Když dáme slovu oligarchie neutrální význam vládnoucí menšiny, pak můžeme definovat demokracie jako pluralitní politické systémy, v nichž jsou oligarchiemi politické strany; zda se vyvinou v elity, v mafie, v establishment nebo v nomenklatury, záleží na celé společnosti.

Všechny „tradiční“ politické strany průmyslového Západu odvozují svou identitu od dlouhodobých politických projektů, které prosazovaly v boji o řešení rozkolů modernosti, jak Rokkan a Lipset nazvali pět konfliktních linií modernosti: centrum versus periferie, kapitál versus práce, město versus venkov, stát versus církev, mezinárodní versus národní.

Modernost vše proměňuje ve volbu – přírodu, pravdu, bohy, vědu; a volba je ve stále větší míře osvobozena od svých „přirozených“ časových a místních omezení: jahody jsou k mání v zimě, světlo v noci a své bohy si volíme z celosvětové nabídky.

Levý pól rozkolů modernosti se ustavuje vírou ve schopnost jednotlivců neustálý růst možností volby racionálně zdůvodnit; pravý pól se ustavuje naopak varováním před hrozbami, které přináší přeměna všeho v lidskou volbu a odmítnutí „časem prověřených“ modelů jednání.

Modernost ale nelze zvrátit, návrat k tradici není možný, protože to, o čem víme, že je to „pouhá“ tradice, se samo stává předmětem racionálního zdůvodnění, a tím i svobodné volby. Moderní polyarchie jsou proto výsledkem kompromisů a střetů, s jejichž pomocí levý pól rozkolů průmyslové modernosti vítězil nad pólem pravým.

Postmoderní společnost ale charakterizuje radikální transformace rozdílu mezi oběma póly – vynořuje se „třetí element“, ve kterém se prostupují a rozpouštějí. Začíná věk formování postmoderních polyarchií.

Martin Luther King

Martin Luther King

FOTO: ČTK/AP

Podmínkami rozvoje moderních průmyslových demokracií jsou: zaprvé otevřenost a inkluzivita centra (ekonomického, politického, kulturního i sociálního); zadruhé „dostředivá“ orientace periferií, jež se neobracejí k centrům alternativním, ale bojují proti svému „vyloučení“ z toho centra, které reprezentují elity. Forma moderních společností je výsledkem mobilizace periferií, jejímž velkým příkladem je ve 20. století boj za práva Afroameričanů pod vedením Martina L. Kinga. Pravdy vyhlášené Deklarací nezávislosti za self-evident – například že všichni lidé jsou si rovni – mobilizovaly periferii k boji o inkluzi do jednoho sdíleného centra, nevznikala žádná „vzdorocentra“.

Pro moderní společnosti je proto charakteristický proces integrace – centra jsou otevřená a periferie do sebe vtahují. Výsledkem jsou moderní polyarchie, v nichž hegemonické politické strany reprezentují centra celé společnosti a periferie je uznávají za svá.

V postmoderní společnosti se ale do rozkolu mezi centrem a periferií vměšuje subverzivní moc sítě, která fragmentuje centra a dezorientuje periferie, umožňuje neustálé vznikání „vzdorocenter“, k nimž se dezorientované periferie obracejí; šíří se tak populismus – vzpoura „zdravého rozumu periferií“ proti „lidu odcizeným“ centrům, reprezentovaným elitami (viz pražská kavárna). Síť podlamuje váhu reprezentace celku, která legitimizovala privilegovanou roli elit, z asymetrických komunikací věku knihy se tak ve věku internetu stávají komunikace symetrické.

Na internetu obíhá definice „zasíťované společnosti“ sociologa komunikace Manuela Castellse: „dynamická, samovyvíjející se struktura, poháněná informačními technologiemi, jejíž infrastruktura je tvořena obrovskou sítí recipročních vztahů mezi jednotlivci, komunitami a nadnárodními korporacemi“; sítě propojují toky technologií, kapitálů, informací, symbolů – jsou nervovým systémem společnosti.

Moderní společnosti charakterizoval proces integrace, jehož konstitutivní podmínkou byla orientace periferií na jedno – s elitami sdílené, otevřené a inkluzivní – centrum. Převratným důsledkem existence globálních sítí je rozvrat procesu integrace. V prostředí neomezené flexibility, multiplikace center a emancipovaných periferií se rychle rozvíjí kontrademokracie, která efektivně střeží, soudí a omezuje politickou moc, ale tradiční politické strany tu ztrácejí legitimnost.

