesátých letech a dál však zůstávají plné bílých míst. Z velké části je to ale pochopitelné, Plastici si tehdy dávali dlouhé pauzy, nahrávali sporadicky a od roku 1981, kdy byl po koncertě v Kerharticích vypálen dům, v němž vystupovali, se koncertování vyhýbali.

Poslední detail z historie skupiny vypichuji speciálně pro ty, kteří se tak rádi překřikují v internetových diskusích a zároveň teskní po zlatých časech, jež panovaly, „než nám to tu rozkradla havlistická pakáž“. A kteří tu a tam znovu připomenou staré legendy o tom, kterak v jihočeském Rudolfově při vystoupení Plastiků lidé souložili a bubeník hrál mrtvou krysou (což bych vážně chtěl vidět, hlavně tu hru krysou). Skutečnost je přitom mnohem děsivější – policie koncert brutálně rozehnala ještě předtím, než Plastici vylezli na pódium.

Problému dehonestace undergroundu a boje proti němu se Jaroslav Riedel ve své knize věnuje docela barvitě a je to jeden z důvodů, proč jsem za ni přes dílčí výhrady rád. Doslovné přepisy a faksimile protokolů z výslechů, schůzek a sledovaček mluví o lidské kvalitě bezpečnostních a „kulturně bezpečnostních“ složek minulého režimu tak výmluvně, že to nelze popsat jinak než slovy filosofa Ladislava Klímy (která Plastici zhudebnili): „Směšnost a hrůznost jsou sestry.“

Jaroslav Riedel
Plastic People a český underground

Galén

Jaroslav Riedel: Plastic People a český underground

FOTO: archív nakladatelství Galén