Rozhodl jsem se připravit budoucnosti takový malý fórek, nic moc převratného, něco jako když si plivnete do dlaně a uhladíte si při západu slunce vlasy.

Vycházel jsem z předpokladu, že za několik tisíc let po naší civilizaci neštěkne ani p… a zůstane asi to, co zbylo z říše syrské – opracovaný kámen a rozbitá keramika, žádný papír, knihy ani digitální data.

I pořídil jsem si keramickou pec, abych vypálil hliněné desky s texty, které by vysvětlily budoucím generacím, jací jsme byli, co jsme prožívali a obdivovali a proč jsme zanikli. Abych to příštím archeologům trochu ztížil, chystal jsem se vypálené destičky před zahrabáním rozbít kladivem.

Úmysl to byl chvályhodný, ale nepočítal jsem, že propadnu výrobě popelníků, a proto se moje zpráva pro příští generace trochu zpozdila.

Co můžeš udělat hned, nedělej, odsouhlasila to žena.

Byl to brněnský profesor anatomie Vladimírek N., kdo se svého času přiznal, že kdykoliv měl v keramickém ateliéru vyrobit hrneček, vyšel mu z toho popelník. Na můj dotaz, jestli na to nezkoušel jít opačně, řekl, že ne. To mě zaujalo. Popelníků mi totiž bylo trochu líto, že se ocitly na konci uměleckých pokusů o hrneček, a já si slíbil, že dokáži opak: z popelníku postupnými krůčky vytvořím hrneček, popřípadě talířek či nedej bože dutého jelena.

Skákat do myšlenky je horší než skákat do řeči! prohodila žena v okamžiku, kdy jsem se odmlčel, protože mě konečně napadlo, jak by měl vypadat popelník pro nekuřáky.

Docházejí krabičky na vajíčka, pokračovala.

Asi budeme muset zalepit slepicím zadky, prohodil jsem a z popelníků přešel plynule na hrnečky. Ovšem přidělávat ucha zvenčí mi přišlo trochu moc jednoduché, proto jsem je začal lepit dovnitř. Uplácání a vypálení těchto objektů opět odsunulo zprávu pro příští generace o několik týdnů.

Pak jednou začala žena vykládat historku, jak se jeden náš známý potřeboval zbavit pěti koťat a jak je dal do pytle a hodil jako v pohádce do řeky. Za chvíli na něho zvonila sousedka s pytlem a proslovem, který začínal: Ti lidi jsou dneska hrozný… a končil: …nemohl byste se o ně postarat? Nevím, jak to dopadlo, ale pevně doufám, že nešel k řece podruhé.

V keramické peci jsem se jal vyrábět vázy, které se nakláněly k zemi tak hluboko, že se do nich nedala zastrčit žádná kytka, protože by vypadla.

A jak je to s tím vypalováním deště z titulku? Pokud nechceme vystrčit notebook s CD mechanikou na déšť nebo nalít do mikrovlnky konev dešťovky, musíme zvolit jemnější přístup: Uplácám z hlíny placku, umístím ji na prudký liják, a jakmile uschne, tak ji vypálím v keramické peci. Na první pohled snadná věc, ale co mám dělat, když neprší?

No a tak zatímco jsem čekal na déšť, konečně jsem se odhodlal vytvořit tu hliněnou zprávu pro příští generace. Na první destičku jsem vyryl svůj nákup ze dne 27. 10. 2015: Sůl, kmín, pepř celý, majoránka, mouka hl., zelí. Druhá destička obsahovala rytinu básně o zalehnutí veverky: Kdo zalehl veverku / snad ne ten / jehož smutek se vzepřel krajině / jako větev // možná ten / jenž smrad v lednici vítal / aby zhubnout mohl // ne, ne / ten to právě nebyl.

Těším se, až archeologové destičky objeví a budou si podle nich domýšlet naši civilizaci, jak jsme žili, přemýšleli a jestli jsme se opíjeli tak jako oni.