Bavíme se uprostřed natáčení vašeho nového filmu Nikdy nejsme sami. Název naznačuje, že člověk nemůže pocítit samotu, že jej vždy někdo dostihne.

Samotu či pocit osamění samozřejmě člověk prožívá. Postavy mého filmu ji cítí často velmi intenzivně. Přesto ale nejsou nikdy samy. Žijí uprostřed společnosti. Milují, nenávidí, jsou závislé na druhém, mají strach z absence osoby, kterou potřebují. Ti odvození podléhají těm autentičtějším, milující se vzdávají milovanému a tak dále. Každý žije své. Dohromady ale představují společnost. Skrze intimní příběhy jednotlivců se můj film snaží ukazovat její současný stav, ducha dnešní doby.

Objeví se zde i nějaký sociální moment?

Co máte tím „sociální“ na mysli? Jestli je to film o chudých? O nezaměstnaných? Já se domnívám, že sociální je například i Frearsův snímek Královna. Také anglická panovnice prožívá svou specifickou sociální situaci. Všechno, co je o životě, je sociální a politické.

Scénář jste si psal sám, ale máte zkušenosti i se psaním ve dvojici. Spolupracoval jste například s francouzskou spisovatelkou Marií Desplechinovou nebo scenáristou Gillesem Taurandem.

Nemám rád taková ta setkání scenáristů, kteří se baví, o čem by to mělo být a jak by ta která postava měla působit. Na společnou myšlenku několika mozků nevěřím. Maximálně na společný záměr režiséra a producenta. Na touhu jít za nějakým příběhem, za tématem. Na druhou stranu v okamžiku, kdy už existuje první druhá verze scénáře, pokládám za užitečné spolupracovat na něm po určitou dobu s někým jiným, získat jiný pohled na věc, podrobit text nové analýze a poté ještě scénář přepracovat – už zase v samotě, abych se opět mohl řídit vlastním instinktem a nemusel se zpovídat partnerovi, či s ním dokonce bojovat.

Co si myslíte o profesi dramaturga? Bez něj se dřív neobešla skoro žádná práce na scénáři…

Dnes vznikl kolem script doctoringu a konzultací neuvěřitelný byznys, kterým se všude na světě živí legie těch, kteří sami nejsou schopní něco napsat, a proto se specializují na rady. Umí o sobě mluvit, mají kontakty a šíří kolem sebe pocit, že jsou nepostradatelní. Já ale spolupracuji pouze s lidmi, kteří už prokázali, že sami dobře píší.

Podobně jako v jiných svých snímcích i tentokrát pracujete s dětskými herci. Jak jste si je vybral?

Zaměstnal jsem svou matku, která objela desítky dětských domovů a viděla stovky dětí. Má pro ně cit a učinila pro mne skvělý předvýběr. Byla to velmi únavná práce, která představovala cestování po celé republice. To pro vás žádná agentura nepodstoupí. Jestli něčemu nevěřím, tak jsou to castingy, kam ambiciózní rodiče vodí své potomky. A ještě méně mě zajímá, když se o dětech říká: „On už má hereckou zkušenost.“ O dítě s hereckou zkušeností z pohádky či z reklamy nestojím.

Jak vnímáte, když se o vašem předchozím snímku Cesta ven, který měl českou kinopremiéru v květnu tohoto roku, mluví jako o filmu s „romskou tematikou“?

Tomuto označení se nevyhnu. Osobně mě však takzvaná „romská tematika“ nezajímá. Zajímá mě, co to je narodit se jako Rom. Vyrůstat a žít jako Rom. Zajímá mě sledovat, jak se s touto formou prokletí, hendikepu, s rasismem i vlastní determinací potýkají konkrétní lidé. Na romství mne zajímá jeho existenciální rozměr. A také mechanismy naší společnosti, které umožňují segregaci Romů. Vycházím z existenciální látky, která se mi pod rukama stává sociální a politickou.

Video

Upoutávka k filmu Cesta ven (režie: Petr Václav, 2014)

Věříte, že se český rasismus podaří někdy zcela vykořenit? Soudě podle mezitím proběhnuvší předvolební kampaně to minimálně nebude jednoduché.

Obávám se, že situace bude možná i stále horší. Jsem přesvědčen, že velká část obyvatelstva touží ve skrytu duše po vyhlazení Romů. Stejně tak jako se převážná většina lidí bojí eboly, jen pokud by měla překročit hranice Afriky. Kdyby ebola kosila jen muslimy, stala by se tou nejpopulárnější chorobou v Evropě i ve Spojených státech.

