Onu následnou debatu připomíná kniha Lidská práva: (ne)smysl české politiky? (SLON 2015) editorů Jiřího PřibáněVáclava Bělohradského. Možná je škoda, že v ní nejsou články (z nichž část vyšla v Salonu a v publicistické rubrice Práva – pozn. red.) přetištěny v původním znění, i s nezbytným chaosem, který živé veřejné debaty provází, ale také s větší návazností textů. Namísto toho dává sborník ve své první části příležitost jednotlivým diskutujícím, aby své příspěvky shrnuli a za sporem se ohlédli, ve druhé pak přizval řadu dalších autorů k zamyšlení nad tématem.

Ve výsledku vzniká pestrá mozaika, která sice trochu postrádá tvar a soudržnost, ale zato celkem plasticky ukazuje, o čem se v Česku mluví a o čem se nemluví, když se mluví o lidských právech. Recenzovat se taková kniha v podstatě nedá. Nabízí se spíš jako odrazový můstek k úvahám o svém předmětu i o debatě, která jí dala vzniknout.

Jiří Černický a jeho Památník obětem církevních represí (2016), k vidění na výstavě Divoký sny v pražské Galerii Rudolfinum do 10. dubna.

Jiří Černický a jeho Památník obětem církevních represí (2016), k vidění na výstavě Divoký sny v pražské Galerii Rudolfinum do 10. dubna.

FOTO: Galerie Rudolfinum/Martin Polák

Několik autorů, převažují mezi nimi historici, připomíná, že ideologie lidských práv se prosazovala zároveň s nástupem neoliberalismu. Cynici agresivně tvrdící, že „trh vyřeší vše“, zdánlivě nemají nic společného s altruistickými aktivisty požadujícími ochranu člověka, jež mohla být často právem chápána jako „mimotržní bariéra volného obchodu“. Jenže lidskoprávního i volnotržního aktivistu od začátku něco spojuje – oba se zaměřují na obranu jedince, kterého obecnost jeho „práv“ i abstraktní obraz homo oeconomicus vyvazuje z omezení a vazeb vůči konkrétnímu společenství. Lidská práva i volný trh jsou individualistické a ve svých důsledcích protistátní – lidská práva brání jedince před násilím a zneužitím moci ze strany státu, převládnutí tržní logiky zase vytěsňuje různá státní omezení ekonomické aktivity jako pouhou překážku ze strany neproduktivní byrokracie. Lidskoprávní i neoliberální ideologie zatlačují stát, berou mu legitimitu i moc.

Jak v knize připomínají především konzervativní autoři (ovšem kdo dnes, v situaci, kdy velká část kritické analýzy odkazuje přímo či nepřímo na jakési blíže neurčené „staré dobré časy“, není aspoň trochu konzervativní?), vztah lidských práv a státu je dvojznačný: už ze samotného pojmu práva plyne, že je zajišťuje vždy, přinejmenším v poslední instanci, moc schopná je vynutit a zavázaná je vymáhat. Což není ani moc soukromých ochranek, žoldáckých armád, ale ani neziskových nevládních organizací, je to moc státu.

Platí tu ve skutečnosti to samé, co u trhu. Také soustava složitých ekonomických vazeb, asymetrické moci, informací a zvláštního spojení svobody a bezmoci, které ze zvyku a z nostalgie říkáme trh (a vyvoláváme tím zcela archaickou a nepřípadnou představu místa, kde drobní obchodníci a řemeslníci nabízejí výsledky své práce či bezprostřední směny), se neobejde bez rozsáhlé státní moci a regulace. Ta samá byrokracie, která je podle volnotržních kazatelů neproduktivní, je ve skutečnosti předpokladem produktivity trhu (ať už domnělé, či skutečné).

Lidskoprávní i neoliberální ideologie pracují s abstrakcí: s jedincem jako nositelem práv či výkonu, jedincem, který je vyvázán ze své společnosti. A na jeho obranu následně nastupuje jiná abstrakce stojící nad společností – stát. Stát v důsledku represivní, jak v recenzované knize i ve svých jiných textech ukazuje v návaznosti na Loïca Wacquanta a další autory Jan Keller. Platí totiž, že čím více práv, která většina společnosti nechápe nebo s nimi nesouhlasí, stejně jako čím více majetkových nerovností – tím potřebnější je represivní moc, která je v případě potřeby vynutí.

