V tom čase jsem na autobusové zastávce uviděla plakát s nápisem Večer pro Jiřího Šlitra. Závodní klub ROH Keramických závodů Horní Bříza nás zval na pořad, v němž měli účinkovat Jiří Suchý a Martha Elefteriadu. A my se na něj radostně vypravili.

Musím předeslat, že jsem produkcí Semaforu posledních let v Praze nebyla nijak uchvácena, nesdílela jsem všeobecné nadšení z Kytice, byla bych si přála trochu víc a lepšího divadla. Hvězdy pop music, které v Semaforu účinkovaly, mi byly celkem lhostejné. Byla to taková výhybka na mé cestě divadelního vnímání. Ale Jiří Suchý osobně – to bylo něco jiného! Z dvojice Suchý–Šlitr byl mým dětským a pubertálním idolem právě on, naivistická stylizace Jiřího Šlitra mi úplně neseděla. Byla jsem jako dospívající děvče závislá na kráse a tu jsem spatřovala jednak v osobnosti Jiřího Suchého a hlavně v jeho textech. Žirarďák mi byl bližší než buřinka.

V sále ZK ROH Keramických závodů nás sedělo sedm dospělých diváků a skupina učňů z internátu. Většina míst zůstala prázdných. Jiří Suchý přišel na jeviště a já s údivem zjistila, že má šedivé vlasy! A velice mu to slušelo. Zpívaly se Šlitrovy písničky, Suchému sekundovaly skupina Ferdinanda Havlíka (nejspíš) a zmíněná Martha Elefteriadu ze sesterského dua Martha a Tena – neměla jsem je ráda, protože je často hrál normalizační rozhlas a jejich písničky se mi zdály nezajímavé. Tenhle večer to ale změnil.

Šansony Hany Hegerové jako Zlá neděle nebo Barová lavice zpívala Martha na můj vkus mnohem lépe než původní interpretka, bez toho srdcervoucího patosu, krásným zvučným nedeformovaným, ale také nepředvádivým hlasem, k civilnímu projevu Jiřího Suchého se hodila výborně. Písně z repertoáru Evy Pilarové možná neměly tu sopránovou brilanci, zato víc uplatňovaly smysl. A její dětské party se staly hlasem – a teď se obávám, aby neznělo pateticky tohle – uražených a ponížených.

Kdysi jsem uvěřila autostylizaci Jiřího Suchého, že vlastně neumí nic, čeho je třeba k divadlu – hrát, pohybovat se ani zpívat; bylo to vyznání amatérismu, a to mi bylo milé. Ale on najednou zpíval jako světový jazzman, dokonale intonoval a jemnosti jeho přednesu ani nedokážu slovy popsat.

Byl to zájezdový pořad, který vznikl poté, co byl Jiří Suchý upozaděn v Semaforu, z něj a Marthy se stali toulaví zpěváci z jedné jeho písně. A byl to tak krásný a smutný večer, že mě z něj rozbolela hlava a celou noc jsem nemohla usnout.

O pár dní později jsme zašli na návštěvu k místnímu veterináři, s nímž jsme se ve vsi tak trochu kamarádili, a já jsem mu o tom zážitku vyprávěla. Když jsem řekla Semafor, vzbudila jsem radostný zájem, ale po jménu Jiří Suchý pohasl, až nakonec náš kamarád veterinář řekl, že Suchého nesnáší. „A co je tedy podle tebe Semafor?“ zeptala jsem se udiveně a on odpověděl: „Šimek a Grossmann.“ A vlastně měl pravdu, protože Miloslav Šimek ještě spolu s Josefem Dvořákem, to v té době opravdu Semafor byl. Vypadalo to, že se během několika málo let podařilo docílit, aby se na Jiřího Suchého zapomnělo.

Na ten večer v Horní Bříze zapomněli kromě mě určitě všichni; učni z Keramických závodů se vytratili už během produkce. Já bych ale ještě jednou chtěla slyšet zpívat Toulavé zpěváky Jiřího Suchého s Marthou Elefteriadu.