František Karásek byl mezi prvními, kdo odjeli v létě 1914 na srbskou frontu. Zaujal ho orientální ráz tehdejší Bosny: Procházíme městem. Chudé, středoevropské domky, orientální život. Betonová hráz na břehu řeky, staří muslimové si myjí bolavé nohy a oči, na horkých kovových formách žehlí fezy, pekařství s otevřeným ohněm krbu za výkladní skříní, prastarý kovář, muži, děti se zkříženýma nohama, holírny, v nichž visí ještě obrazy sultánovy, jako by neexistovala vůbec okupace ani anexe.

Dojmy z Bosny z roku 1914 popisuje ve svých pamětech i četař zdravotního oddílu Jaroslav Janda: Na konci září jsme se stěhovali do Sapny. Byla to turecká vesnice, vystavěná na prudké stráni, z jedné strany silnice, z druhé strany pár větších hospodářství. U potoka turecký kostelík, v tom potoce si Turci myli nohy vždy v pátek, když šli do kostela. Jsou to vlastně Srbové mohamedánské víry. Sami turecky nemluví, používají jen pozdrav: „merhaba“, „sálem alejkum“, odpovídají: „alejkum sálem“. Zdravil jsem je tak a pak jsme se už bavili srbsky. Tam bylo zle s nakupováním, mléko měli špatné, oni ho dávali do dřevěných nádob, špatně čištěných, a mělo odpornou chuť. Tak jsem kupoval jen vejce. Ženské se venku neukazovaly, a když, tak celé zahalené. Turci mají u chalup většinou dřevěných vchody ze dvou stran. Zaklepal jsem na dvéře a zeptal jsem se, mají-li vejce. Z druhé strany vyběhl kluk, sdělil cenu a ptal se, kolik jich chci. Pak zas rychle oběhl chalupu a druhými dveřmi do ní vlezl. Šel jsem tedy k těm dveřím, kterými vešel, a čekal jsem. On ale zase přišel z druhé strany. Zkrátka moje „ďaurské“ oči nesměly do chalupy koukat. Okna mají hustým mřížovím zakrytá jako u zpovědnice. Oni ven vidí, dovnitř není viděti.

V italském zajetí na ostrově Asinara byl Jaroslav Janda svědkem výjevu, na který z domova nebyl zvyklý: Totiž Italové nemají studu tolik co my, jim je to jako samozřejmosť. Paní kantinská kojila děcko. Trnul jsem hrůzou, jak s tím děckem zacházela. Vyndala prs ze šatu a děcko držela jen jedním loktem za hlavičku při prsu (u krčku vzadu), při tom chodila, prodávala, tou samou rukou, co loktem svírala děcko, přidržovala si i zboží, které krájela druhou rukou. Celé tělíčko dítěte se volně houpalo sem a tam, a ku podivu nás všech bylo úplně spokojeno, jen když mu dosti teklo. Pak dostalo druhý prs za stejných okolností, první však zůstal také venku. Po nasycení položila maličkého do koše, pak prodávala dál, oba prsy venku, neměla času je uschovat, třeba jako jindy jen velice nedostatečně. Její muž také ničeho nepozoroval, že by to budilo nějaké pohoršení. My ovšem nemohli pochopit ten kontrast – zem papežů a mravnosť.

„Uvolněné“ mravy pozoroval mladý voják i v italském vnitrozemí: Již tu první neděli jsem šel sám do Padovy, kus přede mnou seděl u cesty na bobku asi třicetiletý muž, druhý stál na silnici a čekal, až bude s konáním potřeby hotov. Také nic nezakrýval, vše bylo vidět. Za mnou asi padesát kroků šla dvě mladá děvčata, já přešel, ale byl jsem zvědav, jak se budou tvářit. Tvářily se obě velmi roztomile, mládence zdravily, nic se nestyděly. Divil jsem se, že v zemi papežů jsou mravy na takovém nízkém stupni.

Pekař Viktor Rychetský z Černožic na Královéhradecku bojoval na východní frontě, později padl do ruského zajetí a cesty ho zavedly i na Dálný východ. Zaujala ho mimo jiné realita tehdejší Sibiře: Rusové například hnojení umělými prášky neznají a nepotřebují. Nehnojí ani hnojem chlévským, ten se vyváží za vesnici do nějakého dola a tam shnije. Než by hnojili, raději úhorují, čímž se docílí odpočinutí země. Psát a číst umí málokdo, buď farář, mají-li ho, nebo kupec a potom obecní písař. Starosta psát neumí, ten dá na dobrozdání jenom obecní razítko a tři křížky. Ostatní vykoná obecní písař. Do školy posílali děti, jen kdo chtěl. Psát neuměli, čísti také ne a velice se divili, když jsem jim řekl, že u nás umí číst a psát každý.

Viktor Rychetský se setkal s různými národnostmi, zatímco na Poláky nadával, Japonci v něm probudili zvědavost: Japonci jsou národ menšího vzrůstu, nejvýše 160 cm. Oči mají jako veškeré asijské plemeno svislé, kosti pod očima vypouklé, vzezření úskočné, jak kočka falešní. Japonský vojín spokojí se se svou porcí rýže. V jídle nejsou vybíraví. Rýži pojídají suchou, nemaštěnou. Navrch na rýži naleje mu kuchař nějakou omáčku. Ale disciplinu mají dosti velikou. Co se týče japonských dětí, to vypadá jako u nás, jak nosí cikáni své dítky. Japonky je nosí dlouho na svých zádech, i když jdou do trhu. Žádných vozíků pro děti nemají, což vypadá dosti komicky. Takto jsou Japonci dosti zdatní.

Seriál o první světové válce nahlížené skrze korespondenci, deníky a paměti českých vojáků vzniká ve spolupráci s autory projektu Českého rozhlasu Polní pošta.