Proč jste se jako mladík rozhodl zapojit do islamistické protirežimní opozice?

V sedmdesátých letech se Írán díky těžbě ropy prudce rozvíjel, ale zemi vládl velice tvrdou rukou šáh a obyčejní lidé na tom nebyli moc dobře. Sám jsem jako kluk vystřídal asi tucet náročných zaměstnání, jen abych měl co jíst. Chtěli jsme šáha svrhnout, protože jsme věřili, že potom bude všechno lepší. Byl jsem za jeho panování zatčen, postřelen, půl roku mě mučili, zmrzačili mi nohu. Ve vězení jsem strávil čtyři a půl roku. Jenže když se nakonec šáha podařilo odstranit, ukázalo se, že se tím nezměnilo vlastně vůbec nic…

Ve vězení jste byl za to, že jste pobodal policistu. Později jste spolu s ním natočil snímek Nevinný okamžik

Když se vláda uchyluje k brutalitě, opozice odpovídá stejnou mincí – a roztáčí se kruh násilí. Až časem jsem pochopil, že změnit se musí celá společnost, její kultura – svrhnout diktátora nestačí. Proto jsem se rozhodl věnovat psaní nejprve povídek, potom scénářů a nakonec jsem začal natáčet filmy. Ten policista přišel po dvaceti letech na konkurz k jednomu mému snímku, a tak jsem celou tu situaci využil jako metaforu vztahu minulosti a přítomnosti, volby mezi cestou Che Guevary a Gándhího.

Proč jste se rozhodl odejít z Íránu?

Tlak na mou práci sílil, zakazovali mi projekty už ve fázi scénáře. V roce 2005 jsem proto odjel do Afghánistánu, kde jsem učil tamní mladé režiséry a taky jsem sám dál dělal filmy. Ale íránské tajné služby mi nedaly pokoj – zaútočily na jedno naše natáčení. Zemřel tam tenkrát člověk, na place bylo v tu chvíli lidí dvě stě, a kdyby útočníci lépe mířili, mohlo to dopadnout ještě mnohem hůř. Na základě této události jsme se s rodinou přesunuli do Tadžikistánu, kde jsme dokonce založili festival perské kinematografie, ale tádžická vláda se mě ve spolupráci s naší vládou pokusila zatknout. Utekli jsme před nimi do Paříže – to se psal rok 2009 a v Íránu probíhal pokus o „zelenou revoluci“, do jejíhož čela se postavili také umělci. A ze mě se stal jakýsi jejich mluvčí na Západě. Proto se na mě pokusili spáchat atentát i v Paříži a francouzská policie mi pak musela přidělit ochranku. Nakonec jsme se s rodinou přestěhovali do Londýna, kde se teď už cítím bezpečně. Přesto nemůžu navštívit země, s nimiž Írán spolupracuje, nebo sednout do letadla, které nad Íránem přelétává. Přitom se členy současné vlády jsem kdysi seděl ve vězení – tehdy bojovali za demokracii, dnes jsou horší než bývalý šáh.

Proč je íránský film ve světě tak úspěšný? Napomáhá tomu svým způsobem i útlak režimu?

V sedmdesátých letech íránská kinematografie skomírala, převálcoval ji Hollywood. Během islámské revoluce lidé útočili na kina a ničili je na protest proti západní kultuře. Poté jsme postupně začali znovu natáčet filmy, ale pod přísným dohledem cenzury – tabu byly sex i násilí, takže nám nezbývalo než se vyjadřovat poetickým jazykem, metaforou. V zahraničí díky tomu naše snímky působily originálně, navíc jsme měli hodně co říct. Nezapomínejme také, že perská poezie, z níž náš filmový jazyk vychází, má velice dlouhou tradici, o kterou jsme se mohli opřít. Zároveň se ve světě objevují určité vlny, u kterých nikdy dopředu nevíte, kde a kdy se která vynoří – před pár lety se vynořila u nás. Ruská kinematografie bývala velice silná za sovětských časů, s režiséry jako Ejzenštejn nebo Tarkovskij, ale teď už to tak není. Japonsko zažilo svou vlnu s tvůrci, jako byl Akira Kurosawa. Dnes je jistý pohyb cítit například v Koreji nebo na Tchaj-wanu.

Z filmu Prezident (režie: Mohsen Makhmalbaf, 2014)...

Z filmu Prezident (režie: Mohsen Makhmalbaf, 2014)...

FOTO: Bac Films Distribution

Jak vnímáte nynější oteplování vztahů mezi Íránem a Spojenými státy?

