Tím, čím byl pro osazenstvo ulice Na plechárně Mack, je tady Jiří Hurdálek. Kolem jeho Chýše jedové se vytvořila unikátní komunita přátel, kteří sem na kácovskou jedenáctku pravidelně dojíždějí z celé Prahy. Sociální složení je přepestré: tesař, advokát, opravář motorů, geolog, tiskař, klempíř, celník, myslivec, kunsthistorik, otorinolaryngolog, kulisák, grafik nebo bača, jehož ovce v sezóně spásávají okolní stráně. Štamgastství je tady ovšem úplně odlišného rázu, než si pod tímto pojmem obvykle představíme – žádní rozvalení nabobové u stolu s cedulkou RESERVÉ. Žádná oblaka kouře z cigaret. Žádné trupelnaté hovory, kolik dal Karel včera piv a kolik do nich Pepa zazdil rumů a jestli se Tonda do pelechu odpotácel sám, nebo s dopomocí boží. Nic takového. Štamgasti Chýše jedové jsou jejími aktivními tvůrci a budovateli a Jiří Hurdálek je natolik moudrý, že pouze stojí za pípou a nechává události, aby se šinuly samospádem.

Koncem června brali v Berounce kapři a to bylo jiné kafe, než když jsme v zimě jezdili na Orlík na okouny a chytili jenom umrněné čudly. Rána do prutu. Prásk! Záběr za záběrem. Do dvou dnů stála před hospodou udírna a v sobotu turisté, vracející se z odpolední vycházky, omámeni vůní akátového dřeva nastavovali nosy proužku kouře vinoucího se údolím. Kdo se zastavil na pivo nebo jenom tak, aby se zeptal, co že to udíme, dostal na tácek porci kapra. „Zadarmo?“ kroutili turisté nevěřícně hlavami a naprosté většině z nich se potom vycházka protáhla až do noci.

Ve svahu pod skálou štamgasti agrárního naturelu založili terasovitou zahrádku. Že bylinky a zeleninu hnojí kaviárem? A proč by ne?!

„Moje dcera nepotřebuje kaviár, potřebuje čerstvý rajčata!“ A má, Vadim, recht.

Ke stánku neodmyslitelně patří také toulavá kočka a vlčák Don. Před časem kdosi neznámý zanechal v hospodě dva malé králíčky zavřené v krabici, zašoupnul je pod lavici a odešel, a tak je teď vzadu za hospodou králíkárna. Králíky jsem pojmenoval Víno a Hořčice, za svůj cynismus jsem byl ale ostatními potrestán a musel jsem se srpem a košíkem na trávu. A jako měl v ulici Na plechárně svůj krámek Číňan Li Čong, mají u šraněk krámek Vietnamci a u nich jsem koupil králíkům návdavkem ještě hlávku zelí. Na víno a na hořčici je zatím brzy, ještě je třeba je vykrmit.

Do zdejší bizarní idyly se bohužel snaží razantně zasáhnout devastující síla. Historie tohoto koutu, kde Dalejský potok vtéká do Hlubočep, je barvitá. Do konce šedesátých let minulého století se zde těžil vápenec a v blízkosti nádraží stával areál továren Barta & Tichý, po něm ovšem mezi bující vegetací není dneska ani stopy. Do současnosti přetrvala pouze unikátní budova postavená v letech 1898–1899 akciovou společností Český průmysl pro výrobu a zužitkování kyseliny uhličité. Mezi milci technických památek byla známá pod pozdějším názvem Technoplyn. Bohužel developerská společnost předloni Technoplyn i s přilehlým komínem zbourala. V plánu je zastavět území na hranici chráněné krajinné oblasti rezidencí Trilobit, bytovým komplexem Semmering a vilami Diamantica.

Na rozdíl od Macka a jeho mládenců z Grandlehárny je parta štamgastů sdružených kolem Chýše jedové činorodá a rozhodla se bojovat. Prvním jejich krokem bylo založení Společnosti proti developerské výstavbě v Prokopském údolí. V komunálních volbách scházelo 50 hlasů, aby se dostali do zastupitelstva Prahy 5. Očividně nejenom jim leží na srdci, co se tady děje.

Nejnovějším jejich počinem je pak čtvrtletník Prokopák. Hlas je potřeba pozvedat neustále.

V neposlední řadě je tohle všechno dojemný příběh, kterak se přivandrovalí pivaři stali štítem místních patriotů. Štítem chatrným, beranidlo mocné developerské společnosti nakonec všechno rozdrtí, o tom si štamgasti z Chýše jedové nedělají iluze, ale aspoň si budou moci říct: Nebyli jsme odevzdaní srabi.