Vyspal ses s estébačkou, Freddy. Frederick Forsyth píše paměti

Mobil už mám. Má sice jen pár tlačítek a používám ho tak jednou za měsíc, ale jdu s dobou! Postavu, o které mluvíte, jsem konzultoval s IT experty britského ministerstva obrany. Byli na mě tři, všichni okolo dvaceti let. Chtěli začít zlehka, a tak se mě zeptali, jestli vím, co je megabyte. Když jsem jim přiznal, že nevím, o čem mluví, vyděsili se. Zdůrazňoval jsem jim, že to, co mi řeknou, musí být pochopitelné i pro úplného laika – čtenáře, který o kyberprostoru neví vůbec nic. To je koneckonců jeden z principů mého psaní: složité technologie vysvětluju jednoduše.

V tom jsem hodně tradiční na rozdíl třeba od kolegy le Carrého, kterého mimochodem obdivuju. On linii, o níž mluvíte, často překračuje. Já nejsem tento typ autora a čtenáře můj přístup, zdá se, zatím baví. Ale často mě jejich reakce překvapí. Třeba ve Dni pro Šakala to bylo jasné – Šakal je zlo a komisař Lebel fajn chlápek, který to všechno vyřeší. Ale často jsem na besedách slýchával, zvlášť od žen, že Šakal je mnohem zajímavější a přitažlivější. S tímto principem často pracují nejen spisovatelé, ale třeba i současná seriálová tvorba. Vrahové jako docela milí lidé. Morálka je dnes zpochybňována a autoři si kladou otázky, zda někdo jako kladný či záporný hrdina vůbec existuje. To je chvályhodné, ale já rád vytvářím svět, kde jsou tyto strany jasně odděleny.

Islám jako náboženství samozřejmě ne, ale radikální islámské skupiny ano. Před rokem 1989 celý západní svět démonizoval Sovětský svaz, ale v jeho případě šlo stále ještě o stát s hlavním městem a oficiální vládou. Několikrát jsme se přiblížili na samu hranici války, ale vědomí tzv. vzájemně zaručeného zničení (Mutual Assured Destruction – pozn. aut.) bylo určitým zklidňujícím prvkem. Jenže radikálové tento pud sebezáchovy nemají. A to mě děsí.

Narodil jsem se v roce 1938. V té době se Britové děsili Hitlera, pak jsme se báli Stalina, Chruščova a jeho následovníků. A samozřejmě zde byla Irská republikánská armáda. Sovětský svaz byl daleko, ale IRA blízko. Se svou první ženou jsem žil nějakou dobu v Irsku. Po porodu druhého potomka se u ní začaly projevovat ataky paniky. Měla třeba pocit, že někdo sleduje náš dům a že chce unést naše dítě. Byl jsem v té době už známým spisovatelem, ale únosu jsem se nebál. Nechal jsem se však nakonec přesvědčit, abychom se odstěhovali. Pár týdnů po tom IRA unesla britského byznysmena, který žil v Dublinu podobně dlouhou dobu jako my.

Ano, několikrát. Nejblíž pořádnému průšvihu jsem byl v sedmdesátých letech v Hamburku. V té době jsem měl vydané už dvě novely, Šakala, Spis Odessa, a zrovna jsem rešeršoval třetí – Žoldáky. Chtěl jsem psát o překupnících se zbraněmi a Hamburk byl v té době jejich centrem. Vydával jsem se za Jihoafričana, který dělá asistenta jistému multimilionáři a mapuje pro něj tento trh. Měl jsem sice podezřelý „jihoafrický“ přízvuk, ale jinak jsem byl myslím celkem přesvědčivý. Jednou jsem jel v limuzíně s místním gangsterem. Auto zastavilo na červenou. Gangster se rozhlížel kolem a pohled mu bohužel padl na místní knihkupectví. Zrovna tam měli německý překlad Dne pro Šakala. Podle fotky na obálce mu bylo hned jasné, kdo je doopravdy ten snaživý jihoafrický džentlmen. Vyběhl jsem pryč a rychle telefonoval svému příteli z britských tajných služeb, který mi řekl, abych na nic nečekal a okamžitě odjel prvním vlakem z Hamburku pryč. Později jsem se dozvěděl, že o pár minut později mě hledalo ozbrojené komando v hotelu, kde jsem tehdy bydlel.

