Jaké to bylo vyrůstat v Sudetech? Jsi původem z Teplic a na mne tohle kdysi světově proslulé lázeňské město v osmdesátých letech působilo poněkud depresivně. Rozpadající se domy, všude špína, po hospodách ostří dělňasové.

„Sudetskost“ jsem dlouho nevnímala, překrývala ji realita budovatelského a pak rozvinutého socialismu. Sudety jako by odešly s odsunutými Němci a zbyly jen ve vzpomínkách generace mých rodičů a prarodičů. A v jejich češtině, která byla plná různě zohýbaných germanismů. Doma jsme nikdy neříkali „řízek“, vždycky jen „šnycl“, nikdy „pěšky“, vždycky „cufus“, nikdy „konec“, vždycky „šlus“.

Obzvlášť poznamenaná němčinou byla maminka: když začala chodit do školy, tak místo do české musela rovnou do německé, bez jakékoliv přípravy. Celý život se cítila o výuku češtiny ochuzená a dost tím trpěla. Jako dítěti mi pořád dokola četla české pohádky. Až mnohem později jsem pochopila, že je vlastně četla sama sobě.

Sudety jako takové jsem si začala plně uvědomovat až v osmdesátých letech. Souviselo to s psaním a s lidmi, které jsem díky němu potkávala. Ptali jsme se po svých kořenech a odpovědi nás vedly do Sudet. Ale na rozpadající se domy, špínu a ostré dělňase v hospodách jsme byli docela hrdí: říkali jsme si, že v pěkně vypucovaném městě bychom nepsali básně a nehráli punkovou a rockovou muziku.

V Teplicích se tehdy utvořil okruh pozoruhodných spřízněných osobností. Wanek, Velíšek, Vacek, kapela Už jsme doma. Generačně jste docela rozkročení. Čím si vysvětluješ tu soudržnost?

Ještě bych za všechny přidala Romana Szpuka, který mě naučil nedívat se na severní Čechy a Krušné hory jako na odepsaný kraj, ale jako na území, které si zaslouží být milováno. Ona to generační záležitost je – ale v tom smyslu, že se na „staré bardy“ postupně nabalovali mlaďoši. Takže ta soudržnost stála na tom, že bylo na koho a na co navazovat. Ve výsledku bylo jedno, kolik komu je, hlavně že něco tvoří a nedřepí jen s lahváčem u televize a nenadává na poměry.

Debutovala jsi v roce 1987 sbírkou Říkají mi poezie. Od kdy píšeš?

Od gymplu. Měli jsme krásnou češtinářku, sexy babu, na které jsme mohli všichni oči nechat – jedno jestli kluci nebo holky. A jak jsme tak na ni při hodinách zálibně zírali, nechávali jsme do sebe bez odporu padat všechno, o čem mluvila. Třeba Gellnerovo Nezemru já od práce,nezahynu bídou,nezalknu se v oprátce, / skončím syfilidou byla pecka, po jejímž přečtení jsem sedla a napsala podobně „odvážnou“ báseň o líbání nazvanou Francouzák. Když jsem ji pyšně ukázala naší češtinářce, studem znachověla. Ale ještě k tomu knižnímu debutu – ten se sice odehrál v roce 1987, ale ještě o pár měsíců dřív jsem publikovala obsáhlý výbor svých básní v almanachu Zelené peří.

Zelené peří, almanach začínajících českých básníků, uspořádal Mirek Kovářík. Poslal jsem mu tenkrát několik svých básní a po zásluze je nevybral. Dvacet let nato byl Kovářík kmotrem tvé sbírky Vlčí slina

Vídáme se, kdykoliv jsem v Praze, to je každých čtrnáct dní. Známe se víc než třicet let a stále si máme co říct. Poezie nás kdysi sblížila a pořád nás drží pohromadě. Mirek má neuvěřitelně svěží myšlení, ale hlavně – nadhled a pokoru. Co se týče almanachu Zelené peří, nedával ho dohromady sám, do výběru zasahovalo víc lidí – zejména Karel Sýs. Nezapomeň, že byl ještě „totáč“. Ledy se už sice začínaly lámat, ale strana měla pořád nad vším dohled. Z toho důvodu jsem nemohla být zařazena na začátek, přestože autoři byli řazeni abecedně. Prý by to byl šok otevřít almanach „mladé poezie“ mými drsnými básněmi z dělnického prostředí.

Svatava Antošová

Svatava Antošová

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Ještě k Vlčí slině. To je naprosto úžasná knížka po všech stránkách. Vydal ji Roman Polák ve svém Protisu. Jak na něj vzpomínáš? Já úplně nevím, co si o něm myslet. Vydal řadě autorů podstatné věci, které se pak ale mnohdy nedostaly na pulty knihkupectví. Přitom po něm po jeho smrti zbyla garáž plná knih.

Zpočátku devadesátých let, kdy začal vydávat revue Obratník a pak se s Jakubem Zahradníkem pustil do almanachu Přetržená nit, jsem měla divný pocit, že se tu chce někdo na nových autorech tak nějak „udělat“ – a držela jsem se stranou. Ale možná to bylo tím tandemem. Roman mi připadal jako snílek, kdežto Jakub pořád mluvil o penězích. Osobně jsem v Protisu vydávala až od roku 2005, to už byl Roman na scéně dlouho. Začalo to sbírkou Ještě mě nezabíjej!, pak o tři roky později následovala Vlčí slina. V roce 2009 měl dokonce bláznivý nápad vydat almanach Soví let, který jsem 17 let předtím dala dohromady z textů mně blízkých lidí. Našel ho na dně nějaké krabice, zamával mi těmi zažloutlými papíry před očima a řekl, že když to hodím do elektronické podoby, tak to vydá. A vydal. No a pak jsme se ještě domlouvali na próze Skoby/Punkt Memory, ale Roman do toho umřel…

Jak ses ptal na tu garáž plnou knih: no, to byl možná jen důkaz toho, že není až takový problém poezii vydávat, ale dostat ji do distribuce. Což platí zřejmě dneska ještě víc než tehdy.

Skoby/Punkt Memory, opět skvělá kniha. Patříš k menšině autorů, kteří nezůstanou stát na osvědčené parketě, ale jdeš pořád dál.

Málokdo ji ale pochopil. Vím, může za to ten kódovaný jazyk. Bylo mi jasné, že riskuju a že to řada lidí nepřekousne. Ale já jsem nechtěla slevit a naservírovat jim první plán. Měl to být obraz světa, v němž všichni něco skrýváme, maskujeme své skutečné cíle, lživé proklamace jsou pro nás denním chlebem – a to se samozřejmě odráží především v jazyce. Kdo to dočetl až do konce, ví, že je i možnost na tom neparticipovat.

Co přítomnost, čím se zaobíráš?

Píšu teď takové uzavřené cykly básní, kdy jedna vyrůstá z druhé a celé to vrcholí nějakou minipointou. Začala jsem s tím asi před třemi lety cyklem PERFORMANCE, který jsem věnovala Milanu Kozelkovi. Další tři, Hologram, SchellerhauEulentor Soví brána, jsou mým osobním propátráváním odlehlých míst v Krušných horách, zejména na jejich německé straně, a taky propátráváním mého nitra. S přibývajícím věkem cítím, že se ve mně otevírají oblasti, o kterých jsem dřív neměla tušení. A tak se jimi toulám – a nestačím zírat.