Jedna z demonstrací hnutí Indignados v Barceloně roku 2012

Jedna z demonstrací hnutí Indignados v Barceloně roku 2012

FOTO: Emilio Morenatti, ČTK/AP

Marx napsal, že důsledkem technologií zvyšujících produktivitu práce je růst volného času, který umožňuje „plný rozvoj individua, a ten působí zpětně na produktivitu práce jako největší produktivní síla. (…) Sama bezprostřední pracovní doba nemůže zůstat v abstraktním protikladu k volnému času – jak se to jeví z hlediska buržoazní ekonomie“.

Bohatství rozvinuté průmyslové společnosti závisí na volném čase, na kvalitě veřejných statků, která se do produktivity práce za mzdu promítá. Marx označuje formulí všeobecná práce vývoj schopností člověka jako druhu – rozvoj poznání, uchování a sdílení poznatků, objevy a vynálezy. V postindustriální společnosti jsou obrovské přírůstky produktivity práce za mzdu v posledních třech desetiletích důsledkem růstu volného času, který je podmínkou rozvoje všeobecné práce.

Všeobecná práce je rozhodující formou bohatství postmoderní společnosti, práce za mzdu na něm jen parazituje. Přisvojování si výsledků všeobecné práce soukromým kapitálem je stále větším skandálem v zasíťované společnosti sdílených znalostí a neomezené komunikace, návrh nepodmíněného občanského příjmu je prvním pokusem o nápravu.

Boj o emancipaci všeobecné práce od její redukce na práci za mzdu je klíčový politický konflikt v postmoderní společnosti. Práce za mzdu vytvořila proletariát, všeobecná práce vytváří nový politický subjekt – multitudines, kritická množství efektivně komunikujících nezávislých jednotlivců.

Plná automatizace, redukce pracovní doby, všeobecný základní příjem a opuštění etiky práce jsou politické podmínky emancipace všeobecné práce od práce za mzdu.

Rozdíl mezi výrazy populus a multitudo zná politická filosofie už od římských dob, v 17. století se pak vynořil znovu jako klíčové politické téma. Například Spinoza definuje multitudo jako množinu osob, které neztrácejí vědomí vlastní individuality, i když jednají kolektivně – jsou proto předznamenáním občanské společnosti; v Hobbesově pohledu naopak multitudo vzniká rozpadem „jednoho lidu“ do partikularismem zaslepených skupin, a je proto předznamenáním občanské války.

Ve století národních států nad pluralitou multitudines převládl populus jeden národ; globalizace naopak probouzí k novému životu rebelský pojem multitudo, nadvláda národní nebo třídní jednoty reprezentované „tradičními“ politickými stranami je u konce.

Ve vlivné knize Empire z roku 2000 Michael Hardt a Antonio Negri popsali globální kapitalismus jako postnacionální říši ovládanou USA, globálními organizacemi (jako jsou Světová banka, NATO a EU) a nadnárodními korporacemi; národy a třídy ztrácejí politickou relevanci. Network capitalism šíří v tomto impériu – spolu s asymetriemi, hierarchiemi, manipulací a útlakem – také nové okruhy spolupráce a součinnosti, které propojují jednotlivce v emancipující se „kritická společenství“ schopná efektivně kooperovat v nadnárodním a nadtřídním rámci; tato společenství se nepřetvářejí v disciplinované politické strany s jejich „organickými intelektuály“, naopak vědomě zachovávají heterogenitu a singularitu svých členů.

V současné krizi reprezentativní demokracie multitudines přebírají roli národa, lidu či třídy, jsou „sílící živou alternativou“, i když rozvíjejí jen kontrademokratický aktivismus a formulovat a prosadit alternativní projekty zatím nedokážou.

Přeměna multitudines v demokratický, nejen kontrademokratický politický subjekt je jediným východiskem z krize reprezentativní demokracie v euroamerické civilizaci.

