Festival si vás vybral jako jednoho ze šesti současných filmařů, kteří si směli do programu vybrat svůj oblíbený snímek. Proč jste se rozhodl zrovna pro Astenický syndrom Kiry Muratovové?

Probíral jsem si podstatné filmy, které vznikly v prostoru bývalého Sovětského svazu a nějak mě zasáhly. Astenický syndrom byla jasná první volba. Udělal na mě obrovský dojem, i když vznikl v době, kdy jsem sám ještě netušil, že se budu věnovat filmařině. Kira Muratovová natočila portrét sovětské společnosti na konci osmdesátých let s maximální upřímností a statečností a uchvátila mě i formálně, hlavně tím, jak v průběhu snímku změní styl i žánr.

Zvažoval jsem ještě Alexeje Germana a jeho Chrustaljove, vůz! a film Semjona Aranoviče Rok psa. Ale mohl jsem vybrat jenom jeden.

Proč je Astenický syndrom tak důležitý? Proto, jak zachytil Sovětský svaz těsně před rozpadem, období perestrojky?

Šel ještě dál. Povedlo se mu podchytit nejen chování a myšlení lidí, ale i jejich podvědomou reakci na situaci, kdy je společnost kolem v troskách. Astenický syndrom reflektuje východní realitu, to, že společnost jako taková třeba v Rusku vůbec neexistuje – lidé spolu nemluví, neposlouchají se, na vše reagují podrážděně, není mezi nimi žádná vazba. Převládá individuální touha po sebevyjádření, které je však omezeno pouze na křik. Jako když ve vašem okolí vybuchne bomba – zalehnou vám uši, nic neslyšíte a jen křičíte. Lidé se chovají podobně jako zvířata. Vysvětluje to skrytou i zjevnou agresivitu, která hýbe celým Východem a která se odrazila i v současném konfliktu na Ukrajině. Když společnost zbavíte všech vazeb mezi lidmi, nepoznáte rozdíl mezi policistou a zlodějem – vypukne chaos. A to všechno v Astenickém syndromu najdete.

Z filmu Astenický syndrom (režie: Kira Muratovová, 1989)...

Z filmu Astenický syndrom (režie: Kira Muratovová, 1989)...

FOTO: KVIFF

Takže se od roku 1989, kdy Kira Muratovová natočila svůj velkofilm, do dneška nic podstatného nezměnilo?

Ve společnosti, jak jsem ji popsal, není nic jako historie, nic jako čas. Historie znamená, že něco uděláme, něco to způsobí a následně přemýšlíme, kde jsme chybovali, vyvodíme z toho důsledky, něco změníme. Jenže v postsovětském prostoru se ty samé události pořád dokola střídají s kómatem, k žádné sebereflexi nedochází. Například v dnešním Rusku slýchávám prohlášení takřka totožná s těmi ze stalinských třicátých let, i činy se opakují.

Ukrajinský režisér Oleg Sencov je už rok zavřený v ruském vězení. Zrovna teď se s ním má vést proces; je obviněný z terorismu. Důkazy samozřejmě chybí. Celé je to nesmyslné, vyšetřovatelé jsou zjevně pod tlakem moci. Hrozné je, že za ten rok se v Rusku konaly už dva velké filmové festivaly, v Soči a v Moskvě, a ani na jednom jsem se nesetkal s byť jen jediným slovem protestu proti věznění kolegy filmaře. Ani od lidí, kterých si jinak vážím, které znám. Kira Muratovová natočila Astenický syndrom jako grotesku, tragickou grotesku, a žánr si zvolila víc než příhodně. Její snímek je i po těch letech aktuální a zůstane jím bohužel asi provždycky.

Je její diagnóza aplikovatelná opravdu na celý postsovětský prostor?

Zřejmá je linie na hranicích Německa, Rakouska a Itálie. Na západ od ní je svět, kde zanechalo svou zásadní stopu římské impérium, na východě jsou pak „země pelmení“, jak je nazývám. Tamní obyvatelé si rozumějí i beze slov. Přesto také zde jsou určité rozdíly. Zrovna mezi Ukrajinou a Ruskem. Zatímco Rusové jsou historicky více navázáni na asijský prostor, Ukrajinci se vztahují spíše k Polsku, případně k někdejšímu Rakousku-Uhersku. Jsou jim bližší tři základní konstrukční prvky každé vyspělé společnosti, tedy osobnosti, vlastnictví a právo. O právu v Rusku už jsme hovořili. Vlastnictví taktéž neznamená nic. Vezměte si Jukos, jeden den na kontě miliardy dolarů, druhý den nula. A opět – nikdo neprotestoval. No a o osobnostech taky nemůžeme mluvit. Když se nějaká výrazná objeví, obrátí se proti ní okamžitě hněv celé země, všichni touží vás zničit a udělat z vás zase jednoho z davu. O tom je právě zmiňovaný Germanův film Chrustaljove, vůz!.

Jak jste vnímal ukrajinské hnutí Euromajdan, jehož vznik jste zdokumentoval ve filmovém svědectví Majdan?

