Jaká je role médií v tom, jak česká společnost reaguje na uprchlickou vlnu?

Představy o tom, kdo jsou to uprchlíci a jaké bude mít jejich příchod důsledky, čerpá většina české společnosti právě z médií, a to převážně z domácích. Je třeba říci, že média jsou nesoudržná v tom, jak migranty prezentují. Je tu několik vrstev informací, které se těsněji nebo volněji vztahují k uprchlické vlně a předznamenávají to, jak se s ní česká společnost vyrovnává.

Například když média v uplynulých letech mluvila o teroristech spojovaných s islámem, akcentovala fakt, že se často jedná o lidi z druhé nebo třetí generace přistěhovalců, tedy o jedince vychované západní kulturou. Nastavila příběh o tom, že nepřátelskými vůči domácí kultuře se lidé stávají postupem času a že imigranti představují něco jako pátou kolonu. Tohle je jedna z věcí, které mohly v českém prostředí podpořit poměrně vysokou hladinu podezřívavosti vůči přicházejícím cizincům a představu, že jsou to „vetřelci“ – nenápadně se dostanou do našeho organismu a posléze se v něm rozvinou v nepřátele.

Média počátky současné přistěhovalecké vlny zachytila ještě v rámci tohoto příběhu. Převažovala interpretace událostí jako nenadálého nárůstu ohrožení a rizika, nikoliv jako přílivu osudem stižených nešťastníků. Poměrně nedávno však média kurz změnila a najednou – jako kdyby zapomněla vlastní minulost – přešla na stranu ochrany uprchlíků, poukazují na neschopnost Evropské unie najít řešení a akcentují fakt, že jde o lidi nešťastné, osudem stíhané. Zde se nabízí docela významné poučení: média nevysvětlují změny svých postojů a necítí odpovědnost za své předcházející jednání.

Proč podle vás média otočila?

Úplně to vysvětlit dokážeme asi až s větším odstupem. Zajímavé mi nicméně připadá, že se posun projevil v době, kdy s obavami z migrační vlny vystoupil prezident republiky. Myslím, že tu roli sehrálo vyhraněně protizemanovské naladění příznačné pro většinu českých médií. Zároveň postupem času rostla nechuť k tomu, že se české prostředí dostává do politické izolace. Novinářská obec podle mě nechce být podezřívána ze zápecnictví. Téměř současně byla zveřejněna výzva Vědci proti strachu a lhostejnosti, což je jedna z nejotevřenějších kritik chování současných domácích médií. Určitou roli sehrálo i to, že se mezi novináři začaly individuálně objevovat hlasy, které se pokoušely na celou věc nahlížet z jiného úhlu – viz třeba Petra Procházková v Lidových novinách. Takže myslím, že těch faktorů je víc a že se určitým způsobem sečetly.

Můžete to srovnat s přístupem západoevropských médií?

V britských médiích, která stačím sledovat, je zpravodajství od začátku opatrnější a míra neutrality daleko vyšší. U nás také poměrně dlouho trvalo, než začali být imigranti popisováni jako živí lidé s jedinečnými životními osudy.

Jaký poměr v tom mediálním balíku vytvářejícím celkový obraz mají sociální sítě?

Bavíme-li se o obrazu a o veřejném mínění, tak klíčová jsou myslím stále tradiční masová média, obzvlášť televize. Sociální sítě mají dva základní vlivy, ačkoli nedokážu zhodnotit jejich poměrnou sílu – zaprvé jsou pro tradiční masová média významným, byť nepřesným zdrojem informací o tom, co si asi myslí veřejnost; zadruhé zřetelně rozdělují společnost na účastníky síťového provozu a na ty ostatní. Navíc jsou zdrojem silné emocionalizace každého problému – možnost „lajkovat“ vede ke ztrátě odstupu.

V jednom textu jste psal i o vlivu internetu a informačních technologií na samotné uprchlíky…

Myslím, že ten vliv je silný. Možnost síťové komunikace, ať už skrz mobilní telefony, nebo sociální sítě, Evropu přiblížila. Jak říkával McLuhan, svět se zmenšuje. Dřív bylo pro obyvatele subsaharské Afriky těžké si představit, že by jen tak přijeli do Evropy. A najednou není starý kontinent tak daleko, kdykoli je k dispozici na internetu. Evropské prostředí musí nutně někomu, komu chybějí základní životní zdroje, voda, elektřina, často i potraviny, a kdo je dlouhodobě v reálném ohrožení života, připadat přes všechny nedostatky jako ideální místo. Zároveň je daleko intenzivnější možnost komunikace mezi těmi, kdo jsou tam, a těmi, kdo jsou tady.

Co může dělat konkrétní novinář, zaměstnanec mediálního koncernu, aby se nepodílel na rozpoutávání strachu a nenávisti?

S tím, jestli se to či ono médium přiklání k obavám a xenofobii, nebo k solidaritě, může individuální novinář dělat velmi málo. Dokonce myslím, že v médiích, která se teď staví spíš na stranu solidarity a pomoci, mohou být lidé, kteří se s tím vnitřně neidentifikují, ale nemají to komu říct. A naopak v době, kdy převládal ten řekněme obavný postoj, mohli být novináři, kteří byli pro pomoc uprchlíkům, ale taky to fakticky nemohli říct. Myslím, že není doba na to, aby kvůli takovým věcem dával novinář výpověď, protože situace na trhu práce v médiích není zrovna růžová.

Jak se v téhle souvislosti díváte na svobodu slova a na to, že padají trestní oznámení za komentáře na Facebooku?

