Především jde o nejlepší režisérův dokument vůbec. Ne proto, že by nějak zásadně přispěl k debatě o bulváru, poučený divák se z jeho filmu nedozví nic, co by sám už dávno netušil, ani ho Klusák nenutí o tom, co už dávno tušil, nějak nově přemýšlet. Nejlepší je, protože po letech, kdy se jeho tvorba vyznačovala zachycováním figurek v situacích, které měly fungovat především jako humorné metafory skutečnosti, se mu konečně povedlo kamerou podchytit reálné lidi, dostat se do jejich hloubky.

Bulvární novinář Pavel Novotný kolegům z branže udává vlastního otce po mrtvici, aniž by byl schopen si uvědomit, že to dělat nemusí. Klusák mu uvěří, že si nechává některé choulostivé věci pro sebe, protože ví, že by to dotyčnému mohlo opravdu ublížit, než se od jisté novinářky dozví, že ty samé věci, o kterých mu Novotný tvrdil, že nemá žaludek je zveřejnit, na svém serveru dávno vypustil do oběhu. Jako by Novotnému uvnitř chyběla nějaká morální záklopka. Ostatně byl to on, kdo se před pár měsíci veřejně přihlásil k „parazitování na Ivetě Bartošové až do konce a ještě půl roku po něm“. Jenže pak vidíme, jak se před ním jeho manželka i sestra pouštějí do odvážné kritiky jeho práce, mluví o tom, jak Novotný marní svůj potenciál, tvrdí před ním, že ony bulvár k životu prostě nepotřebují – a on jen sedí a nedokáže se jim postavit. Jeho obhajoba vlastního příběhu, kterou vytáhne na jiném místě filmu na Klusáka, tady najednou naráží na své limity.

O něco lyričtější a v něčem ještě pronikavější je pak pohled na Novotného kolegyni Olgu Path Štiplovou. Portrét nešťastné ženy plné hnusu, která hledá krásu v okolním světě, jehož přirozenou součástí je pro ni manipulovat druhými, ale i být druhými manipulována, má sílu nejlepších neorealistických filmů.

Nabízí se otázka, jak se to vše Klusákovi povedlo. Tady už se dostávám na tenký led, ale je dost možné, že jeho dokument je tak dobrý i proto, že mezi ním a dělníky bulváru je nějaký druh spřízněnosti.

Zbyněk Vlasák

Zbyněk Vlasák

FOTO: Milan Malíček, Právo

Klusák má určitě jiné cíle a pohnutky než Novotný a Štiplová, ale ani on se ve svých filmech nebrání hraniční manipulaci s nasbíraným materiálem i přímo s osobami, jež natáčí. Závěrečná scéna Dělníků bulváru, kdy se Novotného dcera dívá na otcův televizní pořad, dostane úplně jiné vyznění, když víte, že normálně v tuhle dobu spí a že ji filmaři vzbudili a víc než fatalisticky ztracená před do noci zářící barevnou obrazovkou je prostě jen unavená. A ostatně i ve scéně, kdy se Štiplová zbavuje svého mikrofonu a odmítá už dál s dokumentaristou spolupracovat, se ten s kamerou na rameni odvrací od odcházející novinářky se stejným znechucením, jaké vídáváme na bulvárních novinářích, když nedostanou ze své celebrity, co potřebují.

Buď jak buď, tahle opožděná recenze Dělníků bulváru je pozitivní.