Podle McCloskeyové je modernistické sebepojetí ekonomů jednou velkou iluzí, neboť je postaveno na zatajování literární stránky ekonomického myšlení. Za tu však není na místě se stydět, právě naopak: Její neuznávání udělalo nás ekonomy hloupě nevědeckými. Je to feministická teze: člověk, který uznává jen svou maskulinní stránku, je omezený. Člověk neztratí tím, že se stane celistvou lidskou bytostí. Obdobně neztratí ekonom tím, že opustí píseček, na němž si hrál od čtyřicátých let 20. století.

Výzva k uznání a docenění „ženské“ stránky ekonomie má v případě McCloskeyové až osobní rozměr, neboť první vydání citované knihy vyšlo v roce 1985, kdy se autorka ještě jmenovala Donald a byla otcem dvou dětí. V devadesátých letech změnil(a) McCloskey(ová) pohlaví a je příznačné, že její akademické práce se od té doby věnují především snaze dokázat, že to byly převratné buržoazní myšlenky, nové sebepojetí, nová forma osobní i společenské identity, co způsobilo ohromný rozvoj ekonomické základny, ne naopak.

Kapitalismus však na svůj původ v kultuře „buržoazních ctností“ zapomíná a ekonomická věda k tomu významně přispívá. Z tržiště, kde se uzavíraly obchody smlouváním a hledáním společné řeči, se stal prostor, v němž tvrdá data a zamračené grafy umlčují jakékoli otázky. Měřítkem kvality ekonomického myšlení by podle McCloskeyové měla být především schopnost podněcovat rozhovor o našem sdíleném světě. Vedle seeking man (člověka usilujícího) potřebujeme také speaking man (člověka hovořícího).

Roger Ballen: Take Off (2012), k vidění na autorově retrospektivní výstavě Roger Ballen’s Shadowland 1982–2014 v pražském Kafkově domě (náměstí Franze Kafky 3) do 16. března.

Roger Ballen: Take Off (2012)

FOTO: Roger Ballen

Jedním z nápadných a také zhusta kritizovaných rysů současné ekonomie je nadvláda matematického modelování, které se prosadilo během druhé poloviny 20. století. Cambridgeský filosof ekonomie Tony Lawson připisuje vítězství tohoto přístupu mimo jiné atmosféře mccarthismu v poválečné Americe. Klasičtí ekonomové, jejichž dílo kriticky završuje Karel Marx, bývali i teoretiky společnosti vyjadřujícími znepokojení nad jejím budoucím vývojem. Neoklasická ekonomie tuto perspektivu opouští a soustřeďuje se na popis „čistých“ ekonomických mechanismů, třeba vyvažování nabídky a poptávky. Když se takovéto zkoumání navíc zabalí do matematicko-deduktivistického jazyka, kterému málokdo rozumí, máme dokonalou iluzi přísné vědy, za jejímiž tezemi se neskrývají hodnotové předpoklady nebo diskutabilní představy o společnosti a lidské přirozenosti. Nad ekonomy-intelektuály tak vítězí ekonomové-inženýři.

I pro matematické modelování však platí to, že se z větší části jedná o rétorické figury, byť zvláštního typu. Když například prezentuji graf vyjadřující růst HDP nebo zvětšující se nerovnosti, pracuji s metaforou – říkám vlastně: Realita je jako tato křivka. A zpravidla tím chci podpořit nějaké své stanovisko v politické debatě. I graf či tabulka mají svou poetiku a rétorickou sílu; ostatně od pradávna se s čísly doslova čarovalo.

Ekvilibrium neboli rovnovážný stav, jeden z klíčových pojmů neoklasické ekonomie, je samozřejmě také metaforou. Sugeruje analogii mezi hospodářskými aktivitami a fyzikálními či chemickými procesy a současně implikuje, že v tržních mechanismech je uložena přirozená tendence k socioekonomické harmonii nebo alespoň ke stabilitě; jen je třeba nechat tyto mechanismy pracovat a příliš je nerušit. A právě očištění teorie od sociálních, kulturních, politických a jiných rušivých vlivů je typickým rysem modernistického konceptu vědeckosti, jehož je ekonomie možná poslední baštou.

Když jeden z prvních teoretiků ekvilibria a zároveň otec matematizované ekonomie Léon Walras na přelomu 19. a 20. století konzultoval své myšlenky s fyzikem a filosofem Henrim Poincarém, dočkal se obdivu, pokud jde o zvládnutí matematiky, ale současně výtek ohledně předpokladů, z nichž pro zjednodušení výpočtů Walrasovy modely vycházely: Považujete lidi za nekonečně sobecké a nekonečně prozíravé. První hypotézu by předběžně bylo možné připustit, druhá může vyvolat jisté pochyby.