Žijeme v prostředí vybaveném až nadsvobodou slova. Ta trestní oznámení jsou vlastně projevem zděšení z toho, jaké potíže může taková nadmíra svobody slova ve společnosti působit. Na tuhle situaci nejsme připraveni. Naše legislativa, instituce i hodnoty pořád ještě bojují minulou bitvu – o prosazení a zajištění svobody. Přitom té potřeby po ochraně svobody slova u nás mnoho není. A tam, kde by snad taková potřeba byla, například při ochraně zaměstnanců vůči majitelům médií, je systém nastavený tak, že vlastnická práva mají přednost. Položíme-li si otázku, komu patří svoboda projevu, odpovíme si, že vlastníkům médií a že je téměř neomezená.

Mluví se o tom, že v západních společnostech je veřejný prostor paradoxně svobodnější proto, že v něm panují určitá obecně sdílená nepsaná pravidla a omezení…

Nemyslím, že je svobodnější, ale určitě je přehlednější a spolehlivější. My prožíváme frustraci ze svobody projevu danou především tím, že si ji vykládáme jako nezadatelné právo říkat cokoli. Ale to není vina médií, to je spíš tím, že žijeme v prostředí nebývale intenzivně zasaženém hodnotovým relativismem. Na velmi málo věcí se můžeme spolehnout. Navíc u nás – ale i v jiných zemích – dorůstá generace lidí, kteří mají malou zkušenost s vyjednáváním kompromisu. Nezamýšlený důsledek sociálních sítí je, že umožňují potkávat se jenom s lidmi názorově blízkými, kteří se navzájem „lajkujou“. Tím se vytrácí neocenitelná zkušenost, že vedle mě může být někdo, kdo má jinou představu, ale s nímž musím vyjít. Na síti si takového člověka prostě škrtnete z přátel. Tohle je jedna z věcí přispívajících k tomu, že je hledání hodnotového konsenzu ve společnosti tak obtížné.

Ale ty divoké diskuse plné nenávisti probíhají i mezi staršími ročníky, které zkušenost s hledáním kompromisu mají.

Řekněme, že sociální sítě za to nemůžou, ale podporují to. Ten názorový relativismus je hodně spojený se začátkem devadesátých let, tehdy začalo platit heslo: „Můžeme si říkat, co chceme, stejně nás řídí neviditelná ruka trhu.“ Zbavilo nás to nejspíš odpovědnosti za vnitřní hodnotovou soudržnost a zdůraznilo možnost individuální exhibice. Volnost bez odpovědnosti. Ponormalizační uvolnění mělo synergický efekt s nekritickým přijetím tržních podmínek, komerčního způsobu života a toho, čemu se pak nepřesně začalo říkat postmoderna.

Jan Jirák

Jan Jirák

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Je současná vlna nesnášenlivosti něčím výjimečná, nebo to v nás bylo přítomné vždycky – od hilsneriády po řekněme netoleranci vůči Romům?

V tom velkém českém příběhu – nebo bych měl říct malém českém příběhu? – je přítomné vytváření obranných mechanismů proti odrodilství. Český geografický prostor se historickým vývojem homogenizoval a už vlastně není moc vůči komu se vymezovat. Ale zůstal nám pocit, že přijde ohrožení a bude třeba budit Veverku z Bítýšky a ostatní blanické rytíře. Ten pocit se vždycky zajímavým způsobem aktivuje. Aktivoval se i vůči německým vlastníkům českých novin – když v první třetině devadesátých let začalo vykupování domácích deníků „pasovskými“, zúčastnil jsem se konference Syndikátu novinářů, kde nás jeden z přítomných vyzval k minutě ticha za smrt českého tisku. Všimněte si, že když se vzedmula vlna obav z imigrantů, probíhala v médiích „štábní cvičení“, hledala se ohrožení, řešily se zdravotní rizika, infiltrace špionů Islámského státu či civilizační rozvrat. Pořád se opakovala otázka, co nám to udělá. To je součást toho příběhu, který se u nás stále pozoruhodně vrací.

Dokážou novináři sami sebe reflektovat? Existuje u nás kvalitní mediální kritika?

Je velmi málo rozvinutá. Česká média nemají příliš tendenci kritizovat se mezi sebou, a když už, tak si šťouchnou tištěná média do televizí nebo zpravodajsko-publicistický časopis do bulváru. Ale jinak se česká média navzájem k sobě chovají velmi opatrně, někdy až nečekaně přátelsky. Velkou roli v tom zřejmě hraje to, že česká novinářská obec má za sebou poměrně dlouhou etapu intenzivní fluktuace, kdy se celé skupiny přesouvaly z jednoho média do druhého. Jako by kritizovat jiné médium znamenalo kritizovat i lidi – nectí se, že člověk a mediální výstup není totéž. A tak je skutečné kritiky pomálu. Myslím, že již zmíněná výzva Vědci proti strachu a lhostejnosti, která je jinak v mnohém neobratná, je silná právě ve svém kritickém tónu vůči médiím. Mediální profesionálové jsou zvyklí vnímat vědce jako „osoby zpovídané“, tedy experty, kteří mluví o svém oboru, někdy obratně, někdy lopotně. A najednou tihle odborníci vystoupí s jasným názorem na média a formulují ho velmi naléhavě: „Apelujeme na média, aby si uvědomila svou nesmírnou moc nad názory společnosti. Informujte pravdivě a s chladnou hlavou, nešiřte vykonstruované senzace a paniku.“ Reakce, které pak ze strany médií nastaly, nápadně připomínaly kejhání potrefené husy…