Těsným vítězstvím stoupenců tzv. brexitu odstartoval nejen proces vystoupení Británie z Evropské unie, během něhož se dost možná rozpadne i samotné ostrovní království, ale také evropská dezintegrace poháněná hněvem na neschopné evropské i národní politické elity. Bezprostřední reakce předsedy Evropského parlamentu Martina Schulze, podle něhož prý brexit neznamená pro Evropu krizi, jako by potvrzovala stále silnější přesvědčení, že starý kontinent dnes vedou náměsíčníci, kteří nevidí závažnost a hloubku současné krize ani rostoucí sílu antipolitiky, jež žene rozhněvané zástupy do náruče nového populismu.

O všech těchto souvislostech a možných důsledcích brexitu – od spuštění globální ekonomické krize až po bezpečnostní ohrožení východní Evropy – se od té doby neustále hovoří ve všech médiích, takže v určitém okamžiku je třeba říct „Dost!“ a odpojit se od mediální reality a sociálních sítí. Stále ještě šokovaný mapou výsledků hlasování, ze které byla patrná podpora brexitu především v tradičně labouristických volebních baštách ve střední a severní Anglii i po celém Walesu, jsem otevřel Orwellovu klasickou knihu Cesta k Wigan Pier v naději, že v ní najdu historické paralely a snad i útěchu.

Wigan Pier je pravým opakem Arkádie, o níž jsem v Salonu psal minulý týden. Místo, kam se přesně před osmdesáti lety Orwell vydal ve snaze podat dokumentární svědectví o chudobě v industriální Anglii, funguje coby symbol dobových společenských a kulturních paradoxů. Jedním z typických znaků středostavovské kultury totiž tehdy byla víkendová odpolední procházka po přístavním molu. „Wiganské molo“ však mělo k přístavní idylce daleko, protože se ve skutečnosti jednalo o průmyslovou rampu pro nakládání uhlí, jež byla v době Orwellovy návštěvy navíc již několik let zbouraná. Spisovatel ji však znovu vydoloval z kolektivní paměti horníků a dělníků coby symbol tvrdé dřiny a bídy, z níž není úniku a která je jim souzena.

Brexit je protest dnešních zástupů odsouzených k chudobě proti elitám a současně podvod, který na těchto zástupech spáchaly elity vedoucí kampaň za vystoupení Británie z EU. V okamžiku, kdy se tyto chudší vrstvy vzbouřily proti svým životním podmínkám, které se posledních třicet let spíše zhoršovaly, dostaly se paradoxně do situace, která v sobě pro ně skrývá mnoho rizik, ale rozhodně ne nadějné vyhlídky.

Wiganské molo reálně již dávno neexistuje, ale bída a sociální vyloučení přetrvávají a v referendu sehrály zcela zásadní roli. Imigrace představovala klíčové téma, ale v jejím pozadí se rýsují mnohem obecnější rozdíly v oblasti hodnot, životních příležitostí, očekávání a nadějí. Staří proti mladým, kosmopolitní velkoměsta proti tradičnímu venkovu, Anglie a Wales proti Skotsku, studenti proti manuálně pracujícím…

Nová levice vyškolená v kurzech kulturní teorie hned přispěchala s vysvětlením, že referendum bylo buď simulakrum, nebo přímo spektákl, který byl zmanipulovaný agenturami a politickými aparáty a měl daleko k autentické mobilizaci a hlasu lidu. Pomineme-li omezenost samotného dělení politiky na odcizenou a autentickou, překvapí především míra povýšenosti, s níž se tito polovzdělanci chovají k chudším spoluobčanům. V dnešním sociálně se tenčícím proletariátu spatřují jen materiál ke kulturní převýchově a přistupují k němu s cynismem a arogancí, nad níž by kroutil hlavou nejspíš i někdejší imperiální úředník Jejího Veličenstva.

Ačkoli brexit uvrhl zemi do ústavní krize a způsobil rozkol v konzervativní straně, ve skutečnosti představuje mnohem závažnější problém pro labouristickou levici. Ta nedokázala reagovat na ekonomické a sociální změny tak, aby si udržela své tradiční voliče, kteří se sice politicky a ekonomicky identifikují s levicí, ale současně jsou hodnotově a sociálně konzervativní. Podstatná část se jich tedy – podobně jako v jiných evropských zemích – přesunula k populistické pravici slibující identitární politiku založenou na kulturní tradici a hodnotách. A někteří z nich nyní podporují nacionalistické strany ve Skotsku a ve Walesu.

Jiří Přibáň

Jiří Přibáň

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Brexit ukázal protiklad mezi stále rychlejší transformací společnosti a konzervativní povahou kultury. Nešlo o čirý výron xenofobie, přestože i ta sehrála svou roli. Mnohem víc to byl výkřik z pocitu nespravedlnosti, kterou politické reprezentace nechtěly vidět tak dlouho, až si ji přivlastnili političtí a jazykoví žongléři typu Borise Johnsona nebo Nigela Farage.

Orwellovo dílo potom představuje neustálou kritiku a obranu proti jazykovému žonglérství, které nás staví do role pasivních příjemců politických ideologií a hodnot. Ze všeho nejvíc přitom Orwell kriticky přezkoumával ty hodnoty, které mu byly blízké, což byl – vedle svobody a spravedlnosti – i socialismus. Ne jako doktrína, která mu byla z duše protivná, ale jako obecná naděje na důstojný život. Také proto tento anglický patriot odešel bojovat po boku republikánských sil do španělské občanské války.

Na rozdíl od raně moderní představy lineárních dějin, které ani tak nekráčejí, ale spíše se ženou revoluční rychlostí za univerzálními ideály humanismu, dnes víme, že i dějiny se rády zastaví, vrátí zpět a někdy se také na chvíli ztratí v nastalém zmatku, takže někomu může připadat, že skončily. Je proto dobré neustále číst knihy jako Cesta k Wigan Pier, které nám připomínají, že namísto ideologického doktrinářství a užívání jazyka zapleveleného prázdnými neologismy je třeba hledat smysl a nové významy tradičních hodnot.

Pro nás, kdo jsme se na prahu dospělosti ocitli v postsocialismu, představovala spojená Evropa naději na důstojný život ve svobodné a otevřené společnosti. Teď jako by se tato naděje vzdalovala v podivném filmu puštěném pozpátku. Dějiny se v něm však nebudou opakovat jako nějaká groteska či fraška, ale mnohem spíš jako dosud neznámá tragédie.