Politička a herečka Táňa Fischerová na happeningu české iniciativy ProAlt z roku 2012

Politička a herečka Táňa Fischerová na happeningu české iniciativy ProAlt z roku 2012

FOTO: Vít Šimánek, ČTK

V Komunistickém manifestu čteme: „Buržoazie podrobila venkov panství měst (…), a vymanila tak značnou část obyvatelstva z tuposti venkovského života. Jako učinila venkov závislým na městech, učinila barbarské i polobarbarské země závislými na zemích civilizovaných, rolnické národy na národech buržoazních, Východ na Západu.“

Koloniální nadvláda globálního města (technopolis) nad globálním venkovem je zde podmínkou emancipace lidstva: jen v globálním městě se může emancipovat všeobecná práce od práce za mzdu.

V roce 1887 Ferdinand Tönnies vydává knihu Gemeinschaft und Gesellschaft (Pospolitost a společnost), v níž modernost interpretuje jako ztrátu pokrevní a sousedské pospolitosti, organické jednoty vyrůstající z tělesné blízkosti lidí, kteří se obětují jeden pro druhého a své statky sdílejí; na troskách pospolitosti rychle roste anonymní, utilitaristická společnost, kde jsou si lidé vzdálení, i když stojí vedle sebe. Panství města nad venkovem je nadvládou konkurence nad solidaritou, zákona nad imperativem srdce, ideologie nad náboženstvím, prostoru nad domovem.

Tato mystifikující interpretace modernosti jako ztráty „autenticky lidské“ pospolitosti získala v Evropě velký vliv po první světové válce, kdy vládla nostalgie po frontové pospolitosti soudruhů, bratrů, kamarádů… Pocit ztráty blízkosti byl pak vepsán do všech masových hnutí 20. století a stal se hlavním pilířem totalitní ideologie. I projekt demokratického sociálního státu je ale v nějaké míře legitimizován potřebou nahradit ztracenou solidaritu pospolitosti rolí státu.

V druhé polovině 20. století došlo k radikální transformaci pospolitosti, kterou postihl Marshall McLuhan pojmem globální vesnice. Označil tak prostor nové blízkosti ustavené elektronicky, plné tváří viděných zblízka, známých hlasů a intimity, kde se poznáváme podle přízvuku, chůze, kde s námi trpící a hladovějící tráví večer v našem obývacím pokoji.

Tato blízkost vytvořená televizí se stala novým rámcem politické komunikace, životy druhých jsou nám blízké, i když jejich kontextu nemůžeme ani rozumět, ani ho změnit.

Globální vesnice se ale nestala základem nové etiky založené na empatii, naopak, za poslední desetiletí prošla katastrofální proměnou. Stala se globální vesnicí uniklých sdělení o všem a o všech, která intoxikovala veřejný prostor a vyvolala neudržitelný deficit legitimnosti demokratických institucí.

Veřejným prostorem se valí záplava úryvků ze soukromí kohokoli, odposlechů a dekontextualizovaných konverzací.

Politika se přestěhovala do globální vesnice uniklých informací, v níž populističtí vůdci vedou svá vítězná tažení proti reprezentativní demokracii pod heslem „na každého něco máme“.

Filosof Václav Bělohradský

Václav Bělohradský

FOTO: Jiří Mach, Právo

Globální kapitál generuje globální monstra, jež umělec a filosof Timothy Morton nazval hyperobjekty. Jsou tak rozpínavé, že je nelze udržet uvnitř žádné lidské obce, lepí se na jiné objekty, nemají pevné obrysy ani časoprostorovou specifičnost, jsou všude: globální oteplování, radioaktivní odpad, polystyren, automobilový průmysl, ropa… Vyvolávají v jednom místě tornádo, v jiném epidemii rakoviny, samy ale žádné místo nemají a viditelné jsou jen skrze stopy, které po sobě zanechávají.

Lidský vliv na globální prostředí je už tak rozsáhlý, že geologové hovoří o novém věku Země – antropocénu. Klíčovým pojmem ekonomiky antropocénu musí být externality – dopady jednání aktéra A na aktéra B, aniž by souhlas aktéra B byl nutný k tomu, aby jednání aktéra A bylo legální. V knize Modrá, nikoli zelená planeta Václav Klaus tvrdí, že externality „nedominují“, jsou jevem jen doplňkovým, základ je v „internalitách“ – v utilitaristické dohodě mezi svrchovanými vlastníky o náhradách škod, které si navzájem způsobují užíváním svých vlastnických práv. Jenže v planetární technopolis externality „dominují“, stačí se jen pokusit spočítat dopad soukromé automobilové dopravy ve městech na životy miliónů lidí, dokumenty o vedlejších důsledcích ekonomického růstu jsou ostatně součástí euroamerické každodennosti.

