Je pravda, že literatura v sobě etymologicky drží požadavek psaného slova a že Dylanovy texty čtené na papíře ztrácejí kus svého kouzla, ale takové pojetí přece jen nevystihuje podstatu písemnictví. Ostatně Sara Danilsová ze Švédské akademie, organizace, která nobelisty vybírá, na tiskové konferenci připomněla, že už před tisíci let skládali Homér a Sapfó poezii určenou k přednesu, a nikdo je pro to z literatury nevylučuje. Mile kuriózní v té souvislosti je, že výraz rolling stone, který Dylan převzal z klasických blues a zvěčnil ve své možná nejslavnější písni, použil už antický dramatik Publius Syrus ve svých Myšlenkách: „Valící se kámen mechem neobroste.“

Dylan získal Nobelovy vavříny za „nový způsob poetického vyjádření, jímž navázal na velkou americkou písňovou tradici“, proto stojí za připomenutí, s jakou pokorou vůči této tradici pozdější hudební revolucionář začínal. Jeho první album Bob Dylan z roku 1962 obsahuje hlavně převzaté skladby – tradicionály i blues z počátku století – a jen dvě písně vlastní, obě k poctě Dylanova písničkářského vzoru Woodyho Guthrieho.

Na následujících albech, vydávaných s roční pravidelností a vrcholících opusem Blonde on Blonde, už ale užasle nasloucháme vzmachu básnické osobnosti – od poťouchlých variací na tradiční blues přes společensky angažované balady až k proudům poezie unikajícím čemukoli, co bylo do té doby nahráno a nazpíváno.

Bob Dylan na snímku z roku 1965

Bob Dylan na snímku z roku 1965

FOTO: Picture Alliance, ČTK

Od devadesátých let se Bob Dylan stále zřetelněji vrací ke kořenům, prokutal se k ryzosti starých bluesmanů, s níž přirozeně snoubí „vysokou kulturu“. Sám to zkratkou vyjádřil v písni I Feel A Change Comin’ On z alba Together Through Life (2009): „I’m listening to Billy Joe Shaver / And I’m reading James Joyce / Some people they tell me / I got the blood of the land in my voice“ („Poslouchám Billyho Joea Shavera / A čtu Jamese Joyce / Někteří lidi mi říkají, / že mám v hlase krev země“).

Někdejší vliv beat generation bychom dnes v jeho textech hledali těžko. Literární vědec Christopher Ricks zato ve své často citované knize Dylanovy vize hříchu (2004) nachází v některých jeho písních spřízněnost s kanonickou anglickou poezií. V úryvku, který před deseti lety publikoval časopis Host, Ricks srovnává Dylanův text Not Dark Yet z alba Time Out of Mind (1997) s básní Johna Keatse Óda na slavíka, ale jde ještě hloub, potažmo výš: „K této spřízněnosti navíc přispívá i fakt, že Not Dark Yet vykazuje blízkost s Keatsovou Ódou podobně, jako pro změnu Óda vychází ze Shakespearova sonetu 73 Ten roční čas. Kontinuita a provázanost básníků tak úspěšně vytváří posloupnou linii. A stejně tak jako Dylan neodkazuje ke Keatsovi přímo, ale prostřednictvím vyjádření vděku vůči jeho dílu (spíše inspirace než přímý zdroj), tak ani Keats neodkazuje přímo k Shakespearovu sonetu – a i přesto každé slovo a obrat Shakespearova sonetu nalézá své místo v Ódě na slavíka. (…) Sonet 73 používá svůj vlastní způsob, jak poeticky sdělit, že ještě není tma, ale už se stmívá.“

Profesor Ricks se tak stal jedním z prvních badatelů, kteří o Dylanových písňových textech přemýšleli jako o vysoké literatuře.

Bob Dylan na snímku z roku 2012

Bob Dylan na snímku z roku 2012

FOTO: Chris Pizzello, ČTK/AP

„Čtení ve světě upadá, a tak jsou literární ceny důležitější než kdy jindy,“ pokračuje Anna Northová v New York Times. „Nobelova cena pro romanopisce či básníka je ujištěním, že krásná literatura a poezie jsou pořád důležité, že jsou zásadním lidským snažením hodným mezinárodního uznání.“ Dále vyzdvihuje několik progresivních, inspirativních spisovatelů, kterým by sláva spojená s Nobelovou cenou mohla pomoci. Je pravda, že Bob Dylan nobelovské píár nepotřebuje, ale těžko obhájit představu, že něčí proslulost má bránit ocenění jeho tvorby.

Všechen ten negativní ohlas na jeho ocenění samotného Dylana pravděpodobně nepřekvapí. Písničkářova nejednoznačnost, mýtotvornost, střídání rozličných masek i tvůrčí neústupnost často vedou k neporozumění a rozladěnosti nás posluchačů i hudebních kritiků. Snad právě o tomhle zpíval Dylan na albu Time Out of Mind ve skladbě Highlands, inspirované verši skotského básníka z 18. století Roberta Burnse. V písni probíhá rozhovor cizince a servírky v prázdné restauraci, kde už došla i vařená vejce – pokusme se tu scénu převyprávět, i když tím melodickou poezii osekáme na prozaickou anekdotu.

„Vím, že jste umělec, nakreslete mě,“ žádá servírka. „Rád bych, ale neumím kreslit po paměti,“ odpoví muž. „Vždyť tu stojím před vámi, copak jste si nevšiml?“ na to ona. „Dobře, já vím, ale nemám svůj skicák.“ Servírka mu podá ubrousek. „Můžete kreslit na tohle.“ – „To bych mohl, ale nemám tužku.“ Žena vytáhne jednu zpoza ucha. „A teď mě nakreslete, stojím přímo tady.“ Cizinec udělá pár tahů a podá jí ubrousek. Servírka ho vezme, a vzápětí hodí na stůl. „To vůbec nevypadá jako já!“ – „Ale ano, drahá slečno, vypadá.“ – „Děláte si legraci?“ – „Kéž by.“ Pak servírka řekne: „Vy moc nečtete spisovatelky, že ne.“

Čtení prý ve světě upadá, a tak jsou literární ceny důležitější než kdy jindy. Nobelova cena pro Boba Dylana je známkou osvěživého pohledu na literaturu a na vztah mezi vysokým a nízkým. Stává se tak stvrzením toho, co Dylan celým svým dílem ztělesňuje. Toho, že se nebojí poezii potřísnit krví země.