Chuť pořídit si novinku s modrým jazykem, názvem Blue & Lonesome a porcí dvanácti převzatých bluesovek byla o to větší, že kapela album naservírovala, když už se zdálo, že bude jen donekonečna protahovat oslavy svých padesátin, vydávat pouze koncertní archiválie, pořádat vzpomínkové výstavy a jeden každý koncert ohlašovat jako událost roku.

Ono Co když je to naposled? znělo ostatně už v devadesátém na Strahově… a vlastně již koncem šedesátek, kdy byla pro tehdejší rockové hvězdy vyhlídka slavit půlstoletí kariéry koncerty pro statisíce lidí zcela nepředstavitelná.

Z Micka Jaggera a spol. už v rámci zmíněných oslav vypadly tři filmy: jeden dokument plný archivních záběrů, jeden živák z londýnského Hyde Parku a jeden z kubánské Havany. Stouni vždycky dobře chápali, čeho si žádá doba, a dokázali rychle reagovat. Do Československa přijeli těsně po pádu železné opony, na Kubu pro jistotu těsně před smrtí diktátora. Není třeba zdůrazňovat, že pro život mamutího podniku typu Rolling Stones jsou obě zmíněná vystoupení marginálií v portfoliu, akce „kameny se valí na Kubu“ nicméně vrhá na téměř sedmadvacet let starou akci „kameny se valí do Prahy“ poněkud jiné světlo, než na jaké jsme zvyklí.

Stejně tak tihle muzikanti dobře vědí, že posluchače na stadióny nejlépe nalákají tím, že nechají všechno při starém. Jako autoři se definovali v roce 1974 albem It’s Only Rock ’n Roll, jehož formuli od té doby tu lépe, tu hůře obměňují na všech řadových deskách (bluesová novinka je výjimkou), coby koncertní kapela pak dosáhli bodu, na kterém setrvávají, mamutím světovým turné v roce 1981. Jejich stadiónové show dodnes vypadají stejně jako ve filmu Pojďme spolu strávit noc, který byl na této šňůře pořízen.

Philip Norman v Jaggerově životopisu v souvislosti se zmíněným turné tvrdí, že Stouni tehdy pochopili, že začínají hrát pro generaci, která již naplno neprožila poválečné utahování opasků ani ideály šedesátých let, kdy se společenské změny, rebelie a kontrakultura staly díky rockové hudbě mainstreamem. Lze snad říci, že na šedesátá leta platí Platónův verš o tom, že když se mění modus hudby, třesou se hradby města. A proč by se alespoň o náznak tohoto pocitu, o falešnou vzpomínku, měly ochuzovat mladší, ekonomicky zajištěné ročníky?

Jedním z vrcholů této tendence byla loňská přehlídka Desert Trip. Do resortu v kalifornské poušti jste se mohli vydat na festival, na jehož programu byli kromě Rolling Stones i Paul McCartney, Bob Dylan, Roger Waters, Neil Young a The Who. Lístky stály majlant, a protože zájemců nebylo málo, odehrála se přehlídka hned dvakrát.

Stouni dnes na svých koncertech servírují téměř bezezbytku jen staré pecky, nejmladší konstantou jejich show je píseň Start Me Up z roku 1981. Když tu a tam vydají řadové album – devadesátková Voodoo LoungeBridges to Babylon byla velice dobrá, předposlední A Bigger Bang přinejmenším příjemné –, zařadí do playlistu jeden dva kousky víceméně „ze slušnosti“. Z novinky Blue & Lonesome podle Keitha Richardse na koncertech nic hrát nebudou.

Sluší se říci, že album, které Stouni údajně nahráli za tři dny v prosinci 2015, zní skvěle. Coververzemi písní chicagských bluesových velikánů, tedy těch borců, kteří blues elektrifikovali, prý kapela ve studiu relaxovala, když jí nešla práce na původním repertoáru, až se je nakonec rozhodla vydat místo nových kousků. Nahrávka je to strohá a radostná, bez složité postprodukce a velkých aranžmá, čímž ostatně připomene svou předchůdkyni A Bigger Bang, která nesla status poslední řadovky Rolling Stones celých jedenáct let.

Jde o první album kapely sestavené výhradně z přejatého repertoáru. Skupina sice jako veskrze autorské dílo pojala až svou čtvrtou řadovku Aftermath (1966), na prvních třech deskách ale v záplavě coververzí vždy nějaká ta původní píseň byla. Prý do toho tandem Jagger-Richards nutil manažer Andrew Oldham, který myslel na příjmy z tantiém a bluesový purismus mladých Londýňanů nepovažoval za trvale udržitelný komerční model, v čemž mu dějiny daly za pravdu. Když viděl, jak rychle tvoří Beatles, zavřel své dva svěřence v kuchyni a odmítal odemknout, dokud taky něco nenapíšou.

Podobně jako Bob Dylan v předchozích letech, i Rolling Stones na své novince skládají poctu hudbě, která je ovlivnila a inspirovala. Je zajímavé slyšet, jak se k ní postavili coby sedmdesátníci, kteří dobyli svět vlastními písněmi, přesto bych ale raději od obou legend slyšel ještě nějakou tu novou tvorbu. Bob Dylan je lepší autor než ti, které přezpíval, a Stouni přece taky původně natáčeli jakousi autorskou novinku. Dočkáme se jí?

Rolling Stones
Blue & Lonesome

Polydor Records

Rolling Stones: Blue & Lonesome

FOTO: archív vydavatelství Polydor Records