Rozdíl mezi národním a mezinárodním předpokládá hranice mezi svrchovanými státy a dohody o společné vládě nad globálními dopady jednání, které ty hranice překračují. Záplava hyperobjektů učinila rozdíl mezi externalitami a internalitami nesmyslný: hyperobjektům nelze vymezit nějaké nepřekročitelné hranice, postavit je pod efektivní dozor a volat k právní odpovědnosti jejich vlastníky. Dopad hyperobjektů na naše historické světy nelze internalizovat ani externalizovat, nepřipouštějí žádný vnějšek ani vnitřek.

Formulí postdemokracie chci označit situaci, v níž „tradiční“ politické strany, vzniklé z řešení rozkolů modernosti, ztratily kulturní hegemonii, zatímco politická hnutí, jež by úspěšně řešila rozkoly postmoderní doby, se teprve formují.

Poprvé výraz postdemokracie použil Václav Havel v Moci bezmocných, a to pro politický systém, v němž budou „tradiční“ politické strany nahrazeny organizacemi „ad hoc vzniklými, otevřenými, dynamickými a malými“, které budou „prodchnuté zápalem pro konkrétní cíl“ a s jeho dosažením zaniknou.

V roce 2000 popsal britský politický sociolog Colin Crouch postdemokracii jako systém, v němž je jádrem politiky lobbování, státy jsou vtahovány do vyděračských sítí nadnárodních korporací, volební kampaně se redukují na politický marketing, politika a byznys stále víc splývají v jedno a globalizace je záminkou pro rozsáhlou privatizaci státu.

Východiskem z postdemokracie je formování hnutí, jejichž legitimnost by byla odvozena z řešení rozkolů postmodernosti. Taková politická hnutí (Occupy Wall Street, Podemos, Syriza, Indignados, ProAlt…) jsou dosud efemérní a neúspěšná, ale tradiční politické strany už jejich kauzy absorbovat nemohou.

Stanovme zatím jen podmínky vzniku postmoderních polyarchií: zaprvé fragmentaci společnosti a následnou delegitimizaci elit reprezentujících centrum nelze zastavit obnovou hierarchií a autorit; je nezvratným důsledkem toho, že síť přenáší nepředvídatelné napětí mezi centrem a periferií do všech svých uzlů, postmoderní elity se musí naučit prosadit v podmínkách komunikační symetrie.

Zadruhé osvobození všeobecné práce od zajetí v hierarchizované a centralizované práci za mzdu nelze řešit třídní nebo národní emancipací: osvobození všeobecné práce vyžaduje globální solidaritu, která nebude omezena ani teritoriem, ani třídními nebo národními zájmy; emancipace všeobecné práce je možná jen v režimu neomezeného přístupu k „pozemským“ veřejným statkům.

Zatřetí multitudines, kritická množství, musí přejít od praktik pouhé kontrademokracie k rozvoji deliberativní demokracie, v níž jsou veřejná rozhodnutí legitimizována ve veřejném dialogu mezi občany spíše než mezi zvolenými politiky a jimi pověřenými experty.

Začtvrté globální vesnice uniklých sdělení o všem a o všech – tato perverzní elektronická pospolitost – se musí stát školou etiky založené na globální empatii. Solženicyn řekl, že jen „umění dokáže zkušenost druhých učinit naší vlastní, s celou tíhou jejího obsahu“. V podobně radikálním smyslu se v elektronické globální vesnici z masové zkušenosti empatie začíná formovat „etika blízkosti“, kterou už nebude možné vyhnat z politiky.

Zapáté antropocén je věkem, v němž mohou být racionální jen ta rozhodnutí, která jsou vztažena k reprezentaci „celé Země“; rozhodování z hlediska národních nebo korporativních zájmů je v globalizovaném světě iracionální.

Tyto teze autor poprvé přednesl na půdě Univerzity Pardubice, kam byl pozván studentským spolkem Thema.