Nějaký dobrák – přece ho tu nenecháme zmrznout – zavolal na 158. Zaplaťpámbůh. Oktávka, která pomáhá a chrání, dorazila do deseti minut. Vystoupili dva sympatičtí cajti, mladí, urostlí kliďasové. Došli ke špinavé hroudě, voda lidu se rozestoupila ještě o něco víc. A pak se to stalo.

„Podívej se na něj, na dobytka,“ zahlaholil první orgán vesele a rozhlédl se po obecenstvu. „Půl osmý ráno a je jak doga.“ „Von se snad i pochcal!“ přidal se druhý. „To sou dneska lidi.“

Publikum odpovědělo vděčným pochechtáváním. Strážníci pak odtáhli ochlemdíru do auta a ráno plynulo dál. Jen jsme se ocitli o pár set kilometrů víc na východ, než bychom chtěli.

Rozumějte, ti dva policisté toho bezďáka nezkopali. Neublížili mu, nejspíš ho normálně odvezli na záchytku. Měli ale potřebu se na něj vytáhnout. Stál jim za vtip, užili si to malé poníženíčko, polechtalo je vědomí, že za nimi stojí slušní lidé, chtěli je rozesmát. A slušní se smáli.

Možná je to lidské, řeknete. Ale člověk, který zastupuje stát, moc, instituci, si něco takového dovolit nesmí. Dokonce ani po náročné šichtě za mizerné peníze ne. Aspoň chceme-li směřovat od Volhy k Rýnu, a ne naopak.

Kritik Štefan Švec

Štefan Švec

FOTO: Petr Horník, Právo

Pedagog a divadelník Ondřej Bednář napsal v jednom blogu, že oběti šikany jsou obvykle nesympatické. Jsou to divní, problémoví jedinci, všem by bez nich bylo líp. Ti, co šikanují, bývají naopak uznávaní, čistí správňáci, hodní hoši, veselá děvčata. Platí to na prvním stupni základky i na úřadovně policie. Není problém být profesionální k milým, spolupracujícím lidem. Udržet se na uzdě a chovat se bez emocí i k nulám, řvounům, nevzdělaným, vystresovaným, špinavcům, bezďákům a lidem, co se válejí ve vlastní moči, je těžší. Byla by to ale známka toho, že žijeme v civilizované zemi. V těch to totiž umějí. U nás ta malá lidská slabůstka, potěšeníčko z atomu moci, pořád otravuje vzduch na úřadech, v nemocnicích, na poštách, ministerstvech, ve školách i v pojišťovnách. Jako mor. Království za profesionály!