Rozhodně pozitivně, pokud bude opravdu výsledkem omezení íránského jaderného programu. Vstřícné kroky íránské vlády jsou z její strany čirým pragmatismem, vědí, že by zemi dál zatížené západními sankcemi hrozily občanské nepokoje. Ale i takový pragmatismus je lepší, než kdyby sáhli k válce. Můj návrat do Íránu to ovšem asi neuspíší. Naděje na změnu režimu tu byla v roce 2009 – tenkrát jsme vyzývali Západ, aby neuznával vládu, která nebyla demokraticky zvolená, bohužel neúspěšně. Obama se tehdy tvářil, že to není jeho problém.

Je vůbec obhajitelné vyvážet demokracii do ostatních částí světa?

Co to je demokracie? Když ve Spojených státech dvě politické strany sdílejí moc a většina obyvatel k ní nemá přístup? Kolik procent lidí se třeba v Evropě doopravdy podílí na spravování věcí veřejných? Ale samozřejmě – západní typ demokracie je pořád lepší než diktatura. Jsou státy jako Afghánistán, kde je mír důležitější než demokracie. Ale Írán k nim nepatří, jsme vzdělaná a bohatá země, zasloužili bychom si lepší zřízení. Už před dvěma a půl tisíci let si u nás každý člověk směl vybrat své náboženství, muž a žena si byli rovni, žádná etnická skupina nedostávala přednost před jinými… V dnešním Íránu nic z toho neplatí, mnoho politicky aktivních lidí skončilo ve vězení, šíité utlačují jiná vyznání, kdo není muslim, nemůže ani vystudovat vysokou školu. Ale abych nebyl tak pesimistický – má generace v roce 1979 nevěděla, co chce, dnešní mladá vzdělaná generace to ví. Do ní vkládám své naděje. Ostatně takzvané arabské jaro vzniklo právě na základě íránského zeleného hnutí z června 2009. Mladí Íránci natáčeli demonstrace a dávali své záznamy na internet, což mělo vliv na jejich vrstevníky v dalších zemích. Ale arabské jaro nebylo úspěšné, protože, jak už jsem říkal, nestačí odstranit diktátora, musíte změnit celou společnost.

Jak v tomto směru hodnotíte politiku západních zemí?

Jako velice nešťastnou. Absolvoval jsem mnoho schůzek s Obamovými poradci a nabyl jsem dojmu, že náš region vlastně vůbec neznají a že myslí hlavně na své zájmy, například na to, kde a za jakých podmínek budou moci nakupovat levnou ropu – a od diktátora ji leckdy můžou získat levněji než od země řízené parlamentem. Západ nechtěl v Sýrii Asadovu vládu, podporoval proto islamistickou opozici. A výsledek? Asad je pořád u moci a Sýrie je v troskách. Bombardovali Libyi – Kaddáfí je mrtvý a země naprosto rozložená. Bombardovali Irák – Saddám Husajn je mrtvý a země z části obsazená bojovníky Islámského státu a částečně pod kontrolou íránské armády. Bombardovali Afghánistán – ale nic tam nevybudovali. Pětaosmdesát procent afghánských žen nikdy nechodilo do školy. Ať místo vojáků pro boj s Tálibánem, který v době studené války sami pomáhali formovat, přivedou učitele! Já se podílel na 72 projektech v Afghánistánu, postavili jsme třeba školu, kam měly chodit čtyři tisíce dívek, které se v budoucnu mohly stát novou elitou země. Jenže škola byla při náletu zničena a novou nikdo nepostavil. Jediná země, kde bylo arabské jaro alespoň trochu úspěšné, je Tunis – Tunisané jsou vzdělaní, znají svobodu, vyrůstali v ní a tamní král podpořil reformy ve třech klíčových oblastech: zdravotnictví, ženská práva a školství.

Proč je Islámský stát pro mladé muslimy v Evropě tak přitažlivý?

Jde o další omyl Západu, který přijal migranty, ale nedokázal je asimilovat – podívejte se na Francii, jaký propastný rozdíl je už na první pohled mezi arabskými a francouzskými čtvrtěmi. Chudoba a rasismus jsou podhoubím nenávisti. Navíc mládí je nebezpečný věk, dospívající člověk má sklon k radikálním řešením, zvláště když ještě nezná svou roli ve společnosti. Něco o tom vím.

Co podle vás bude dál? Překonáme současné krize?

Naše civilizace je velice křehká, materialistická a plná soupeření. Většina lidí je deprimovaná, protože svůj souboj s realitou prohrává. A ti, kteří vyhrávají, mají strach, že i oni začnou časem prohrávat. Kolik peněz chodí na kulturu? Často slyšíte, že se musí zrušit nějaký festival nebo že nějaká kniha nemůže vyjít, protože nejsou peníze. Přitom disponujeme jako lidstvo více prostředky než kdy dřív. Myslím, že tato civilizace spěje ke svému konci. Ale věřím, že člověk na konci tunelu objeví nové řešení a důležitou roli v něm bude hrát právě kultura, protože to je to základní, co nás odlišuje od zvířat.