Můžeš popsat okolnosti, za jakých Salon v roce 1996 vznikl?

Pokud vím, tak nápad založit literární přílohu padl v debatách šéfredaktora Práva Zdeňka Porybného s Pavlem Dostálem, který tehdy dočasně nepůsobil v politice, ale byl v Právu jako kmenový komentátor. Vycházeli z toho, že deníku chybí intelektuální čtenáři, chtěli je nějak oslovit. A já dostal prakticky volnou ruku vytvořit supplement, který se o to pokusí. Vlastně jediný požadavek zněl, aby to nebylo blbý, žádné jiné ideologické nebo politické noty mi nikdo nedal. Tehdy ani nikdy potom.

V tom roce 1996 se jako hlavní problém zdálo, že si Právo s sebou pořád ještě nese stigma rudoprávnické minulosti. Nebylo jisté, že se nám povede sehnat dobré autory, kterým by nevadilo do Práva psát. Ale ukázalo se, že většina lidí z disentu, který tehdy ještě tvořil jádro českého intelektuálního světa, netrpěla předsudky. Právo už pro ně v té době představovalo profesionálně vedené noviny, a řada z nich vznik podobné přílohy dokonce uvítala. Pochopitelně hrálo roli i to, že dost lidí, o něž jsem jako o autory stál, jsem znal osobně. Bez přátel na stejné vlně by Salon nevznikl a nepokračoval.

Jedním z nich byl literární teoretik a nadšený mácholog Pavel Vašák, který tehdy vedl Klub českých spisovatelů a který se stal prakticky ihned klíčovým salonním přispěvatelem. Byl pro mě dobrým partnerem pro diskuse, jaké téma otevřít, kam směřovat, vyhovovala mi jeho inspirativní hravost. První tři roky psával pod pseudonymem Č svižné sloupky, poté ho u sloupkařského vesla vystřídal Pavel Šrut, který mi pak to své „tak to chodí“ dodával týden co týden deset let.

Důležité bylo i setkání s Evou Slámovou, v půlce devadesátých let šéfredaktorkou nakladatelství Argo. Šel jsem za ní, že bychom chtěli tisknout i ukázky z nových knih. A hned do prvního čísla jsme se domluvili na povídce Woodyho Allena, která čtenářům myslím naznačila, co ten Salon bude zač.

A proč název Salon?

Víš, že jsem hrabalofil. Salon se původně jmenoval časopis, který začal vycházet v Brně v roce 1922 a který hned s druhým ročníkem převzal Hrabalův strýc Bohuslav Kilian. No a v roce 1996 byl tenhle titul volný. Když jsem Hrabalovi přinesl první Salon, prohlédl si ho a přivřel oči, jakože: Tak to má bejt.

Start se nám myslím povedl, autorský vějíř sliboval pestré čtení. Salon měl být nejdřív měsíčník, ale od druhého čísla už z něj byl čtrnáctideník a následující květen se změnil na týdeník. To už jsme na to byli s Janem Kašparem dva.

Když jsi zmínil stigma minulosti – jak často jsi narážel na odmítnutí ze strany potenciálních autorů?

On se ten odpor postupně mírnil, jak Právu stoupala prestiž. Pavel Dostál byl tehdy už publicistickou hvězdou a do redakce přišli v té době i Petr Uhl či Jiří Hanák.

Mezi lidmi, kteří měli s minulým režimem skutečné trable, jsem se s odmítáním většinou nesetkával. Ostře se proti Právu vymezovali spíše ti, kteří za normalizace žili s režimem řekněme v příměří. A boj proti komunismu vyhlásili až po roce 1989.

V Salonu začalo časem publikovat několik intelektuálně velmi podnětných esejistů. Které z nich bys vypíchl?

Dodnes považuju za problém, že české kultuře historicky chybí jeden z důležitých literárních pilířů – eseje, snad kromě těch Kunderových. Esejistika byla, když jsme začínali, okrajový žánr, který neměl logicky ani své čtenáře. To jsem chtěl změnit. A měl jsem štěstí, brzy začal do Salonu psát Karel Kosík, přibyli Václav Bělohradský, Jan Keller nebo Jan Trefulka. Esej se postupně stal charakteristickým žánrem Salonu.

Jak vypadala spolupráce s Karlem Kosíkem?

On byl zprvu opatrný, protože se předtím zklamal v Literárkách. První příspěvek dal do Salonu ve formě rozhovoru, byl to ale vlastně esej rozdělený otázkami, knižně pak vyšel už bez nich. Tehdy se Kosík přesvědčil, že se snažíme textům věnovat maximální pozornost.

Václav Bělohradský a Ludvík Vaculík na pohřbu Karla Kosíka

Václav Bělohradský a Ludvík Vaculík na pohřbu Karla Kosíka

FOTO: Michal Kamaryt, ČTK

Když jsem za ním chodíval se sloupcovými korekturami, vždycky to byla škola i zážitek, ponořit se hlouběji do jeho přemýšlení, být u toho, když dolaďuje finální verzi. On byl filosof, ale i básník. Při korekturách změnil slovo třeba jen proto, aby měla věta lepší rytmus, barvu, záleželo mu na každé slabice.

