Politici mají svou Nobelovu cenu míru, ocenění snad nejspornější. Když ji v roce 1953 někteří akademici odmítli udělit Winstonu Churchillovi, strčili mu Nobelovku útěchy aspoň za literaturu. To jsou časy dávno minulé, ale co třeba loňská laureátka Světlana Aleksijevičová? Opravdu je její tvorba srovnatelná s laureáty, jako byli Rudyard Kipling, Albert Camus, Ernest Hemingway, John Steinbeck, Samuel Beckett nebo Gabriel García Márquez? Nebýt současná situace na východ od našich hranic taková, jaká je, troufám si tvrdit, že by Aleksijevičová ostrouhala. Co si budeme nalhávat, i ta naše jediná literární Nobelovka pro Jaroslava Seiferta byla spíše záležitostí politickou než básnickou.

Pro samé politikaření se pak v minulosti nedostalo na autory, kteří by si tuhle cenu za svou tvorbu zasloužili, jako například na nedávno zesnulého Umberta Eca. Letos byli v řadě čekatelů Salman Rushdie, Haruki Murakami, Philip Roth či Milan Kundera. Za každým z těchto respektovaných jmen je minimálně jeden silný román.

Srovnejme si Ecovo Jméno růže a jeho rafinovaně vystavěné labyrinty s textem Dylanovy písně Desolation Row: Popelka vypadá tak bezstarostně… / „Od tebe to sedí,“ usměje se / a dá si ruce do zadních kapes / po vzoru Bette Davisové / Tu vchází Romeo a běduje: / „Mám za to, že patříš ke mně“ / A někdo řekne: / „To jsi tady špatně, kamaráde, / radši si dej zpátečku“ / A jediný zvuk, který přetrval, / když sanitky odjely, / je Popelka zametající / v uličce Bezútěšnosti (v překladu Michala Bystrova).

Blábol na blábol.

Haj hou!, jak říkával Kurt Vonnegut jr., který Nobelovu cenu rovněž nezískal.

Jenže – před okamžikem jsem si Desolation Row pustil na YouTube a pořád je to nádhera, přestože tahle písnička vyšla na albu Highway 61 Revisited tři měsíce před tím, než jsem se 10. prosince 1965 narodil. Mimochodem, 10. prosince se ve Stockholmu slavnostně za přítomnosti krále Nobelova cena předává.

Haj hou!

Dylanovo album Highway 61 Revisited

Dylanovo album Highway 61 Revisited

FOTO: Profimedia.cz

V době, kdy Alfred Nobel ve své závěti určoval, která cena za co, měla literatura nezpochybnitelnou marku, a jestli byl kdy spisovatel svědomím světa, pak tehdy. Stačí vzpomenout na Dreyfusovu aféru či významnou angažovanost Émila Zoly. Kinematografie byla teprve v počátcích. Neexistoval rozhlas ani televize, natož rokenrol. Domnívám se, že kdyby žil Alfred Nobel v naší virtuální současnosti, tak by při svém osvíceneckém přístupu svou cenu neomezil pouze na literaturu, ale rozšířil by ji obecně na kulturu. A nikdo jiný ze žijících osob na téhle planetě neovlivnil kulturu v posledních padesáti letech víc než právě Bob Dylan.

Jeho vliv se občas promítl i do osobních životů. Pokud jsme za šedé normalizace sehnali kazetu s kdovíkolikátou kopií vysněného Dylanova alba, byli jsme štěstím bez sebe. Když mi bylo osmnáct, byl jsem ukrutně zamilovaný. Spolužačku Renatu jsem sbalil na naivní řeči o muzice a literatuře, byla to první opravdová láska se vším všudy, s poblázněním a šílenstvím. A u toho se v nekonečné smyčce otáčela kazeta značky Emgeton s nahranou praskající a chrčící písničkou Desolation Row. Jenže před pomaturitními prázdninami mi Renata řekla, že nechce žít v zemi, kde si nemůže Dylana koupit na desce. Já se rozhodl zůstat. Za měsíc mi přišla poštou zásilka z amerického Chicaga. Byla v ní deska Highway 61 Revisited.

Haj hou!

A tak ti píšu po letech přes oceán: Renato, máme Nobelovku!