Prý jste chtěl být jako malý lesníkem.

Je to tak, chodil jsem do mysliveckého kroužku a vyhrával v soutěžích o Zlatou srnčí trofej. K mé současné profesi mě nasměrovalo, až když jsem si na brigádě v recepci jednoho zapadlého hotýlku jen tak pro zábavu a se středně velkým Poldaufovým slovníkem zkusil přeložit úvodní novelku z knížky Fredericka Forsytha Žádné stopy. Zvládl jsem asi 30 stránek. Bylo to zajímavé i náročné zároveň.

Jak se vám pak povedlo dostat se do soukolí nakladatelského průmyslu?

Chtěl jsem zkusit, jaké je skutečně profesionálně překládat. Bylo mi devatenáct, psala se devadesátá léta a já právě četl román The Eagle Has Landed od Jacka Higginse, což je thriller z druhé světové války. Věděl jsem, že česky ještě nevyšel. Zároveň jsem do toho chtěl jít se spolužačkou z vysoké Zuzanou Šťastnou, která toho tehdy uměla víc než já. Na koleji jsme přeložili 70 stránek a já se vydal do Paláce kultury na knižní veletrh a tuhle „ukázku“ nabídl asi pěti nakladatelům. Posledním z nich byl Tomáš Jirkovský z nakladatelství Laser, který mi řekl, že na knihu právě zakoupili práva. Tak jsem mu dal výjezd z jehličkové tiskárny a oni se do tří dnů se ozvali, že nás berou. Kniha pak vyšla v roce 1995 pod názvem Orel přistál.

Považujete to zpětně za odvahu, nebo drzost? Nebo to bylo dáno i dobou začátku devadesátých let, která nabízela více příležitostí?

Šlo o kombinaci všech těch faktorů. Na druhou stranu, i v těch devatenácti jsme toho neuměli úplně málo a ten text jsme zvládli.

Mají podobnou šanci studenti, kteří by se chtěli dnes prosadit v dobrém nakladatelství?

Pokud do nakladatelství přijde e-mail ve stylu: „Chtěl bych přes léto místo brigády překládat, dáte mi něco?“, je to pro odpovědného redaktora jasný indikátor, že takovému zájemci dát nic nesmí. Překladatel, který to myslí seriózně, si s sebou vždycky něco přinese. Buď už dělal překlady do soutěží a byl oceněn, nebo má portfolio povídek a je za ním vidět nějaký kus práce, i když mu ještě třeba nic oficiálně nevyšlo. Na prvních patnácti stránkách textu přitom dobrý redaktor pozná, jestli má s tím adeptem smysl spolupracovat.

Máte specifickou pozici také v tom, že si autory i díla vybíráte. Jak se k tomu překladatel dopracuje? A podle čeho se rozhodujete?

Valná většina překladatelů podobné ambice nemá. Jsou celkem spokojeni, pokud jim nakladatelství nabídne něco, co neuráží jejich inteligenci. A ohledně mého výběru, v devadesátých letech bylo mnohem snazší si volit autory i díla, protože tu bylo mnoho knih, které nebyly přeloženy, a kulturní mezery se zaplňovaly pomalu. Dnes už jsme svět dohonili a dostali se do opačné fáze, kdy nakladatelství zadávají překlady už třeba půl roku předtím, než vyjde anglický originál. Takže pole pro výběr knih, které mi budou vyhovovat, se zužuje. Musím proto spoléhat na své nakladatele, že mě osloví v případě spisovatelů, které jsem již překládal a které považuji za své kmenové.

Co je v literatuře vaše srdeční záležitost?

Zásadní a formativní pro mě byly deníky Jana Zábrany. Tolik jazykové hravosti, vědění, hořkosti. A tolik dvířek do dalších literárních světů. Ze zahraničních autorů pak z Američanů Joseph Heller, z Britů Julian Barnes, Louis de Bernières a hlavně Michel Faber.

Faberův Kvítek karmínový a bílý, příběh o prostitutce Sugar z viktoriánské Anglie, jste překládal přes deset let. Nechal jste dokonce propadnout práva zakoupená nakladatelstvím…

To už nebyla práce, ale posedlost. Byl to můj pokus o majstrštyk, snaha stát se z tovaryše mistrem. Je to nejkrásnější kniha, kterou jsem kdy převáděl do češtiny. Zároveň pro mě byla i nejtěžší a nejdelší. Normálně na straně 350 končíte, zato tady zůstávalo gró pořád ještě přede mnou. Zároveň bylo potřeba udržet v hlavě všechno, co se v ději stalo předtím, vztahy mezi lidmi, tykání, vykání. Bylo to, jako když nesete na rukou pyramidu a snažíte se, aby ani jedna kostička neupadla. V Kvítku bylo i nejvíce překladatelských nástrah, obskurní reálie, básničky, slovní hříčky, cockneyské nářečí… Faberův jazyk je přitom vybroušený, takže bylo potřeba ho převést stejně brilantně do češtiny. Bylo to jako rozkousat růži a vyplivnout ji celou. V květu.

