Článek
Barbara: Fakt jste se cítila takhle? Víte, to nejste sama. Kaddiš hrajeme tři roky a skoro pokaždé, když skončí děkovačka a Jake odejde ze scény, zůstanou diváci sedět na svých místech a jen tak koukají, jako by potřebovali zpracovat, čeho to sakra právě byli svědky. K představením proto většinou přidáváme debatu s publikem; když to neuděláme, diváci si nás stejně najdou v divadelním baru.
Na co se vás ptají nejčastěji?
Barbara: Proč hrajeme o Osvětimi, když jsme tak mladí. Po včerejším představení si nás odchytil jeden pár, mohlo jim být dvaadvacet let, zastavili mě a chtěli vědět: Co vás na tomhle textu tak chytlo? Proč jste ho adaptovala? Kaddiš za nenarozené dítě napsal starý muž, vy jste mladá žena… Jenomže já se na ten román napojila okamžitě, při prvním čtení, a to jsem byla mnohem mladší než teď. Je naprosto univerzální. Imre Kertész hovoří o vztazích, které ztroskotaly, o rozhodnutí nemít děti, o diktatuře a demokracii nebo o tom, co pro něj vlastně znamená práce. „Pracuju, a proto jsem,“ říká doslova. Tohle jsou i moje bitvy. Dočetla jsem a potřebovala jsem si to okamžitě přečíst znovu, tentokrát se zvýrazňovačem v ruce. Zažlutila jsem si polovinu knihy. Pak jsem už jenom čekala osm let, než jsem si troufla na divadelní adaptaci. Udržet povědomí o holocaustu už je jenom na naší generaci. Ztrácíme přeživší, brzo nezůstanou žádní svědci, samotnému Imremu je osmdesát pět a je na tom zdravotně špatně. No, jeho to vlastně překvapilo taky. Že nás to zajímá. Ale náš text schválil bez výhrad.
Jake: Věřím, že tuhle hru budeme hrát ještě spoustu let. A že čím budeme starší, tím hlubší vrstvy v ní odkryjeme. Kaddiš je monolog, de facto profesorská přednáška o morálce, kterou moje postava přednáší publiku. Žil jsem hodně let vNew Yorku a jako aktivista bojoval za lidská práva; říkal jsem lidem, že jsme to my, kdo má zodpovědnost za politickou situaci, že máme svůj podíl na tom, kde teď jsme. Zároveň jsem americký Žid a mám hodně zkušeností s tím, jak američtí Židé pojímají holocaust. Nejčastější narativ zní: Takovou hrůzu už nikdy nepřipustíme, jsme silní a přežijeme, navzdory všemu a všem! I když je to samozřejmě v pořádku, tohle vnitřní nastavení plodí řadu problémů. Vychází totiž z toho, že zbytek světa jsou naši nepřátelé a my se musíme mít na pozoru. Imreho přístup je úplně jiný. Podle jeho zkušenosti není být Židem úplně pozitivní a zároveň dokázal najít i v Osvětimi momenty nevyslovitelné krásy. Jestli můžu mluvit za americké Židy – kdybychom Imreho perspektivu zahrnuli do našeho příběhu, byli bychom schopni větší sebereflexe v tom, kdo jsme, jak máme tendenci se pořád před někým bránit a jak zacházíme s jinými národy. Viděli bychom svět pravdivěji.
V čem se angažujete jako aktivista?
Jake: Hlavně ve zrovnoprávnění gayů a leseb a v dosažení jejich práva na důstojný život. Na začátku to byla reakce na nenávistné výpady, které i liberální politici raději ignorovali, aby nepřišli o voliče. Řekli jsme si, že s tím musíme něco udělat. Vytvořili jsme aktivistickou skupinu Queer Rising. Naší metodou jsou přímé akce občanské neposlušnosti; nejsou násilné, ale už mě třikrát zatkli. Například jsme hromadně nakráčeli do největší obřadní síně v New Yorku, desítky lidí, samé páry stejného pohlaví, a pokusili jsme se získat povolení k sňatku, což bylo tehdy ještě nelegální. Samozřejmě jsme neuspěli. Ale když se pak dvojice namátkově promíchaly a o totéž povolení požádali gay s lesbou, najednou bylo všechno v pořádku, i když se předtím třeba vůbec neznali. Takové pokrytectví!
Barbara: Strávila jsem hodně času ve střední a východní Evropě a všimla si, že co se LGBT problematiky týká, chybějí zde příklady. Známé osobnosti, které by udělaly veřejný coming out. V USA se tohle prolomilo před nějakými deseti lety, a i proto je dnes situace v Americe přece jen o něco růžovější.
Nějakou dobu jste žila v Budapešti. Co říkáte tamnímu rostoucímu antisemitismu a vůbec tomu, kam Maďarsko pod vedením Viktora Orbána směřuje?
Barbara: Změny v Maďarsku se nedají přehlédnout. Žila jsem tam v letech 2007 a 2008, a kdyby mi tenkrát někdo řekl, že tahle otevřená, svobodná a rozvíjející se země zařadí zpátečku, nikdy bych tomu nevěřila. Nejen antisemitismus, ale i stlačení veřejné podpory kultury na minimum, omezování nezávislosti médií, s tím související novinářská a umělecká autocenzura… Šokuje mě, že se něco takového může dít uprostřed Evropy, ve členské zemi Evropské unie.
Vaše monodrama začíná výrokem zevnitř románu: Pro Osvětim neexistuje žádné vysvětlení.
Barbara: Jak řekl Jake, je to vážně skoro jako přednáška, a protože hrajeme vždycky v extrémně stísněném prostoru, lidé se brzo začnou cítit dost nekomfortně. A o to nám přesně jde, chceme publikum znejistět, dezorientovat ho, aby se diváci ptali: Kde to jsme, proč s námi ten chlap mluví takhle, co po nás vůbec chce?
Jake: Jakmile vyslovím tu první větu, pokaždé se na moment zarazím a čekám, zda se nezvedne někdo z publika a neřekne, že to není pravda. Protože vysvětlení pro Osvětim samozřejmě existuje a je velice racionální. Hitlera si lidé zvolili ve volbách. Byli jsme to my, kdo Osvětim dopustil. Žijeme ve světě, kde lidé nechtějí převzít svou politickou odpovědnost – a pak se diví. Má postava do tohohle světa odmítá přivést dítě a hledá důkazy pro to, že se rozhodla správně. Ale jde vážně o její svobodnou volbu? Rozhodnout se nedat život, nepokračovat v životě kvůli nacismu vlastně znamená, že zvítězil. Proto si to má postava v závěru celé přeskládá a v modlitbě kaddiš, což je vzpomínka na zemřelé, kterou hra končí, zní už jen naděje a láska.