Výsledkům výzkumu, který se doslova ptal, zda by Evropská unie měla diktovat Česku, co dělat s imigrací, když zároveň zakázala pomazánkové máslo, asi moc lidí nevěřilo. Kritičtější se pozastavili také nad otázkami nutícími respondenty do výběru, zda všechny uprchlíky přijmout, nebo všechny vrátit, i nad jinými vymáhajícími biblické ano ano ne ne v komplikovaných otázkách. Zároveň víme, že agresivní diskutéři zpravodajských webů jsou omezená skupina a lidí aktivně lajkujících facebookové příspěvky skupiny lslám v České republice nechceme je okolo 30 tisíc.

Přesto všechno jsme sami sebe dokázali přesvědčit, že 80 % Čechů má vůči uprchlíkům radikální a zakořeněný odpor, on-line hate-speech je jeho příkladem a pro politika je riskantní jakýkoli smířlivější výrok směrem k azylantům a humánnímu řešení migrační krize.

Srovnání výzkumů přitom naznačuje, že v postojích českých občanů k uprchlíkům je řada rozporů. Jejich popis někdy může o názorech říct více než jen prostá čísla.

Ve výzkumech více agentur považuje drtivá většina lidí válku v zemi původu za oprávněný důvod k udělení azylu. Zároveň však jen 26 % podporuje přijímání „uprchlíků a imigrantů ze Sýrie“ (CVVM). Velkou roli tady zřejmě hraje neznalost hloubky humanitárních dopadů konfliktu v zemi, kde 11 miliónů lidí přišlo o domov nebo z něj bylo vyhnáno, z toho 4 milióny musely uprchnout ze země převážně do Jordánska, Libanonu a Turecka. Letošní srpen byl přitom podle Lékařů bez hranic nejkrvavějším měsícem v historii tamní války.

Podpora kvót pro rozdělování uprchlíků mezi země EU se v seriózních výzkumech pohybuje mezi 18 a 42 % podle toho, kdy byli respondenti dotazováni a v jakém kontextu byla otázka položena. Podpora obnovy hraničních kontrol je vysoká, ale i ona se mezi výzkumy výrazně liší (60–85 %). Například pokud se v otázce upozorňuje na to, že by se obnova kontrol dotkla také odjíždějících Čechů, jsou čísla nižší.

Drtivá většina respondentů se ve výzkumech vyjadřuje pro větší přísnost v přijímání migrantů z islámských zemí. Když ale agentura MEDIAN v průzkumu pro Českou televizi na jaře tuto otázku upřesnila, většina lidí (54 %) se vyjádřila pro selektivní prověřování nebezpečnosti jedinců z těchto regionů a jen menšina pro paušální bránění muslimům v imigraci (36 %).

Právě nedostatečná diferenciace postojů je zásadním neduhem řady dosavadních výzkumů na téma migrace. I ona podpora hraničních kontrol může znamenat dvě rozdílné věci – respondenti mohou být pro definitivní zrušení Schengenu, ale také jen pro dočasné kontroly na vybraných přechodech. Lze se pouze dohadovat, jak by dopadl výzkum, který by toto od sebe oddělil. I zde bychom nejspíš zjistili, že většina lidí si návrat k trvale uzavřeným hranicím nepřeje.

Srovnání jednotlivých výzkumů tedy ukazuje, že zde neexistuje jasně přesvědčených 80 % obyvatel, jejichž postoje by se neměnily v čase ani v různých kontextech. Naopak výsledky závisejí na době dotazování a událostech, které jsou předtím medializovány. A co je nejzajímavější – jsou méně radikální, když výzkum strukturuje migrační krizi do konkrétních problémů a možných řešení. Podpora přijetí části uprchlíků byla v jarním výzkumu agentury MEDIAN pro Český rozhlas vyšší (42 %) možná i proto, že nebyla předkládána jako nahodilost a jediné řešení, ale spolu s řadou dalších kroků, které by ČR a EU v migrační krizi mohly zvolit.

Daniel Prokop

Daniel Prokop

FOTO: Petr Horník, Právo

Co tedy ze sociologických dat vlastně plyne?

Existuje část obyvatel (lze odhadnout, že se jedná o 30–40 %), která má konzistentní a relativně vyhraněné názory namířené proti přijímání běženců. Vzhledem k utrpení Syřanů a faktu, že drtivou část tamních uprchlíků absorbují chudé země mimo Evropu, to může být zklamání. Nelze však tuto část rozšiřovat na oněch mytických 80 % xenofobů.

A není to ani přínosné. Argument „drtivé většiny národa“ nakonec nejvíce využívají skuteční radikálové a populisté od Martina Konvičky po Tomia Okamuru k legitimizaci názorů a řešení, které ve skutečnosti většina obyvatel nesdílí. Vzniká spirála mlčení. Lidé se smíšenými či vstřícnými názory k uprchlíkům mlčí tváří v tvář předpokládané většině. Veřejný diskurs ovládá dehumanizující rétorika menšiny radikálů, jíž nemusíme přímo věřit, ale která omezuje naši schopnost solidarity i rozlišování.

Velká část obav z imigrace souvisí s nedůvěrou ve schopnost institucí ji řešit. Je to strach z nestrukturovaného jevu valícího se Evropou, panika z nejasnosti řešení a neodhadnutelnosti rizik. K získání mlčící většiny tak může politickým elitám pomoci, když nenechají nastolovat agendu blouznivá videa Tomia Okamury a převedou debatu na konkrétní problémy a jejich možná technická řešení. Ať už je to tlak na zřízení záchytných hot-spots na hranicích Evropy a umožnění žádostí o azyl zvenku, posílení programu Frontex a rozpočtu OSN na pomoc uprchlíkům mimo Evropu, ekonomická podpora Balkánu, který dnes k imigraci přispívá, místo aby ji tlumil, plán integrace azylantů a zefektivnění českého imigračního systému (dnes zaměřeného na byrokratickou šikanu spíše než na posuzování rizik), či financování případných nákladů cestami méně zatěžujícími chudší část obyvatel, pro kterou jsou ekonomická rizika jedním z hlavních zdrojů obav.

S vidinou byť přibližných dlouhodobých řešení se možná zbavíme i strachu z přijetí 5 až 10 tisíc trpících lidí z válečných oblastí, které pro Česko reálně nepředstavuje velký problém.

A třeba si připustíme i to, že rozvinutý svět by mohl dělat víc, aby zabránil migračním vlnám příštím. Například věnovat větší pozornost změnám klimatu a sílící environmentální migraci či korporátním daňovým únikům z třetího světa, které výrazně překračují výši rozvojové pomoci a posilují chudobu a motivace k ekonomické migraci.