Nemyslím si, že by Cesta ven mohla zásadně ovlivnit klima v české společnosti. Nicméně věřím, že je to film, který může být pro řadu lidí přínosný, byť je ten přínos nezměřitelný. Velkou satisfakcí je pro mne třeba to, že díky Cestě venNikdy nejsme sami vznikla malá skupina, kde mezi Romy a Čechy nikdo nedělal rozdíl. Někteří naši romští herci nikdy předtím neměli lidský a upřímný kontakt s Čechy, nezažili obyčejné podání ruky, nikdy je žádný Čech nebo Češka neobjali, nikdy neměli možnost s nimi povečeřet či poobědvat. Nikdy nepřišli do bytu příslušníků většiny. A už vůbec nezažili přátelství s Čechem či s Češkou. V rámci mých dvou filmů ta přátelství vznikla. Trvalo to – rezistence a velká nedůvěra panovala zpočátku na obou stranách. Vím, jedná se jen o pár jedinců, ale nikdo nám už tuto radost nevezme. A je to velká věc. Je přece známo, že mávnutí motýlího křídla může vzbudit bouři.

Není zde alespoň možnost, že mezi dospívajícími lidmi budou sklony k rasismu čím dál více slábnout?

Když jsme jako děti četli Dobrodružství Toma Sawyera, tak v něm byla věta, že při potopení trajektu se nic nestalo, že umřelo jen několik zvířat a sedm negrů. My jsme se tomu tenkrát smáli, připadalo nám to strašné a naprosto absurdní. Mysleli jsme si, že takovéto postoje jsou hlubokou minulostí. Žili jsme v přesvědčení, že rasismus už byl z lidské společnosti vymýcen. Děti bývají naivní.

Objevily se nějaké negativní reakce na Cestu ven z řad Romů?

Vzpomínám si na jednu. Naší kamarádce, která nám pomáhala ve vyloučených lokalitách s natáčením, se film zdál moc krátký a příliš vystříhaný. Nakonec jsme zjistili, že se spletla, viděla totiž jen trailer. Ale jinak zatím ke mně nic špatného nedorazilo. Naopak, mí kamarádi i další Romové mi řekli, že film vypadá, jako by byl natočen Romem. To byla pro mne velká pocta. Totální satisfakcí by pro mne bylo, kdyby někdo uvěřil, že Cestu ven natočila Romka.

Máte zkušenosti s tím, jak moc je zvláště pro mladé Romy důležitý jejich vlastní jazyk a kultura?

S jazykem jsou na tom vesměs bídně. Už jejich rodiče a prarodiče byli často násilně od romského jazyka odstavováni v systému brutální československé ústavní převýchovy, jak jsem ji popsal ve filmu Marian. Tato násilná asimilace, která šla ruku v ruce s určitými sociálními výhodami, způsobila, že byli Romové vykořeněni, aniž by ale u nich došlo k akulturaci. Jejich tragédie spočívá dnes v tom, že cítí, že mají nějakou identitu, ale neumějí si ji definovat.

Žijete a pracujete ve Francii, kde je také silná romská menšina. Jak tam vypadá její střetávání se s většinovým obyvatelstvem?

Ve Francii je situace úplně jiná než v Čechách. Dnes jsou tam tématem rumunští a bulharští Romové. Do minulého roku neměli právo pracovat, žili a žijí ve velké chudobě v táborech na okraji aglomerací. Zkušenost každého z nás s těmito rumunskými a bulharskými Romy je velmi bohatá, alespoň pokud mluvím za Pařížany. Vidíme je dnes a denně. Šokuje nás jejich otřesná chudoba. Žijí na matracích na chodníku a v telefonních budkách. Kousek od hlavy spícího dítěte, které se svezlo z matrace na asfalt, je kolo zaparkovaného automobilu.

Pocit bezmoci před touto chudobou je pro mnohé Francouze šokující a vyrovnat se s ním je pro ně velmi těžké. Nedávno jistá herečka zaplatila dvě noci v hotelu jedné romské rodině a žádala ostatní na Facebooku o převzetí štafety. Vznikla z toho dlouhá debata a mnoho emocí. Každý si klade otázku, co s tím. Nebo jak pomoci. Málokdo křičí, aby táhli, odkud přišli. Ve Francii pořád panuje silná víra v integraci cizinců, jelikož mnozí Francouzi pocházejí z různých imigračních vln. Vedle projevů nesnášenlivosti, které znám spíše z médií, se setkávám hlavně s pocitem rozčarovanosti svých přátel a známých, s nedostatkem slov. A také s řadou aktivit lidí, kteří Romům pomáhají. Jejich oddanost a nasazení jsou někdy nadlidské. Znám penzisty, kteří chodí do táborů v létě v zimě, starají se o Romy, pomáhají i lidem napadeným tuberkulózou a jinými infekčními chorobami.