Burianovo krátké povídání o odvážných producentských nápadech a nemilosrdných típnutích shora si teď můžete přečíst znovu, tentokrát ale ke konci dvaasedmdesátistránkového bookletu kolekce Na blankytném pozadí podávající na šesti discích konečně důstojný obraz více než desetileté činnosti dua. Pochváleno tady budiž nakladatelství Galén, které na poli českého folku v posledních letech plní roli mecenáše i labelu vydávajícího novinky, ale také opulentně vypravené archiválie.

Písničkář-klavírista Jan Burian vstoupil v první polovině sedmdesátých let na scénu s kamarádem Jiřím Dědečkem, tehdy nezpívajícím nekytaristou, který se hudebnímu řemeslu učil prý až za pochodu, v hotelích po vystoupení a podobně. Svými pozoruhodnými veršotepeckými schopnostmi ale vládl už tehdy, a tak recitoval, četl úvahy, textařil.

Psali společně „divadelní hry“, které byly spíše jakýmisi věšáky na písničky, ve světě malých forem se tak ostatně dělo běžně. Generačně a společensky patřili do folkového hnutí Šafrán, ze zad jejich dřívějších písniček ale trčely spíš vidle Osvobozeného divadla a Semaforu.

Roztomilé trio s nimi nějaký čas tvořila Magda Křížková-Šebestová, která si jako dítě školou povinné zazpívala v Semaforu i několik písniček s Jiřím Suchým (třeba Toulavé zpěváky) a hrála ve filmech s Panem Tau. Později ji čekaly „zlatý prciny“ v Nejisté sezóně, osudová paní učitelka ve Vesničce mé střediskové i účinkování s Vodňanským a Rutem.

Po zákazu ze začátku osmdesátých let se Burian a Dědeček vrátili z „venkovských“ štací do Prahy jako mnohem sebejistější písničkářský tandem.

Písničky psali každý zvlášť, skvěle se ale doplňovali – jazykový virtuóz Dědeček s občas nepřirozeným vysokým hlasem byl cyničtějším, drsnějším protipólem Buriana, který hlasem příjemným občas dost šumloval a nebyla mu cizí niternější struna šansoniéra a někdy i – navzdory klavíru – romantika tak trochu portovního střihu.

Takhle je slyšíme střídat se ve zpěvu písniček na prvních třech discích kompletu – jsou sestaveny ze záznamů pořízených v letech 1983 a zejména 1984 v sále malostranské Baráčnické rychty. Kompilátor Lubomír Houdek (pan Galén) dal přednost písničkám před vyprávěním, povídkami, úvahami a dlouhými úvody – tyhle folkáčské hříchy jsou jen naznačeny pár ukázkami. V jeho rekonstrukci tedy vystoupení vypadají jako uragán vypointovaných miniatur. Byla-li taková opravdu, nevím, znal jsem v osmdesátých letech jen Dědečkovu Ondatru, kterou duo předvedlo v televizním Trianglu.

Co je důležité – ty písničky až na pár dobových narážek z časů, kdy se „začínalo smět“, a zejména Dědeček toho hojně využíval, vlastně nezestárly. Burian vždy tíhl k introvertnímu sebezpytu a dodnes rád zpívá o zamilovaných, milujících se, odmilovávajících se dvojicích, zatímco Dědeček často staví na půvabu slovních hříček – jeho rým z veršů „blíží se sem z finské sauny / představitel svinské fauny“ z již zmíněné Ondatry považuji za jeden z nejhezčích českých vůbec.

Jan Burian (vlevo) a Jiří Dědeček na fotografii z roku 1984

Jan Burian (vlevo) a Jiří Dědeček na fotografii z roku 1984

FOTO: Dušan Dostál, ČTK

Ty desítky, ne-li stovky, písniček, co v době jejich spolupráce vznikly, dávají dohromady učiněný malý svět rychle se střídajících obrázků. A dvojici začalo být jasné, že takhle to stačí. Stále sice uváděla „divadelní představení“, postupem času se ale čím dál víc jednalo o kostry přístupné improvizaci, okamžité inspiraci a změnám určeným třeba tím, jak se vyvrbí odpovídání na dotazy diváků.

Na šestém disku kompletu nazvaném Večírek rozpadlých dvojic (v letech 1985 až 1990 tato vystoupení bývalých tandemů pořádal Petr Skoumal) oba pánové vystupují už jako sólisté, nicméně v jejich písních je toho druhého znatelně slyšet – v Burianových najednou zní dědečkovská ostrá hrana, Dědečkovy jsou melodičtější a umí být i neironicky vážné.

Jsou to dodnes majstrštyky jednotlivých repertoárů: Burianovy Některé staré ženy, Hlídači slov, Dědečkův Reprezentant lůzy, Doznání a legendární Vraťte mi nepřítele („a jděte do háje… anebo do prdele“), kterou autor v listopadu 1989 zapěl z tribuny na Letenské pláni, a vysloužil si tím přezdívku Sprosťák z Letné. V době, kdy slovo ostalgie ještě neexistovalo a drtivá většina cinkajících ani folkových duší netušila, jaké pocity číhají za nejbližším nesametovým rohem, šlo o dílko vysloveně prorocké, k němuž se lze proměnlivě vztahovat s každým dalším uplynulým rokem.

Nedopočítal jsem se, kolik písniček – a zda vůbec nějaké – nyní od Galénu dostáváme v autorských podáních poprvé. Některé ale posluchač oficiální české gramofonové produkce osmdesátých let znal mnohem dříve ve zhudebněných verzích Skoumalových a Vladimíra Mišíka s jeho Etc…. Burian i Dědeček své texty rádi dávali dál a zejména verše druhého jmenovaného si můžeme zpívat ve více melodiích.

Mnohadiskové výlovy archívů mívám problém naposlouchat najednou, tady mi šest kompaktů, z nichž jen jeden má kratší než hodinovou stopáž, uběhlo veskrze příjemně. Rád jsem se vracel k roky oblíbeným číslům, našel pár netušených klenotů a do police tuhle modrou krabičku jen tak nezandám.