Začínal jsem jako korespondent Reuters v Paříži. Později jsem byl i ve východní Evropě, dokonce v Praze. Byl jsem tehdy ubytovaný v hotelu Jalta. Hlídala mě StB, vždycky jsem čekal, kdy se mi zase v patách objeví ta jejich tatra. Jednou takhle večer jsem popíjel na baru a upoutala mě krásná mladá žena. Dal jsem se s ní do řeči, tančili jsme a nakonec jsme vyjeli za město se vykoupat. Byl jsem na sebe pyšný, jak jsem estébáky pěkně setřásl. Strávil jsem s tou ženou krásný večer, pomilovali jsme se, a když jsme se vraceli, chlubil jsem se jí, že dnes na nás byla celá československá StB krátká. Ona se jen usmála a řekla: „No, právě ses s jednou jejich agentkou vyspal, Freddy.“

Po Reuters jsem byl zaměstnaný v BBC. Vyslali mě jako válečného korespondenta do Nigérie, kde v letech 1967 až 1970 zuřila nigérijsko-biaferská válka. Britská strana podporovala Nigérii amí šéfové z BBC mě nutili, abych o konfliktu psal „určitým způsobem“. Žádali mě, abych nadržoval jedné straně. Proto jsem se ale novinářem nestal. Chtěl jsem popsat věci, které jsem tam viděl na vlastní oči, a když mi to zakázali, nechal jsem toho.

O zabíjení, kterého se dopouštěli nigérijští vojáci na biaferských civilních obyvatelích. Byly to šílené roky. Připojil jsem se třeba ke skupině, která měla za úkol zabránit nepřátelům v odpálení mostu. Jednou v noci jsme leželi v několika lidech v džungli a chlapík, co byl vedle mě, mi najednou říká: „Víte, já jsem jediný člověk v týhle zemi, který není blázen.“ K tomu jsem mu poblahopřál a on pak na to: „Když mě propouštěli z ústavu, dali mi na to papír.“

Stihl jsem toho docela dost. Každopádně pilotem jsem chtěl být už od pěti let. Můj otec byl majorem a v armádě měl na starosti zásobování. Jednou mě vzal s sebou na leteckou základnu. Byl tam jeden mladý pilot, který mě vysadil nahoru do spitfiru. Dodnes si pamatuju tu vůni kůže a oleje. Od té doby jsem tvrdil, že nic jiného než létání dělat nechci. Všichni mě od toho zrazovali, říkali, že z toho vyrostu a nakonec se stanu bankéřem nebo realitním makléřem. Jediný otec mě podporoval. Nakonec jsem se pilotem opravdu stal, ale dopadlo to tak, že jsem byl většinu času spíš úředníkem, než že bych lítal ve vzduchu – a to mě od téhle kariéry odradilo.

Fascinují je skryté, paralelní světy. Většina z nás vstane, dá si kávu a jde do práce, kde sedí osm hodin za stolem. Baví nás číst o těch, kteří chrání bezpečí naší země, abychom si to kafe mohli ráno v klidu vypít. Nicméně 99 procent špionážní práce je nuda. Žádná milostná dobrodružství s kráskami. Dneska je to hlavně odposlouchávání, dekódování zpráv a nabourávání elektronické pošty. Jenže o tom se samozřejmě špatně čte.

Tehdy mi bylo přes padesát a svěřil jsem své úspory člověku, kterého jsem znal deset let. Neměl jsem sebemenší podezření, že by mě chtěl podrazit. Slíbil mi, že peníze rozumně investuje do různých oblastí, a já byl spokojený, jak pěkně jsem se zaopatřil na stáří. Jenže pak jsem zjistil, že všechny mé peníze ukradl. Nebyl jsem sám, takových nás bylo víc. U soudu měl velmi dobrého právníka a ten mu vyjednal jako trest 200 hodin veřejně prospěšných prací. Směšné. Moje žena mě dokonce přemlouvala, jestli bych si na něj nechtěl najmout nějakého nájemného zabijáka. Říkala, že jich určitě musím znát spoustu. Začínal jsem tehdy od nuly, ale pořád jsem na tom nebyl tak špatně jako někteří z těch, co mu také naletěli. A dneska můžu říct, že jsem za tuto lekci vlastně vděčný.

Nepíšu román ani novelu, ale memoáry. Nakladatel mě přemlouvá už několik let, ale pustil jsem se do toho teprve nyní. Nechci však, aby to byly klasické vzpomínky. Některá období jsou nezajímavá, tak proč se zatěžovat s jejich popisem? Strukturuju svůj život jako takové malé povídky ve stylu „tady se mi toho moc nestalo, ale pak jsem se setkal s jedním překupníkem“. A jak se tak při psaní probírám vším, co mě potkalo, utvrzuju se v tom, že jsem měl v životě vlastně ohromné štěstí.