Walras však na podobné výtky odpovídal odzbrojujícím argumentem: Který fyzik by si vědomě vybral pro astronomická pozorování oblačné počasí, místo aby využil jasnou noční oblohu? Fyzika a zejména astronomie mají pro ekonomy mimořádnou přitažlivost. Je to pochopitelné; astronomické objevy stály na počátku vědecké revoluce, neboť vyřadily z platnosti tradiční obraz světa a nastolily nutnost budovat nový, moderní. Filosofie používá pro podobné situace termín kopernikánský obrat. Přirovnání k astronomii tak v sobě nese nárok na mimořádnou společenskou autoritu. Ne náhodou píše již před Walrasem Karel Marx v prvním dílu Kapitálu, že: vědecky lze konkurenci analyzovat teprve tehdy, když je pochopena vnitřní povaha kapitálu, právě tak jako se zdánlivý pohyb nebeských těles stane pochopitelným jen tomu, kdo pozná jejich skutečný, ale přímo nevnímatelný pohyb.

Podobnou rétoriku užije o zhruba století později francouzský ekonom a nobelista Maurice Allais: Klíčovou podmínkou jakékoliv vědy je existence pravidelností, jež mohou být analyzovány a předpovídány. Tak je tomu v nebeské mechanice. Platí to však i pro mnohé ekonomické jevy. Jejich důkladná analýza vskutku odhaluje existenci pravidelností, jež jsou stejně výrazné jako ty, které nacházíme v přírodních vědách. To je důvod, proč je ekonomie vědou.

Opět vidíme, jak se exaktnost vědecké ekonomie opírá o literární obrazotvornost. Celý koncept stojí na metaforách. Ekonomie je jako astronomie, ekonomika je jako newtonovské mechanické univerzum. A společnost? Společnost je ono špatně předpovídatelné počasí, ona oblačnost, která Walrasovi zakrývala výhled.

Podle kritiků, jako je již zmiňovaný Lawson, nevedla ovšem převaha matematicko-deduktivistického modelování k tomu, že by se ekonomové obešli bez nějaké představy společnosti, nýbrž k tomu, že si začali společnost představovat jako sice nedokonalou, ale přibližně odpovídající analogii k univerzu vytvořenému v jejich teoriích. K typickým rysům patří, že se s jednotlivci pracuje jako s atomy vyňatými ze sociálních vazeb a řídícími se toliko pravidlem maximalizace vlastního užitku. Takové chování je navíc klasifikováno jako „racionální“, což má v kulturním kontextu západní modernity zpravidla pozitivní význam (opakem by přece bylo chování iracionální).

Roger Ballen: Mimicry (2005), k vidění na autorově retrospektivní výstavě Roger Ballen’s Shadowland 1982–2014 v pražském Kafkově domě (náměstí Franze Kafky 3) do 16. března.

Roger Ballen: Mimicry (2005)

FOTO: Roger Ballen

Americká antropoložka Karen Hoová provedla v devadesátých letech výzkum v jedné z firem působících na Wall Street, a to poté, co zde rok sama pracovala. Řadu rozhovorů, jež vedla se zaměstnanci na různých pozicích, později interpretovala v knize s velmi výmluvnou metaforou v názvu: Liquidated. Studie vypovídá o likvidaci ve víceru významů slova – ve smyslu rušení pracovních míst, ba celých firem, ale také ve smyslu proměny reálných ekonomických entit v akcie s vysoce nestabilní hodnotou; především je však o lidech, jejichž životy jsou likvidovány – specifická kultura Wall Street je činí tekutými, rozpouští je v kapitálových tocích.

Investiční banky jsou výjimečným předmětem výzkumu v tom, že při pohledu zvnějšku z tzv. reálné ekonomiky představují trh, resp. mluví jeho jménem; při pohledu zevnitř jde naopak o subjekty, jež jsou samy trhu podřízeny. Trh ovšem neexistuje nikde jinde než ve specifickém chování bankéřů a ve způsobu, jímž o sobě a o své práci hovoří. Tím, jak trh takříkajíc přehrávají, mu připisují moc, které se sami musí toliko přizpůsobovat. Různé postupy využívající manipulaci s neveřejnými informacemi, přeprodávání vadných dluhopisů, poskytování nesplatitelných půjček či vědomé přifukování investičních bublin, to vše je možno shrnout pod abstraktum trh a ospravedlnit to přirozeným tržním cyklem (co šlo nahoru, to musí jít zase dolů a naopak). Respondenti výzkumu nehovoří o svém chování jako o projevu určité kultury, jejíž hodnoty si zvnitřnili, nebo jako o výrazu určité sociální pozice. Mají pocit, že jen popisují objektivní železné zákonitosti.

