Po pětadvaceti letech koukáme, co se tu změnilo. Navenek málo, přítel farmář se ženou na statku žádnou obytnou budovu nepostavili, ale v tom chlévě se zařídili docela dobře, je tam kuchyně, sprcha, splachovací záchod, pokoj s kobercem, obrazy, křesla. Jen topit se tam nedá.

Uprostřed areálu opravili holubník, kolem se pasou ovce, na ohlodaném trávníku leží hromady akátového dříví, vyběleného jako kosti. Jenny, farmářově ženě, běhá kolem nohou velký pes. O zeď stodoly se opírá farmářův kamarád malíř ve vysokých kovbojských botách, na hlavě klobouk, a kouří.

Nedaleko od vjezdu do statku stojí osmiboká kaple, v ní farmář před deseti lety vdával dceru a o rok později křtil vnuka a teď se v ní koná výstava obrazů kamaráda malíře. Kvůli ní jsme se sjeli, pětadvacet let poté, co padl starý režim a nastala svoboda. Když se to stalo, farmář se chopil šance k podnikání. Tehdy ještě ve venkovských stodolách stály koňské vozy a bryčky, farmář, vyučený mechanik, je skupoval a někdy ani to ne – po rozpadu státních statků se kolikrát nevědělo, kdo je majitelem té které stodoly, o staré koňské cajky nikdo nestál, stačilo naložit a odvézt a místní byli ještě rádi, že se ve stodole udělalo místo.

Malíř v novém režimu žádnou zvláštní příležitost nehledal, dělal celkem to co předtím, nijak zvlášť netoužil ani po cestování, ani po podnikání, nechtěl se zapojovat do žádných soutěží o největší úspěch. Ani v umění, ani v bohatnutí. Protože byl zručný restaurátor a znalec všeho, co souvisí s koňmi, všechny ty povozy, které farmář funkčně opravil, malíř vyštafíroval. Koně farmář nechoval, ačkoliv měl stáj, na to byl příliš roztěkaný, příliš hned tu a zase jinde. Vymyslel ale, že si koně půjčí, zapřáhnou ho s kamarádem malířem do zrestaurované bryčky, tu převezou přes hranici do Německa, tam ji prodají a zpátky se vrátí jeden v sedle a pro druhého přijede Jenny autem. Malíř řekl, že to je ilegální vývoz starožitností a do toho že nejde – farmář se urazil, ale nakonec do toho nešel ani sám. Podobný podnik pak vymyslel s žulovými koryty z chlévů, ale brzy zjistil, když od něj nikdo žádný ten žlab nekoupil, že v Bavorsku se jich zachovalo mnohem víc než u nás. Přesto farmář jeden čas rád do Německa jezdil, našel si známé mezi automobilovými veteránisty a mezi milovníky koňských povozů, i s bavorskými sedláky se seznámil při všelijakých dožínkách, byť té jejich němčině nerozuměl. Udělal si kdejakou známost, ale celkem žádný kšeft.

Koně farmář sice neměl, ale pořádal country jízdy krajinou, skrz kterou nevede žádná hlavní silnice ani železniční trať, v remízkách mezi poli se tam ukrývají židovské hřbitovy a na rybnících hnízdí volavky. Jízdy končily na farmářově statku, kde jeho žena Jenny přichystala pivo a grog, na rožni se tam pekl beran a v propanbutanové troubě štrúdl. To byla jistá obživa a slušný příjem, vedle dotací na údržbu pastvin a opravu kaple. Chov ovcí kromě těch dotací nevynášel nic.

Malíř se živil restaurováním, spolu s farmářem dali dohromady i tu kapli, v níž má teď výstavu.

Zkrátím to: farmář učinil za těch pětadvacet let, co jsme na statku nebyli, lecjaká zlepšení, nějak mu to však ke konci přestalo ke štěstí stačit. Ničeho nedocílil (podle vlastních představ), nechtěl krást, ale nechtěl ani dřít, byl obyčejný kluk z předměstí průmyslového města a věřil ve vlastní sílu, šikovnost, zdraví a šťastnou hvězdu. Jen přítel malíř ví, kolik mu za ta léta namaloval vývěsních štítů, navrhl reklam a inzerátů, napsal cedulí westernovým písmem.

Poslední roky se farmář cítil unavený, hospodářství vedla jeho žena Jenny a on nejradši chodil krajem se psem. Malíř naopak k stáru (pomysleme, že tenkrát jim bylo čtyřicet a dnes pětašedesát) ožil a začal zase malovat. Tak spolu uspořádali výstavu v kapli, Jenny na ni nachystala podzimní pohoštění z jablek a dýní, přijeli kamarádi od koní a kamarádi od automobilových veteránů, sešly se naše děti, všechny už dávno dospělé, a jejich malé děti, tak podobné svým rodičům, že člověk při pohledu na ně zapomněl na čas, dorazili i přátelé z uměleckého světa a starosta obce, zastavili se památkáři, kteří dohlíželi na opravu kaple.

Jako úplně poslední přijel člověk v černém autě a šedém obleku, nikdo ho nepozval a nikdo ho nepoznával, počkal, až muzikanti dohrají a farmář prohlásí výstavu za zahájenou, až si lidé vezmou do ruky sklenice s vínem a dají se do řeči mezi obrazy, teprve potom vytáhl z aktovky kus papíru v průhledných deskách a představil se: Magistr Svoboda, exekutor!