Lidská práva jednotlivců jsou jistě podmínkou pro existenci demokratického lidu, pokud nemá být jen zmanipulovaným a poslušným davem, masou skandující hesla na podporu diktátora. Pokud ale lidskoprávní představivost soustavně hovoří pouze o jedincích a pokud působí souběžně s neoliberalismem, který se snaží společnost rozpustit na nahodilá seskupení účastníků tržní směny, snadno zbude z demokracie pouze ona kracie, moc a vláda. Lid, jehož vůle ji měla legitimizovat, společným působením absolutizace tržních vztahů a mimo společnost odkazujících práv postupně zaniká.

Lidská práva, která se stala předmětem komplikovaného právnického a nevládkového provozu, celoživotně osvojovaných znalostí a celoživotních kariér, lze dnes snadno spojovat s deficitem srozumitelnosti. Vlna agrese a nenávisti, která se u nás nedávno zvedla proti „pravdoláskařům“ a „sluníčkářům“, může být čtena i jako důsledek tohoto deficitu. Můžeme s Janem Kellerem nesouhlasit v jeho analýze migrace a multikulturalismu. Má ale pravdu, když říká, že až příliš častou reakcí na stávající situaci je v podstatě psychické násilí – obviňování „zpozdilé“ společnosti z rasismu a fašismu – a že takový přístup je dlouhodobě neudržitelný a nebezpečný. I dnešní stav ukazuje, že koncept lidských práv lze jen těžko uhájit, nebude-li zapuštěn do srozumitelného pojetí společnosti a do úsilí o sociální rovnost, z něhož původně vycházel.

Z jaké pozice mohou a mají západní státy požadovat dodržování lidských práv? Situace je zdánlivě jednoduchá – lidská práva jsou už takřka sedmdesát let zakotvena ve Všeobecné deklaraci lidských práv, proč je tedy dnes vystavovat nebezpečí revize voláním po civilizačním dialogu, ptají se vcelku logicky lidskoprávní liberálové jako Jiří Pehe či Ondřej Císař. A dodávají ještě přesvědčivější argument: Reprezentanty daných civilizací v takto pojatém dialogu by často byli nedůvěryhodní nedemokratičtí vládci, kterým je vlastní „tradice“ účelovou legitimizací jejich moci a potlačování nesouhlasu.

Tento argument ale nezohledňuje dvě zdánlivé samozřejmosti. Tou první je, že od přijetí daných dokumentů prošel poměr sil mezi Západem a zbytkem světa zásadní proměnou. Tou druhou fakt, že se takto nadekretovaná lidská práva často nedodržovala a zdaleka ne vždy to bylo následováno sankcemi – záviselo to v horším případě na politické účelovosti a zájmech, v lepším případě na poměru sil.

Pojetí lidských práv, které se ustavilo po pádu východního bloku a které je založeno na převaze a oportunismu, se zřejmě vyčerpalo. Jak upozorňuje řada autorů, ve světovém kontextu např. Immanuel Wallerstein a v českém prostředí Pavel Barša, období převahy Západu skončilo. Tvrdí-li Pehe, že Západ nemůže polevit v „tlaku“ na dodržování lidských práv, nechce-li přestat být sám sebou, pak tím jen demonstruje, že lidská práva jsou projevem „evropského univerzalismu“ (Wallersteinův termín), který je ordinován druhým z pozice síly s hlavním účelem vlastního sebepotvrzení. A navíc zastírá fakt, že touto silou Západ už nevládne. Jaký „tlak“ by mohla a měla podle Peheho názoru vyvíjet Česká republika vůči Číně? Jaký tlak vůči ní mohou vyvíjet Spojené státy vzhledem ke své závislosti na levné čínské práci a na čínské ochotě držet nad vodou americkou měnu?

Pehe správně připomíná, že globalizace znamená částečné pozápadňování nezápadního světa. Zapomíná ovšem dodat, že znamená také přeměnu Západu ze sebevědomého středu světa v jednu z jeho stran.

Můžeme vést spory, zda západní selektivní diktování lidských práv z pozice síly bylo v minulosti ospravedlnitelné (argumenty Bělohradského proti „humanitárním válkám“ jsou přesvědčivější než argumenty stoupenců intervencí). S ústupem Západu z výsluní se ale možnost podobného diktování stává především vzpomínkou. Lidská práva buď obstojí v civilizačním dialogu, nebo nebudou vůbec, ostatně ani dosud nebyla něčím automatickým, závisela buď na dobrovolném přijetí, nebo na nátlaku zvenčí. To, aby takový dialog nebyl jen v rukou vlád a dominantních výkladů tradice, záleží i na tom, jak bude pojatý. Začne-li z pozice síly a „tlakem“, nelze se divit, že narazí na sílu i z druhé strany – a že ti, kdo tam budou mít jiný názor než oficiální, se snadno dostanou do nevděčné role pomahačů vnějšímu „tlaku“.