Klíčovým pojmem wallstreetové kultury je smartness (výtečnost). Lidé, kteří ve zdejších firmách pracují, jsou prostě ti nejbystřejší – alespoň je jim to neustále opakováno. Nejde však jen o vysoké IQ, ale také o žádoucí hodnoty, jako je touha jít svědomitě za úspěchem nebo odolnost vůči tvr dým pracovním požadavkům.

Svůj vztah k americké ekonomice odvíjí Wall Street od vyprávění, podle něhož ji zachránil z krize, do které se dostala v sedm desátých letech. Do té doby neefektivní americké korporace, zatížené krom jiného konceptem společensky zodpovědného managementu, byly podřízeny nemilosrdné morálce finančních trhů, a tak si udržely globální konkurenceschopnost.

Typické je, s jakou oddaností aplikují řadoví pracovníci investičních bank údajné požadavky trhu sami na sebe: sebezničující workoholismus (stodesetihodinový pracovní týden jako standard), imperativ rychlého zisku bez ohledu na dlouhodobé dopady, ochota nechat se bez řečí na hodinu vyrazit apod. Jako by aktéři chtěli odehnat ona Walrasova oblaka a asketicky vystavit svá těla perspektivě nebes, pro něž jsou jen „slaměnými psy“, jak se říká v Tao te ťingu.

Na vedoucích pozicích proto běžně bývají osoby, které nevynikají manažerskými schopnostmi, pokud jde o práci s lidmi či vytváření soudržného týmu. Naopak, jedná se o jednotlivce typické schopností vytáhnout z podřízených všechnu energii a pak je propustit a pro sebe si vyjednat mimořádné odměny, naprosto nesouvisející s nějakou prokazatelnou mezní produktivitou.

Právě takový vzor zaměstnanci potřebují, aby obdobnou morálku pomáhali šířit i do reálné ekonomiky, která bez tohoto tlaku příliš „ztuční“ a stane se zranitelnou vůči predátorům (kterými jsou ovšem často právě ti, kdo tuto morálku šíří).

Smartness může v takové souvislosti sloužit i jako hráz proti kritice: kdo neovládá exkluzivistický jazyk matematizované ekonomie, kdo zkrátka není dost bystrý na to, aby pochopil pravidla trhů, nemá do záležitosti co mluvit. Aktuálně asi nejpopulárnější ekonom Thomas Piketty v rozhovoru pro britský deník Guardian na adresu některých svých kolegů otevřeně říká: Není pravda, že problematika příjmu, bohatství a kapitálu je příliš komplikovaná. Myslím, že ekonomové se snaží její komplikovanost předstírat, užívají velmi složité matematické modely, aby vypadali vědecky a pokusili se udělat dojem na druhé lidi.

Martin Dokupil Škabraha

Martin Škabraha

FOTO: archív, Právo

Ekonomické myšlení se ovšem nemusí zaměřovat jen na ekonomická témata v úzkém slova smyslu. Richard Posner, americký právní teoretik a soudce, proslul analyzováním právního systému z hlediska jeho ekonomické efektivity. I on přitom svůj vědecký přístup přirovnává k astronomii, a to „aniž by chtěl využít prestiže přírodních věd“.

Základní funkcí práva by z ekonomického hlediska mělo být nastavování takových pobídek lidského jednání, které povedou k růstu celkového bohatství. Jenže aby mohl soudce vykládat zákony v souladu s tímto principem, musí mít určitou teorii produkce bohatství. Posner vychází z neoklasické ekonomie a je například přesvědčen, že pro společnost je potřebný hospodářský růst bez ohledu na růst nerovností nebo že monopoly nejsou principiálně škodlivé, protože lépe alokují zdroje. Tyto principy se pak odrážely i ve způsobu, jakým z pozice odvolacího soudce zasahoval do judikatur vztahujících se k pracovněprávní legislativě nebo k ochraně tržní soutěže.

Za projev pronikání volnotržní logiky do mimoekonomických oblastí tak lze považovat třeba rozhodnutí Nejvyššího soudu USA ve známé kauze Citizens United (2010). Nález zrušil zákonné limity omezující výši sponzorských darů od korporací na volební kampaně. Podle většinového stanoviska soudce Anthonyho Kennedyho jsou podobná omezení v rozporu s právem na svobodu projevu, aniž by byla dostatečně zdůvodněna ochranou jiných práv.