Vzniklo opravdu zespoda. Neiniciovala ho žádná politická strana, oligarchové ani vláda Spojených států. Bylo pár lidí, kteří Euromajdan reprezentovali, občas i politikové, ale všechna zásadní rozhodnutí se dělala na ulici. Taková hnutí jsou nebezpečná pro jakýkoliv stát, protože nám odhalují skutečnou cenu moci. Když se proti vám postaví celé náměstí, můžete svou moc velmi snadno ztratit. Jako se to stalo Janukovyčovi. Poté, co utekl, ztratilo ale svou sílu i to náměstí, protože to byla právě touha po odstranění prezidenta, co lidi spojovalo. Porošenko proti sobě zatím dav nepoštval, a i když dělá evidentní chyby, pořád vypadá, jako že lidem naslouchá. Podle mého se ale síla Euromajdanu zase vrátí, asi až po válce, ale vrátí – tentokrát vyroste kolem otázky proevropských reforem, které nová vláda neustále odkládá. Kafkovská mezera mezi občany a jejich reprezentanty se znovu zvětšuje – a to nikdy nemůže dopadnout smírem.

Myslíte, že by něco jako Euromajdan mohlo vzniknout v ruské společnosti, kterou už Kira Muratovová popisuje jako v zásadě mrtvou?

Euromajdan byl první, ve výsledku ne zcela úspěšný pokus, jak se probudit, jak se od muratovovské tragické grotesky vrátit k dramatu. Na drama vždy potřebujete hrdinu, někoho, kdo přebere odpovědnost ve společnosti, která se odpovědnosti hromadně vzdala. Někoho, kdo se postaví proti proudu. Jenže takové lidi já v Rusku nevidím, dokonce ani v rámci takzvané politické opozice. Ta sice říká jiné věci než vládní většina, ale mluví stejným technokratickým jazykem. A občané v Rusku jsou jako Dostojevského výrostek, nejsou dětmi, ale ještě nedorostli do dospělosti, Odpovědnosti se bojí. Rusko není státem v platónském smyslu. Stát je odpovědnost. Když se něco v Rusku stane, nikdy nenaleznete člověka, který je za to zodpovědný – vezměte si masakr v Beslanu. Dokonce ani Putin neříká, že se pro něco rozhodl, vždycky prohlásí, že ho lid k tomu rozhodnutí povolal, odpovědný je lid, někdo abstraktní, ne on sám. Rusko není stát, je to hmota bez začátku a konce.

Co může v takové společnosti dělat umělec?

Ve společnosti, kde neexistuje historie, se mohou umělci pokusit ji vytvořit, jako se o to snažili právě Kira Muratovová a Alexej German.

Jedním z posledních výrazných ruských filmů byl Leviatan Andreje Zvjaginceva, který loni vyhrál v Cannes cenu za scénář. Líbil se vám?

Moc ne. I v něm je cosi typicky ruského – hlavnímu hrdinovi se něco zlého přihodí, v normální zemi by se zlu postavil a bojoval za svou existenci, ruský způsob je nebojovat a propadnout pití. A dramaturgie Leviatana je postavena na tom, že se snažíme nalézt pro jeho popíjení obhajobu. Obhajobu toho, že nepřevzal odpovědnost za svůj vlastní osud…

Z filmu Starý židovský hřbitov (režie: Sergej Loznica, 2014)...

Z filmu Starý židovský hřbitov (režie: Sergej Loznica, 2014)...

FOTO: KVIFF

Na karlovarském festivalu jste uvedl rovněž svůj krátký film Starý židovský hřbitov, kde sledujete pár stovek metrů čtverečních okolo jednoho parku v lotyšské Rize a snažíte se zobrazit magičnost toho místa.

Jednou jsem tam při natáčení jiného filmu zabloudil a najednou jsem ucítil cosi nezvyklého. Došlo mi, že to není obyčejný park. Poté jsem objevil pomník, který upozorňoval, že se tam kdysi nacházel židovský hřbitov. A když jsem dostal možnost natočit si kraťas, na to místo jsem si vzpomněl a rozhodl jsem se svůj tehdejší pocit zrekonstruovat. Bez dialogů, jen za pomoci obrazu a zvuku. Čistá kinematografie.

Myslíte, že lidé, kteří dnes v okolí toho parku bydlí, zažívají podobné pocity?

Ne, o historii se nechtějí bavit. Když nacisté hřbitov likvidovali, předci místních obyvatel si domů odnesli náhrobní kameny a použili je při stavbě svých domů a sklepů. Kdyby ti lidé mysleli na to, co je denně obklopuje, nejspíš se zblázní. To je důležitá otázka: Jak uchovat velké tragédie minulosti v naší paměti, když je pro každého z nás tak nepohodlné na ně myslet? Lidé by nejradši historii překryli nějakými veselými obrázky, aby na ni nebylo vidět. Ano, páchali jsme zvěrstva, ale… Problém je, že není žádné ale. Osobně třeba úplně nenávidím Benigniho film Život je krásný. Komedie z koncentračního tábora – proboha! Vždyť nám to říká, že i v koncentráku lze nalézt cestu, jak přežít. A to je přece nehorázná lež.

Napadá vás hraný film, který by se nějak dotkl pravdy holocaustu?

Vlastně jen Noční vrátný od Liliany Cavaniové. Asi je to těžké, lidé, kteří se té pravdy ve svém životě skutečně dotkli, o tom většinou nechtějí hovořit. Jsou plní emocí – a to nemůžete mluvit ani o věcech přemýšlet.