Viktor Karlík o tomto konceptu v předmluvě říká: Koncem roku 2008 mě zaujala myšlenka naplnit představu, podle níž by vyzvaný autor po dobu dvanácti měsíců napsal pokud možno každý den jednu větu – větu, která bude ukotvena v konkrétním čase a jejíž délka bude volbou pisatele, od samostatného slova přes holou větu k rozvitému souvětí. V ideálním případě tak vznikne 365 záznamů, které autorovi mohou asociovat jeho čas a čtenáři umožnit třeba dobrodružné stopování spisovatelovy mysli. Mohutná komprese celého jednoho roku do malé slovní plochy.

Z hlediska ukotvení by bylo žádoucí, aby se autorovi přihodilo něco skutečně podstatného a dramatického, dejme tomu 10. února: Dnes ráno jela manželka s otcem, matkou a tetou Karolínou na výstavu do Drážďan, automobil dostal na zledovatělé silnici smyk a spadl ze srázu do Labe a já se během okamžiku stal vdovcem a sirotkem zároveň. To by byl záznam jako hrom! Nebo kdyby autor s méně tragickým osudem, avšak s matematickým talentem Pythagorova ražení napsal větu úplně strohou: c2 = a2 + b2. Co má k tomuto datu poznamenáno Pavel Z., který do projektu Jedna věta přispěl jako zatím poslední? 10. 2. Každý jsme jedna věta, vykročená ze stínu prožitého.

Není těžké uhodnout, že se za Z. skrývá Pavel Zajíček, zakladatel dneska už legendárních DG 307. Ostře řezané rysy, úsporná mimika. Zajíčkovy zápisy se do značné míry podobají jeho uhrančivé tváři. 20. 5. Zemřela Adriena Šimotová, svět jemnosti a vnitřní tvrdosti! Strohé, přesné.

Před Zajíčkem byl redakcí RR osloven tucet autorů a vesměs všichni svědomitě vyplňovali den po dni, jako když tkalcovský stav tká útek po útku. Široce se rozmáchl pouze Vít Kremlička, a protože má básnickou duši, nechal se unášet imaginací. Jeho záznam z 1. ledna vypadá, jako by měl v merku napsat román, kdežto v únoru a březnu jsou stránky prázdné. Ani Pavel Zajíček se nenechal spoutat zadáním a třeba 11. července si zapsal, že odjíždí do Trenčína číst na festival Pohoda. Následující dva dny nepřibylo ani písmeno. Každému, kdo byl někdy na Pohodě, je jasné proč. Měsíc říjen zas nadepsal ŘÍJEN V ŽELEZNIČNÍ ZEMI. 1. 10. Je říjen v zemi železniční, jak řekl Jack Kerouac do mého probouzejícího se života, do toho života jsem se probouzel a tato kniha mě šíleně ovlivnila a její autor Jack Kerouac a všichni beatnici, byl to počátek mého uvědomování si světa a jeho proměn, uvědomil či uvědomoval si, že vše, čas i vše, co se děje uvnitř, je proces neustálé proměny, to se pořád děje a mění...

Pavel Zajíček

Pavel Zajíček

FOTO: Michal Krumphanzl, ČTK

Svůj půvab mají v kontextu knihy rutinní záznamy, jaké míváme v diáři, ale jsou tu i ty řekněme neběžné: 4. 3. Úterý a hra číslic – proč, proč se to třese? 18. 4. Ve slunečních paprscích se ukrývají stíny, StíNY. 9. 5. Na schodech, které někam vedou, zřejmě do podzemí... oslavuji nedoslovené věty, nevyslovená slova, neotáčím se, nemám rád vzpomínky. V sobotu 21. června si Pavel Zajíček zapsal: Řekl jsem SOBOTA!

Směju se, od srdce.

2. 9. Důležitý je popis místa, kvůli orientaci v prostoru kde to jsem? píšu kostrbatě svoje polohy v čase a prostoru, balancuju na Okraji, skoro tančím, pohybuju se, sice neladně, ale obkresluju míhající se stíny svojí přítomnosti, která je jiná pokaždé.

V Jedné větě se dočteme i to, jaká je nejoblíbenější věta jejího pisatele. 1. 5. Celý život, nebo asi 40 let či tak, se ve mně opakuje jedna věta, nesená v paměti, z časů kriminálu, kde na útržku nějaké, řekl bych nahodilé, knihy Samuel Beckett říká: „Co dělá ten muž v popelnici? Pláče! Pláče? Pláče! Pak tedy je!“ nezapomenutelná a nikdy nezapomenutá věta, zřejmě vše a nic říkající zároveň!

Hodný pozoru je ale záznam tenhle: 6. 5. Mluvil jsem s člověkem, Mírou Bambuškem, on vůbec nevěděl, co říkám a co tím myslím, slunce, konečně slunce, nebo prší vždyť je zamračeno, a já nevím, co nevíš? řekl bych, že nevím NIC, ale to říkám často... Pozoruhodné je to proto, že v říjnu měla premiéru ve Studiu Hrdinů úspěšná inscenace Pustina, vzniklá na motivy Zajíčkových textů. Zajíček v ní dokonce účinkuje a režisérem nebyl nikdo jiný než Miroslav Bambušek. Mimochodem, ke dni premiéry 20. října si Zajíček nepoznamenal nic. Říjen v železniční zemi má pouze osmnáct dní.

Dvojsečnost Jedné věty je v tom, že 365 samostatných vět snad může autorovi asociovat jeho čas, ale čtenáře to brzy začne nudit. Zaumně zašifrovaná poselství. Moudro na moudro. Kremličkovi a teď Zajíčkovi se díky jejich svobodomyslnému přístupu podařilo vytvořit de facto regulérní básnické sbírky, které je dobré mít doma v knihovně. Přesto Zajíček v samém závěru poznamenává 31. 12. Zachytit to nelze odraz se do prázdnoty!