Právní teoretička Zephyr Teachoutová na nález reagovala knihou Corruption in America, kde tvrdí, že dotyčné rozhodnutí je vyústěním trendu představujícího zásadní rozchod s principy otců zakladatelů. Oproti jejich přístupu je nyní korupce pojímána ve velmi zúženém smyslu jako uplácení, tedy směna konkrétní finanční částky za konkrétní úřední akt. Získávání přízně politiků různými dary a příspěvky na kampaň je a priori z korupčního podezření vyňato, ačkoliv je to právě tento fenomén, co demokracii opravdu ohrožuje. Trend dnes přitom pokračuje rušením limitů i u darů od jednotlivců.

Filosofie Kennedyho stanoviska je zhruba následující: v podmínkách moderní masové společnosti je každá snaha o oslovení veřejnosti spjata s výdaji, a omezené výdaje proto znamenají omezenou svobodu slova (Posner by řekl, že je omezena volná tržní soutěž idejí); veřejnost je především příjemcem informací (tedy konzumentem svého druhu) a je pro její dobro, aby se k ní před volbami dostaly informace, „které nejlépe reprezentují nejvýznamnější segmenty ekonomiky“.

Na sponzorování politiků je pak dle Kennedyho, jmenovaného do funkce ještě Ronaldem Reaganem, třeba pohlížet jako na obdobu hlasování. To, že dárci mohou ovlivnit volené představitele nebo k nim mají přístup, neznamená, že oni představitelé jsou zkorumpovaní: Protežování a vliv jsou… nevyhnutelnou součástí reprezentativní politiky. Pro voleného představitele je přirozené přiklánět se k jistým politickým řešením, a nutně má proto blíže k voličům a přispěvatelům, kteří tato řešení podporují. Všichni chápeme, že podstatný a legitimní, ne-li jediný důvod, proč volit nebo sponzorovat jednoho kandidáta spíše než druhého, je, že tento kandidát následně projeví vstřícnost vůči politickým výstupům, které jeho podporovatel preferuje. Demokracie je založena na této vstřícnosti.

Kennedyho kolega Antonin Scalia (další Reaganův soudce) argumentoval v jedné dřívější kauze následovně: to, že má ministr zemědělství před sebou důležitá rozhodnutí, přece neznamená, že jej zástupce agrární firmy nemůže pozvat na oběd. Teachoutová na to trefně reaguje poučkou dokola omílanou ekonomy: Žádný oběd není zadarmo.

Nadřazení svobody projevu (navíc velmi problematicky aplikované) nad veškeré jiné aspekty politického klání znamená podle profesorky, jež se sama angažuje v Demokratické straně, podlehnutí monopolistickým tendencím soudobého kapitalismu. Antitrustové zákonodárství bylo od sedmdesátých let 20. století systematicky osekáváno a v roce 2014 je většina trhů s klíčovým zbožím ovládána monopoly… Korupce, jak jí rozuměli framers (Teachoutová takto nazývá otce zakladatele, kteří dali americké demokracii ústavní rámec – frame), je důsledkem monopolu, protože monopolisté mohou díky své roli malých samovládců příslušného trhu získávat výsady a subvence.

Jenže pokud některé ekonomické teorie „vědecky dokazují“, že monopoly jsou pro zákazníky výhodnější a voliči jsou podobně jako sponzoři jen jistým typem zákazníka, proč bychom se měli znepokojovat?

Možná proto, že zatímco každý volič má bez ohledu na své postavení právě jeden hlas, sponzor má tolik hlasů, kolik má miliónů.

Obranu speaking man, člověka řeči, před seeking man, člověkem zisku, k níž vyzývá v úvodu citovaná McCloskeyová, nevyřešíme tím, že se ekonomie přizná ke své literární stránce, jakkoliv nám to pomůže dekonstruovat různé její rétorické figury, zejména obzvlášť kluzkou a neprůhlednou figuru trhu, jež za zdánlivě neutrální, objektivní, a dokonce spravedlivý mechanismus ukrývá skupinové zájmy těch, kdo hrají roli vykladačů neprůhledných věšteb tohoto božstva.

Řeč je živlem politiky a demokracie. Je jím však pouze za předpokladu, že vedle svobody řeči funguje také elementární rovnost řeči; že zkrátka jedna strana nemá dostatek prostředků na to, aby na tržišti přehlušila všechny ostatní. To není otázka idejí; to je otázka veskrze materiální.