Navíc se sešel s dobou, on to byl, kdo přišel s termínem lumpenburžoazie. Politickou korupci a zbohatlické manýry nových pseudoelit dokázal shrnout do slova, kterému rozuměli nejen intelektuálové, ale všichni čtenáři. Jeho texty žily přítomností, a měly proto velký ohlas, který pomohl jak Salonu, tak v důsledku celým novinám. Od roku 1997 až do své smrti v roce 2003 psal prakticky jenom k nám.

Dlouho se pokoušel o esej, který by nebyl pouze kritický, ale který by formuloval i východisko ze situace. Měl k němu snad tisíc stran poznámek, ale pořád ho nebyl schopen dopsat. Vždycky mi zavolal, že má dobré bílé víno i text. Když jsem přišel, nejdřív naplnil sklenky a pak přiznal, že ten esej ještě musí předělat. Patří asi k věci, že to nakonec nestihl.

Pro mě je pořád naším klíčovým esejistou Václav Bělohradský…

S Václavem to taky začalo rozhovorem, který ale vznikl nezamýšleně. Bezděčně jsem si nahrával naši konverzaci a po přepisu se ukázalo, že je interview prakticky hotové. Myslím, že už tehdy zjistil, že nás v Salonu zajímá dialog. Že považujeme za důležité hledání, co se vlastně ve společnosti děje, že nikoho neomezujeme v tom, co chce říct, že jediné omezení je, aby to, jak už jsem říkal, nebylo blbý.

Co ty na to, že teď kandiduje na senátora?

Jsem rád, stejně jako jsem byl rád, když do politiky vstoupil Jan Keller. V celé Evropě je dnes politický život doménou lidí, kteří vyrostli ve stranických aparátech, a podle toho to taky vypadá. Jde o lidi neschopné vizí, a tím pádem ani jasných, srozumitelných a racionálních návrhů, co dělat dál. Žádní Churchillové, samí Chamberlaini. Proto jsme ostatně nastavili Salon tak, že jsme zavedené politiky jako autory odmítali. Zajímá je výhradně, co je teď, a potřebují se zalíbit. Bělohradskému i Kellerovi jde pořád ještě o to, co bude, a nikdy se nikomu nepodbízejí.

Další osobností, jež patřila k Salonu, byl Egon Bondy.

My jsme se skamarádili už před Salonem. Všichni si na něj vždycky stěžovali, jaký je potížista, ale já s ním nikdy žádný konflikt neměl. Chodil jsem k němu, když ještě žila jeho Julie, jako domů.

Zdenko Pavelka

Zdenko Pavelka

FOTO: Petr Hloušek, Právo

On byl vynikající řečník spatra, nikdy to nebylo žvanění, jeho promluvy, které trvaly i hodiny, měly pokaždé hlavu a patu. Jednou, už v Bratislavě, mi na otázku, proč se to podle něj v Rusku po roce 1917 tak podělalo, vystřihl tříhodinovou noční soukromou přednášku. A tehdy mě definitivně dostal. Po nějakém čase načal jednu větu, udělal do ní vsuvku, která trvala dobrou čtvrthodinu, a potom plynule a gramaticky správně navázal na začátek té věty. Ani se nezadrhl. Strašný. To si uvědomíš, že na takovéhle lidi nemáš.

Proč jsi v Salonu skončil?

Bylo toho víc, ale hlavně jsem se poslední dva roky cítil vyčerpaný. Zmáhala mě rutina, což je to nejhorší, co se ti může v téhle profesi stát. Asi bych mohl Salon vést i dál, ale vytrácel by se nadhled, chyběla by radost, což by se časem odrazilo i na výsledku, a to jsem nechtěl. A dobré bylo, žes byl po ruce.

Jaký máš poměr k dnešnímu Salonu? Představuju si to jako vztah k dítěti, které jsi vychoval, ale které už odešlo z domu, a ty jen zpovzdálí sleduješ, jak se mu vede.

Patřím k lidem, kteří si myslí, že děti mají odejít z domu v patnácti dobrovolně, v osmnácti povinně.

Máš to samozřejmě těžší než já. Proměnila se média, proměnila se celá společnost, která už není a nikdy nebude literární. Především mladí lidé nedokážou učíst delší text, vrcholoví manažeři podle jednoho sociologického výzkumu nezvládnou strávit víc než patnáct řádek. Takže je dnes určitě složitější najít pro Salon publikum.

Ale zamlouvá se mi, že hlavní autoři nadále nevnímají současný systém zdaleka jako optimální a jejich kritika není jen kosmetická, ale právě systémová. Člověk je jediné zvíře, které svou činností ohrožuje celou planetu. Spějeme k tomu, že ji zlikvidujeme. Jestli tomu chceme zabránit, drobné úpravy nestačí, je potřeba změnit systém samotný. V tom by se shodli Kosík, Bělohradský, Bondy i Keller. A z novějších autorů by s nimi určitě souhlasili i Barša, Drulák nebo Škabraha.