Váš perfekcionismus při překládání je pověstný…

To je hrozné prokletí. Dost kolegů se spokojí s překladem, který ujde. Na tom není nic špatného, protože valná většina čtenářů to nepozná. Ale poznáte to vy: zde je něco psychologicky nepřesvědčivého, onde zase nedotaženého. Kdysi jsem četl rozhovor s Jakubem Špalkem z divadelního spolku Kašpar a on řekl: „Jen režisér může vidět, jak ta hra mohla být dobrá.“ Na tu jeho větu nikdy nezapomenu, protože přesně tohle platí i u dobrého překladatele. Na druhé straně je překladatelství práce termínovaná, v dnešní době ještě víc než kdy jindy. Tlak, aby určitá kniha vyšla v určitý čas, je drtivý. Pak si člověk musí vybrat, ke komu cítí vyšší loajalitu, jestli k autorovi, nakladateli nebo k honoráři.

Viktor Janiš

Viktor Janiš

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Jak často se stává, že jako překladatel opravujete v mnohasetstránkovém románu reálie, nebo dokonce zápletky?

Tak často, jak je to potřeba. Každý překladatel je svým způsobem detektiv a musí textu rozumět na stejné úrovni jako autor. Při hledání propátrává stejné prameny. Pokud zjistí, že se autor mýlí a je to snadno napravitelné, má podle mě povinnost do textu sáhnout. Pak jsou chyby, které jsou opravitelné hůř, protože jsou součástí zápletky.

Můžete přepsat třeba zimní rovnodennost na zimní slunovrat, jak se mi to stalo v jednom románu, ale měli byste si být zároveň zatraceně jistí, co děláte. Například v Kvítku v jednom okamžiku odchází guvernantka k jiné rodině, kde se má stát kojnou. Měl jsem pocit, že je to chyba, napsal jsem svému autorovi: „Micheli, to je nesmysl, protože ona sama nemá malé dítě, takže se jí nemohla spustit laktace, nemám to nějak zakamuflovat?“ A Michel Faber odpověděl: „Ne, kojná byla ve viktoriánské Anglii profese, pokud žena již jednou měla mléko, šlo to znovu mechanicky navodit, existovaly na to i pumpičky. Takže prosím, nech to tak.“

Jak je běžné s autory komunikovat a ptát se jich na nejasnosti v díle?

Bývalo to těžší, například když psal Jan Zábrana Ginsbergovi do Ameriky na stroji a odpovědi se dočkal v lepším případě za dva měsíce. Dnes je to díky e-mailu záležitost několika hodin. Pochopitelně to člověka může svádět k jisté lenosti. Proto by se překladatel měl svého autora ptát jen na ty problémy, kdy si lze danou situaci vykládat dvěma způsoby, nebo si třeba není jistý nějakou reálií. Chcete, aby vám autor důvěřoval. Pokud se budete ptát na blbosti, znejistí.

Může být překladatel lepší stylista než autor, a dílu tak pomoci?

Obvykle je to hybris, smrtelná pýcha, za kterou by nás bohové potrestali. Ale když Vladimir Nabokov překládal do ruštiny Lewise Carrolla, místy mohl být výsledek i lepší než originál. A pak tu jsou autoři s nevalným, čistě utilitárním vztahem k jazyku, jako je Dan Brown nebo Jeffrey Archer, jimž skutečně pomoct lze.

Co plánujete dál?

Mám „svůj“ seznam asi osmdesáti románů, které by mě zajímaly. Průběžně se mění, jak mi z toho nakladatelství ubírají díla, která si sama vydávají. Ale vím, že budu překládat Knihu zvláštních nových věcí, poslední román, který kdy Michel Faber napíše. Sám mi řekl, že došel na konec a že už v něm víc není. V rukopisu už mám další román od Louise de Bernièra, to je dohromady 1100 normostran, což je víc než dost. Ale stejně věřím, že se tam ještě najde místo, abych přeložil sbírku Faberových povídek, která se jmenuje Jablko, má kolem 100 stran a navazuje na Kvítek. Zároveň bych ještě chtěl v edici Arga Kanapka vydat další Faberovy povídky, které v angličtině buď nevyšly vůbec, nebo jen časopisecky, a mít je v dvoujazyčném vydání, a získat tak u třech z nich světové prvenství.

A co chuť začít sám psát?

Ono se sice říká, že každý má v sobě román, ale jen málo těch románů by bylo dobrých. Když chce člověk psát, musí mít o čem. Když vidím ty lány knih na veletrzích, raději věnuji svůj čas a schopnosti těm, kteří o čem psát mají a umí to. Jsem vrabčák, který se veze na křídlech orlů.