Ondřej Slačálek

Ondřej Slačálek

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Václav Bělohradský v knize připomíná, že pravda není jen, co se říká, ale také kdo, komu a za jakých okolností to říká. Za jakých okolností se rozvinula česká debata o lidských právech? Bezprostředně navázala na spor o vztah k Číně. Petr Drulák ji rozpoutal jako mistr taktiky, když v rozhovoru pro Lidové noviny přijal nahrávku novinářky a spojil téma vztahu k Číně s tématem dědictví Václava Havla. Většina Drulákových kritiků se pak nechala nalákat na jím vymezený terén a proměnila debatu v zápas o dostatečnou či nedostatečnou uctivost právě k dědictví sametového prezidenta. V důsledku toho tu konečně, především zásluhou Václava Bělohradského, proběhla skutečná debata o Havlově odkazu a válce v Iráku. Tématu „Čína a my“ se však diskuse vzdálila.

Skoro se zdá, že Drulák, pronásledovaný v karikaturní roli jakéhosi havlovraha, nastavil svá prsa za ty, které ve skutečnosti nezajímá širší ani užší pojetí lidských práv, ale pouze čínský byznys. Za ně nakonec také padl, ač pouze z funkce prvního náměstka ministra zahraničí.

Drulák má samozřejmě pravdu, když ve svém rekapitulujícím příspěvku ve sborníku říká, že lidská práva dosud v české debatě fungovala selektivně, že představovala pro některé skupiny především potravu vlastního morálního narcismu a že byla vnímána jako zdroj české příslušnosti k Západu, a ne jen jako hodnota sama o sobě. Má pravdu, když upozorňuje, že bez určité úrovně ekonomického rozvoje jsou slova o lidských právech pokrytecká. A má pravdu i v tom, že se sám stal terčem příhodně pojmenovaného „nevládně-mediálního komplexu“, který spojuje zajetí v ideologii lidských práv a mediální vliv. Jenže tento komplex není v Česku jediný, a možná ani nehraje nejdůležitější roli, i když je stále velmi viditelný. O oligarchicko-oportunistickém komplexu se tolik nemluvilo, řeč byla v koprodukci Druláka a jeho kritiků zavedena jinam.

Podle Druláka potřebujeme jak debatu o lidských právech, tak debatu o ekonomických zájmech. Otázka je, zda je od sebe můžeme oddělovat a zda měla být tato debata převážně o tom, co dobrého či špatného udělal Václav Havel. Neměla být spíš o tom, jakou roli chceme hrát ve vztahu k Číně? O tom, komu konkrétně prospěje posílení vzájemné obchodní výměny? Nebudou to náhodou především oligarchové typu Kellnera a pochybní političtí podnikatelé typu Tvrdíka na české straně a konzervativní nacionalisté na straně Číny, jejichž provázanost se státem a patrně též s rozvědkou připomněla nedávno sinoložka Olga Lomová?

Měla by postkomunistická Evropa přistupovat na to, že bude pro Čínu tak jako před patnácti lety pro USA separátním partnerem, „novou Evropou“? Mohou být pro nás jiné západní země svým vztahem k Číně v čemkoli inspirací, anebo prostě Česko běží jako všichni ostatní dostihy v oportunismu? Jak přesně má probíhat onen dialog tradic, o němž Drulák mluvil právě tak lákavě, jako neurčitě? Dostanou se v něm ke slovu i představitelé neoficiální Číny a méně připomínaných tradic, nebo to bude dialog s čínskou kombinací divokého kapitalismu a ještě divočejšího nacionalismu? A jaká má být za této situace role levice?

Zdá se, že debata o lidských právech nás od těchto otázek spíš odvedla. Představovala potřebnou katarzi, ohlédnutí za odcházející epochou Václava Havla a západní, potažmo americké převahy. Přinesla resentiment i účtování. Jako by se ale zároveň celou debatou nesla bezmoc obou stran myšlení o lidských právech vůči mnohem aktuálnějšímu sporu o vztah k Číně.

Ke knize Lidská práva: (ne)smysl české politiky? spolupřipravujeme na polovinu dubna diskusi na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Účast kromě editorů knihy Jiřího Přibáně a Václava Bělohradského přislíbili také politolog Petr Drulák, ombudsmanka Anna Šabatová či historik Michal Kopeček.