Tak třeba už stavba tohohle pojmenování. Jedna z krás češtiny je v tom, jak důležité věci vyjadřuje příponami. Nenápadný rozdíl mívá zásadní význam. Všimněte si, že nepřizpůsobiví nejsou nepřizpůsobící se – tedy ti, co se v něčem nepřizpůsobili. To v jejich určení nehraje roli. Nejsou to ani nepřizpůsobující se – ti, co se nepřizpůsobují opakovaně. Jsou to nepřizpůsobiví, nepřizpůsobivost je jejich vlastnost, něco jako lepivost, chlubivost nebo marnivost. Je to vtištěná hodnota, které se nezbavíte, i kdybyste se o přizpůsobení snažili, seč vám síly stačí.

A propos, přizpůsobení. Je-li nepřizpůsobivost špatná, pak je přizpůsobivost pravděpodobně dobrá. Spousta komentátorů a blogerů už si dělala legraci z toho, že opakem nepřizpůsobivých jsou přizpůsobiví – jedna z nejslizčích charakteristik, které o člověku můžete říct. Jestli se nás náckové a někteří politici vykřikováním o nepřizpůsobivých snaží dovést k tomu, že správní jsou přizpůsobiví, měli bychom se jich leknout.

Kritik Štefan Švec

Štefan Švec

FOTO: Petr Horník, Právo

Nemylme se ale, přizpůsobivost není výmysl nácků. Zní sice napůl hnusně a napůl směšně, ale v reálu je to ideál češství. Od Bílé hory jsme mistry přizpůsobivosti, jedné vrchnosti za druhou jsme se přizpůsobovali jako kobylinec botě. Proto si nevědomý génius národa vybral právě ne-přizpůsobivost jako to, co je mu cizí nejvíc. Mohli jsme zvolit cokoliv – kanální politici jiných etnik by v zájmu stereotypů napadali třeba nepoctivé. Nezdomácnělé. Nepracující, nečisté nebo necivilizované. My jsme si vybrali nepřizpůsobivé. Naše nenávisti o nás říkají víc než naše lásky.