„Je možná trochu ostuda české historické obce, že se studií tohoto druhu musí přijít někdo zvenčí,“ napsal o vaší knize historik Matěj Spurný. Přinášíte jako Němec nový pohled?

Nemám ani české, ani sudetoněmecké kořeny – dá se tedy říct, že „nikomu nefandím“. Čistě vědecky mě zajímala ta obrovská změna a to ohromné množství lidí, které v té době prošlo Československem. Mezi lety 1945 a 1950 jich tady bylo v pohybu pět miliónů! Třeba v západních Čechách žilo před válkou přes 80 procent Němců, které bylo po odsunu potřeba nahradit novoosídlenci. Chtěl jsem vědět, jak fungoval život v takto nově vytvořené společnosti.

Šlo o majetek, takže ideální to asi nebylo…

Starousedlíkům se moc nelíbilo, že nově příchozí dostávají lacino půdu, byty… Ale problémů bylo víc. Novoosídlenci přicházeli totiž nejen z vnitrozemí, ale také ze zahraničí. Z dnešní Ukrajiny, z Maďarska, Francie, Holandska, Rumunska, Rakouska nebo z Německa se přistěhovalo celkem 200 tisíc reemigrantů – i když říkat jim reemigranti je zavádějící, většina byla v Československu poprvé v životě. Nejenže měli jiné zvyky, jinak se oblékali, ale někteří ani neznali jazyk. Velká skepse panovala vůči příchozím z Německa a z německy hovořící části Slezska. Vzájemná nedůvěra byla značná. Lidé se přátelili v prvních letech většinou jen v malých skupinkách známých z práce.

Co německy mluvící Židé, kteří se vrátili z koncentračních táborů?

Většina židovských obyvatel holocaust nepřežila. Kupříkladu do Ústí nad Labem se z koncentračních táborů a z emigrace vrátily jen tři rodiny. Z těch, co přežili, měli veliký problém ti, kteří se při sčítání lidu v roce 1930 přihlásili k německé národnosti – což byla asi třetina židovského obyvatelstva Československa. Po válce totiž podléhali stejným restrikcím, jaké se vztahovaly na Němce. Často se marně pokoušeli doložit svou „národní spolehlivost“, aby svůj majetek – který byl za okupace arizovaný Němci a po válce dán pod národní správu – dostali zpátky.

Kolik novoosídlenců se celkově přistěhovalo do pohraničí?

V první, „divoké“ fázi, která se částečně kryla s divokým odsunem, to bylo až 700 tisíc. V průměru 100 tisíc lidí měsíčně. Ačkoli po válce ještě chyběla potřebná administrativa a zákony, lidé už zabírali byty, statky nebo obchody po Něm cích. Organizace, které centrálně řídily osídlování, začaly fungovat v srpnu 1945, ale ministerstvo zemědělství navázané na KSČ už v květnu vyzvalo k „přebrání a správě nepřátelského majetku bez čekání na potřebné zákony“. Na venkově se tak často stávalo, že se Češi nastěhovali na statek, ve kterém stále ještě bydlela německá rodina. Třeba půl roku tam žili spolu; Němci se ovšem museli přestěhovat do místností pro personál a často pracovat zadarmo. Soužití mohlo být konfliktní, ale někdy spolu vycházeli i dobře a původní majitelé těm novým radili s provozem statku. Vím o jednom případu, kdy zůstaly česká a německá rodina do konce života v kontaktu.

První transport Němců z Mariánských Lázní, 25. ledna 1946

První transport Němců z Mariánských Lázní, 25. ledna 1946

FOTO: ČTK

Odchody do pohraničí byly jednu dobu tak masivní, že se jim zaměstnavatelé ve vnitrozemí pokoušeli aktivně bránit, například zvedali mzdy. Ale možnost převzít zkonfiskovaný majetek po Němcích byla lákavější. Byty sice nebyly zadarmo, avšak prodávaly se za velmi nízké ceny, navíc si noví obyvatelé mohli vzít půjčku. Masové osídlování skončilo někdy na jaře 1947. Do té doby se do pohraničí přistěhovalo asi milión a půl lidí.

Stěhovali se hlavně ti sociálně nejslabší?

Ano. Často to byli mladí lidé hned po vyučení, bylo jim dvacet pětadvacet, povoláním řemeslníci, zámečníci, truhláři. V pohraničí pro sebe viděli lepší možnosti. Chtěli převzít továrnu, živnost nebo řemeslnický podnik jako národní správci, což se těm nejrychlejším opravdu podařilo. V pohraničí pak zoufale sháněli dělníky, protože všichni chtěli dělat vedoucího… Na začátku tam taky mířilo hodně zlatokopů, kteří si chtěli jenom nakrást, ale ti nezůstávali dlouho.

Řada příchozích pracovala dřív na statku v pomocných zemědělských profesích a přes noc se z nich stali sedláci. Což samozřejmě přinášelo problémy, nedařilo se jim a nadělali dluhy. Když v roce 1949 začala kolektivizace, hodně lidí rádo vstoupilo do JZD, protože to s sebou neslo jejich prominutí.

Už od léta 1946 někteří novoosídlenci odcházeli zpět do vnitrozemí. Tento trend pokračoval i v následujících letech. Ještě dlouho byla čísla odchodů z pohraničí vyšší než příchodů.

Volby v roce 1946 vyhrála KSČ. Bylo to od voličů poděkování za možnost přijít lacino k majetku?

V roce 1935 zemědělci volili agrární stranu, která ale po válce nebyla obnovena. Takže se všechny ostatní partaje snažily získat její voliče – a komunisti měli díky svému angažmá v osídlovací akci veliký náskok. KSČ ale volila většina novoosídlenců, nejen zemědělci. Nezapomínejme, že největší část pohraničí tvoří průmyslová oblast. V Ústí, Děčíně, Kadani, Plané a dalších okresech dostali komunisté přes 60 procent, v pohraničí celkově 53 procent. Osobně si myslím, že si KSČ na osídlovací akci, ale i na vyhnání Němců „nanečisto“ vyzkoušela výstavbu nové socialistické společnosti. Ale také nutno říct, že odsun Němců i osídlování pohraničí podporovaly všechny tehdejší politické strany.

Báli se „ti noví“, že se Němci vrátí?

Určitě. Kolovaly drby, že se mají vrátit, navíc s Američany, s nimiž se spojí a budou společně bojovat proti Východu. To bylo zajímavé, protože tenkrát studená válka teprve začínala. Komunisti to každopádně hráli na obranu národa a Slovanů. Poválečná atmosféra v sobě v Československu nesla velký prostor pro národní mýty a nacionalismus a politické strany to podporovaly. Důležitou roli sehrálo trauma Mnichova. Mnichovská dohoda a doba okupace byly považovány za důkaz, že další setrvání Němců je neslučitelné s bezpečností Československa. Vládlo přesvědčení, že jediná správná cesta je vytvořit co nejhomogennější stát. Pokusy zbavit se různých „jiných“ obyvatel se netýkaly jen Němců, ale také moravských Chorvatů nebo Maďarů. Navíc si myslím, že u vás představa o homogenitě jako o pozitivním společenském modelu částečně stále přetrvává.